V souvislosti s nedávnými volbami do Evropského parlamentu se v české politické diskuzi znovu objevila otázka společné evropské měny. Euroskeptické (nebo euro-realistické, přijmeme-li jejich vlastní terminologii) politické subjekty dlouhodobě kritizují koncept jednotné měny. To se týká nejsilněji Svobodných, ale i ODS a dalších politických stran. Naopak strany současné vládní koalice a jiné mimovládní strany (zejména TOP 09) kontrují argumentem, že Česká republika se k přijetí eura zavázala ve Smlouvě o přistoupení k EU a o našem vstupu do eurozóny bylo tedy již rozhodnuto.

Česko se skutečně v přístupové smlouvě zavázalo přijmout euro. Smlouva dále stanoví, že nové členské země obdrží časově omezenou výjimku na zavedení jednotné měny (článek 4 Smlouvy o přistoupení ČR k EU). Tato výjimka má nicméně pouze dočasný charakter a její jedinou úlohou je zajistit novým členským státům dostatek času na přípravu vstupu do eurozóny (tj. splnění tzv. Maastrichtských kritérií).  

Z pohledu primárního práva EU sice není povinnost přijmout euro ve Smlouvě o EU ani ve Smlouvě o fungování EU (dále jen „Smlouvy“) vyjádřena nijak explicitně, nicméně i tyto dva zdroje evropské legislativy nás k přijetí společné měny do jisté míry zavazují. Podle Smluv je totiž přijetí eura jedním z cílů Evropské unie (článek 3 Smlouvy o Evropské unii) a součástí společné hospodářské politiky EU (článek 119 Smlouvy o fungování Evropské unie).

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva tudíž vyplývá, že se Česká republika k přijetí jednotné měny zavázala a nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení nejen evropského práva, ale i práva mezinárodního (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem - Pacta sunt servanda). Jak je tedy možné, že Spojené království, Dánsko a Švédsko dlouhodobě odmítají přijmout euro?

Spojené království není povinno vstoupit do eurozóny na základě Protokolu č. 15, který je dodatkem Smluv a tudíž i součástí primárního unijního práva. Identickou výjimku (tzv. opt-out) má i Dánsko. Znamená to tedy, že navzdory tomu, co říkají Smlouvy, je přijetí jednotné měny do určité míry dobrovolné a podobnou výjimku by mohla vyjednat i vláda ČR, jak tvrdí euroskeptici?

V první řadě je třeba si uvědomit, že jak Dánsko, tak Spojené království si tuto derogaci vyjednaly již v průběhu sjednávání Maastrichtské smlouvy a před její faktickou ratifikací. Opt-out pro obě země byl tedy součástí smlouvy, kterou ostatní smluvní strany (státy EU) podepsaly a následně ratifikovaly. To je podstatný rozdíl oproti naší situaci. Smlouva o přistoupení ČR k EU a primární právo EU jsou multilaterální (mnohostranné) dohody a jejich změna by tudíž vyžadovala jednání a následný souhlas všech smluvních stran. V praxi to znamená, že kvůli české výjimce by bylo nutné změnit a následně ratifikovat Lisabonskou smlouvu ve všech členských státech EU, což je proces, který je dnes takřka nepředstavitelný.

Čeští euroskeptici to dobře vědí, a proto v poslední době argumentují spíše příkladem Švédska. Švédské království vyjednanou výjimku nemá, je v podobné právní situaci jako ČR, a přesto Švédové eurem neplatí. Jak je to možné? Švédsko své závazky zkrátka ignoruje. Do jisté míry je to způsobeno tím, že ve Švédsku proběhlo o přijetí eura referendum, ve kterém voliči společnou měnu odmítli. Je tedy pochopitelné, že z pohledu tamních politiků by se vstup do eurozóny rovnal politické sebevraždě.

Ano, Švédové tedy stále platí švédskou korunou. Využívají mezery ve Smlouvách, které nestanovují žádný pevný časový limit pro vstup do eurozóny. Z pohledu komunitárního a mezinárodního práva jsou minimálně na hranici legálnosti. Je tedy otázkou, do jaké míry by bylo vůči našim evropským partnerům korektní se takovým přístupem inspirovat.

Matěj Kraus působí jako stážista think-tanku Evropské hodnoty.