Dělení kontinentu: Zhodnocení postoje Západu ke krizi na Ukrajině
Europe and Russia: Continental divide?
Ian Bond; Centre for European Reform
V průběhu řešení ukrajinské krize se představitelé Západu dopustili několika fatálních chyb. To, jakým způsobem se bude situace dál vyvíjet, bude záležet na pozici, kterou Západ v nejbližší době zaujme. Ve vzduchu stále ještě visí otázka, jestli Krym náhodou není odrazovým můstkem pro ambicióznější expanzi v regionu. Tuto hypotézu potvrzuje bývalý poradce prezidenta Putina, Andrej Illarionov, který tvrdí, že skutečným cílem Putina je znovu nabýt území v rozsahu, v jakém bylo před revolucí v roce 1917, což by znamenalo mimo jiné připojení Finska, Pobaltí, části Polska a těch území bývalého Sovětského svazu, která nejsou součástí Ruské federace. Zároveň by pro Západ měla být varovným signálem rétorika ruského prezidenta, kterou stále častěji zpochybňuje legitimitu nástupnických států Sovětského svazu (například Ukrajina – projev při návštěvě USA v roce 2008).
Neomluvitelné chyby v řešení ukrajinské krize se dopustil prezident Spojených států amerických Barack Obama, který dopředu veřejně kategoricky odmítl možnost nasazení ozbrojených sil NATO na základě tvrzení, že garance bezpečnosti se vztahuje pouze na členy této organizace. Tímto ujistil prezidenta Putina, že Západ přistoupí maximálně k sankcím ekonomického a diplomatického charakteru a umožnil mu tak intervenovat. Tedy cenou za špatně připravený projev je ztráta Krymu. Co se týče sankcí a EU, možnou odpovědí na nejednotnost v otázce jejich uvalení na Rusko je návrh, jež staví na solidaritě. Státy EU, kterých se sankce dotknou nejvíce, by tak měly získat podporu od zemí, které jsou dotčené nejméně.
Západ by měl přijmout za své již staletími prověřené latinské přísloví, které zní „Si vis pacem, para bellum“, tedy „Chceš-li mír, připravuj válku“, a na základě tradice realismu stále doufat v to nejlepší, ale připravovat se na to nejhorší.
Mezi mlýnskými kameny: Budoucnost revizí evropských smluv
Between a rock and a hard place: the future of EU treaty revisions
Carlos Closa; Swedish Institute for European Policy Studies
Po zkušenostech s fiaskem Smlouvy o ústavě pro Evropu a komplikovaným ratifikačním procesem Lisabonské smlouvy se zdálo, že další změna primárního práva Evropské unie (EU) v blízké budoucnosti je více než nereálná. V posledních letech se však, především v reakci na ekonomickou krizi, diskuze o dalších revizích zakládajících smluv opět otevírají. Studie se věnuje právě těmto diskuzím a analyzuje proveditelnost případných změn v rámci současných unijních mechanismů.
Jednoznačně nejaktivnějšími aktéry v diskuzích o revizi primárního práva EU jsou vlády Německa a Velké Británie. Jejich návrhy se však diametrálně odlišují. Zatímco Německo usiluje o prohlubování integrace v ekonomických otázkách, posílení role Evropského parlamentu (EP) či větší zapojení národních parlamentů do rozhodovacích procesů v rámci EU, Britové navrhují předávání pravomocí zpět na národní úroveň či zvýšení flexibility evropské integrace, tedy možnost jednotlivých států určit, do jaké míry a v jakých oblastech se chtějí integrovat.
Potenciálně ještě větší komplikací pro revizi zakládajících smluv jsou striktní ratifikační procedury, a to jak v rámci EU, kde v souladu s principem jednomyslnosti každý stát disponuje právem veta, tak na jednotlivých národních úrovních, kdy stále více států přesouvá odpovědnost na voliče vypisováním referend. Komplikovanost ratifikačního procesu se navíc s rostoucím počtem členských států pořád zvyšuje. Autor v tomto kontextu upozorňuje na riziko, že významné členské státy budou chtít v otázce změny primárního práva princip jednomyslnosti obejít stejným způsobem, jako se to stalo v případě ratifikace fiskálního paktu. EU se tak zdá být chycena mezi mlýnskými kameny, kdy má na výběr mezi více než komplikovaným procesem změny primárního práva s velmi nejasným výsledkem a ad hoc smlouvami na mezivládním principu, které však značně narušují soudržnost mezi členskými státy.
Britské politické strany v Evropě: Spolehlivé, nejednoznačné, neochotné a lhostejné
British Political Parties in Europe: Reliable, Ambiguous, Reluctant and Dismissive
Renaud Thillaye; Policy Network
Britští voliči jsou dle průzkumů vůči Evropskému parlamentu (EP) skeptičtí a často ani netuší, že jeho pravomoci vzrůstají. Přes přezíravost veřejnosti nadnárodní parlament spolurozhoduje o mnoha podstatných agendách a v Evropské unii disponuje značnou mocí. V rámci končícího volebního období charakterizujeme čtyři britské strany v EP, zejména na základě 15 významných hlasování. Jedná se o Liberální demokraty, Labouristy, Konzervativce a Stranu nezávislosti Spojeného Království (UKIP).
Liberální demokraté, součást frakce ALDE, drží z britských stran největší podíl vítězných hlasování (úspěšné prosazení zákona, pro který dříve kladně hlasovali). Ač zaujímají jasně proevropský postoj, jejich politika se shoduje s dlouhodobými britskými zájmy. Jsou spolehlivými partnery zejména pro Evropskou lidovou stranu (EPP) a Socialisty a demokraty (S&D). Nicméně jasně prointegrační směr bude pro Liberály pravděpodobně znamenat výraznou ztrátu jak v evropských, tak národních volbách. Labouristy charakterizuje nepředvídatelnost v rámci frakce Socialistů a demokratů (S&D). V pěti důležitých hlasováních, které S&D prohráli, se labouristická větev téměř vždy postavila proti doporučení vedení. Potvrzuje se, že britská levice je jednoduše více napravo. Labouristé jsou v podílu vyhraných hlasování na druhém místě, umí tedy prosadit svůj vliv. Po květnových volbách mohou v S&D výrazně posílit, nejednoznačnost je ovšem oslabuje.
Vystoupení Konzervativců z EPP a vytvoření vlastní frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) sice pomohlo k vyjasnění vlastních postojů, ale zmenšilo jejich vliv. Konzervativci se vytvořením samostatné frakce vzdálili od svých spojenců a ztratili možnost většího působení na tvorbu evropské politiky. Ze sledovaných hlasování připadají všechna vyhraná pouze na ta, kde panovala shoda s lidovci. Jako poslední zbývá UKIP ve frakci Evropa svobody a demokracie (EFD). Celá frakce, a obzvláště její předseda, se vyznačuje nízkou účastí na hlasováních. Názorová konzistence a shoda s vedením jsou nejmenší z celého parlamentu. Způsobuje to zaprvé heterogenita jednotlivých křídel EFD a zadruhé neochota UKIP skupinu vést. Euroskeptici mají nevýrazný vliv, zpravidla pouze využívají pozornosti a jsou lhostejné vůči konstruktivní debatě. Takto může bohužel vypadat pětina Evropského parlamentu po budoucích evropských volbách.
Všechny strany v závěru usilují o sladění svého jednání v Evropském a národním parlamentu. Liberálním demokratům může uškodit výrazně proevropský postoj, Konzervativci svým euroskepticismem nahrávají body na domácí půdě a Labouristé se snaží o vyrovnaný postoj. Spolupráce všech a především aktivizace proevropských Konzervativců je zapotřebí, aby krajně pravicové strany nezískaly výraznější vliv.
Výzvy nové Evropské komise
Next European Commission's challenges
Maria João Rodrigues; Foundation for European Progressive Studies
Nové složení Evropské komise se bude v nadcházejících pěti letech potýkat s celou řadou nových úkolů a témat. Největší výzvou pro příští Komisi je dle autorů reakce na možné perspektivy vývoje Evropské unie, která nyní stojí na rozcestí tří možných scénářů. Prvním scénářem vývoje EU je postupné a pozvolné dosahování cílů, z nichž prioritní je dosažení fiskální konsolidace. Druhým možným scénářem je naopak velký skok v podobě vzniku federace evropských států. Poslední scénář počítá s inovací architektury EU tak, aby bylo na dosah reálné řešení současné krize, a dále počítá s přechodem na nový model hospodářského růstu a s účinnější rolí EU v globálním vládnutí.
V souvislosti s nutnou reakcí Komise na tyto možné perspektivy vývoje vzniká zároveň několik strategických výzev vyžadujících zapojení velkého množství aktérů, se kterými bude Komise konfrontována. Zaprvé bude nutné vyřešit otázku stále se ochlazujícího vztahu mezi EU jako projektem a jejími občany. K zabránění prohlubování tohoto problému je nutná změna politik EU a posílení demokratičnosti institucí EU.
Druhou a velmi složitou výzvou je překonání finanční, ekonomické a sociální krize a zároveň snížení finančních a hospodářských rozdílů. Hlavními cíli je zvýšení a podpora růstu, snížení průměru veřejného dluhu a snížení nezaměstnanosti, dále také zavedení přísnějších pravidel fiskální disciplíny. Na tyto kroky navazuje třetí výzva, a to urychlení přechodu k novému modelu růstu.
V následujících pěti letech by se měla Komise také zabývat demografickým stárnutím a migrační politikou. Především by mělo dojít k omezení postupného stárnutí obyvatel, například podporou rodinného života, rovných příležitostí apod. Další výzvou je posílení role Evropy v novém multipolárním světě, kde USA a EU nadále zůstávají klíčovými hráči v oblasti finančních služeb a přímých zahraničních investic. Poslední výzvou, které bude nová Komise čelit, je přizpůsobení architektury evropské integrace odlišným preferencím a rychlostem.
Investice a finance v prostředí evropské ekonomiky
Investment in and the financing of the European Economy
Philippe Maystadt; Robert Schuman Foundation
Evropská unie čelí v současné době vážné investiční krizi, která může mít zásadní dopad na budoucnost členských států v ekonomické a sociální oblasti. Podle nejnovějších dat je míra investic o 16,9 % nižší, než tomu bylo v roce 2007, přičemž EU zaznamenala dvakrát větší propad než Spojené státy americké či Japonsko. Tuto nelichotivou situaci však není možné přičíst na vrub pouze finanční krizi. Svou roli sehrála i předcházející nerovnováha, kdy některé sektory ekonomiky byly přeinvestovány, a tudíž nepředstavovaly zdravý základ pro udržitelný růst.
Množství investic je v evropském kontextu limitováno třemi klíčovými faktory. Zaprvé jde o výraznou redukci návratnosti investic, která se liší napříč jednotlivými státy. Zadruhé zde panuje nejistota ohledně dalšího vývoje světové ekonomické krize, řešení bankovní krize v rámci eurozóny a hospodářských politik některých vlád členských zemí. A konečně zatřetí zažíváme drastický pokles přeshraničních kapitálových toků, což vede k větší závislosti na domácích úsporách a k omezeným možnostem financování. Právě restrikce úvěrových nabídek jsou mimo jiné důsledkem nově přijatého regulačního rámce, který má zabránit používání veřejných prostředků k záchraně soukromých ekonomických subjektů. Aplikace těchto nových pravidel však má v některých státech negativní dopad na oblast investic.
Cesta z investiční krize vede skrze zlepšené financování malých a středních podniků, pro které bývá často největším problémem dosáhnout na přijatelný úvěr. Řešením je poskytnutí garancí jednotlivým bankám nebo zajištění nových způsobů financování. Další možností, jak překonat investiční krizi, je lepší financování inovací. Ty, vzhledem ke svému střednědobému až dlouhodobému charakteru a vyšší míře rizika, představují jednu z nejohroženějších oblastí. Zapomenout bychom neměli ani na kvalitnější financování infrastruktury, která je ohrožena obzvlášť v době ekonomické krize, kdy je politicky přijatelnější oddálit investici než zredukovat určitý sociální benefit. Jednou z možných variant je přesměrování určitého podílu finančních prostředků penzijních fondů a pojišťoven do infrastrukturních projektů.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou, vydané v uplynulém týdnu. Seznam 54 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
