Společná bezpečnostní a obranná politika: Krok vpřed, nebo pouhé kalení vody?
Step Forward or Muddling through?: The Prospects of the CSDP after the December European Summit and the Role of the Italian Presidency of the Council
Claudio Catalano; Istituto per gli Studi di Politica Internazionale
V posledních letech čelí obranné politiky členských států Unie hned několika výzvám. Konec studené války znamenal pro mnohé z nich pokles výdajů na armádu, což přineslo řadu hospodářských, strukturálních a (geo)politických omezení, a v konečném důsledku i pochybnosti o udržitelnosti a důvěryhodnosti evropských ozbrojených sil. Globální ekonomická krize pak vyústila v další úsporná opatření omezující výdaje na provoz, zadávání veřejných zakázek či na výzkum a vývoj v oblasti vojenských výrobků a technologií. Obavy o stav evropských armád jsou umocněny současným ohrožením mezinárodní bezpečnosti v souvislosti s nestabilitou v jižním a východním sousedství EU, americkým strategickým zájmem v asijsko-pacifickém regionu a rostoucími vojenskými výdaji hlavních nezápadních aktérů.
Od vytvoření Evropské (později Společné) bezpečnostní a obranné politiky (EBOP/SBOP) v roce 1999 bylo sice dosaženo řady úspěchů: vytvoření Evropské obranné agentury (EOA), směrnice pro koordinaci postupů při zadávání některých zakázek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti či směrnice pro zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství. Navzdory těmto integračním snahám je stav evropské obrany limitován nedostatečnými finančními a personálními kapacitami či skrytým protekcionismem evropských trhů s vojenským vybavením.
V rámci zasedání Evropské rady v prosinci 2013 byla poprvé po osmi letech na programu diskuze o evropských vojenských záležitostech, ze které vzešla doporučení k této oblasti. Dle autora je současný půlrok italského předsednictví v Radě EU vhodným obdobím pro vytvoření nikoli převratného, ale nápomocného plánu pro zlepšení kolektivního vojenského postoje Unie. Italské úsilí by se mělo především zaměřit na zesílení probíhajících vojenských a civilních operací SBOP, podporu zahájení civilní mise na Ukrajině a zlepšení SBOP pro rychlou schopnost reakce, posílení strategického partnerství NATO-SBOP a podporu užší spolupráce mezi EU a OSN při řešení krizí. Dále by měla být posílena úloha EOA pro realizaci projektů například na využití bezpilotních letounů či tankování za letu. Taktéž je důležité zajistit přístup k požadované výzbroji a vojenskému vybavení za přijatelné ceny posílením Evropské obranné technologické a průmyslové základny. V neposlední řadě je třeba navázat užší spolupráci s akademickými institucemi pro další výzkum a vývoj v oblasti vojenství.
ISDS a TTIP – Zázračný lék na výzvu současného systému?
ISDS and TTIP – A miracle cure for a systemic challenge?
Romain Pardo; European Policy Centre
V průběhu vyjednávání transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) se mnohé zraky upírají na otázku řešení sporů mezi investory a státy (ISDS), tedy mechanizmu, jenž umožňuje investorovi zkrácenému státem na svých právech předložit případ mezinárodnímu arbitrážnímu tribunálu. Problémem totiž je, že obsahuje značné nedokonalosti. Díky nim mohou investoři využívat právních skulin a napadnout například státní regulaci ochrany zdraví nebo životního prostředí. Společnosti si tak v netransparentních a nákladných arbitrážních řízeních mnohdy přišly na tučné odškodné. Právě TTIP se jeví jako výborná příležitost k nápravě těchto mezer ve vztahu EU a USA a k nastolení vzoru pro budoucí dohody.
Členské státy EU daly Komisi mandát k zahrnutí ISDS do vyjednávání transatlantického partnerství, čímž si mohou zajistit vyšší regulativní právo stojící v kontrastu k silné ochraně investic. Přesto by takováto smlouva TTIP zdaleka nebyla všelékem. Unie by měla zamést také před vlastním prahem, a to zejména jde-li o bilaterální investiční dohody uvnitř EU. V rámci ISDS u sporů z nich vycházejících je nejčastěji žalovaným státem Česká republika, která apelovala na ukončení platnosti těchto intraunijních dohod. Podkladem pro žádost je fakt, že smlouvy fungují diskriminačně a omezují vnitřní trh.
Ne všechny státy jsou však pro zahrnutí ISDS do transatlantického partnerství – jako je tomu v případě Německa – a členové EU se tak mohou shodnout na tom, že národní ochrana investic je dostačující. Veřejná konzultace spuštěná Komisí k této problematice také může odhalit opozici soukromého sektoru. Je tudíž možné, že se ISDS nestane součástí dohody o transatlantickém partnerství. To by ale mohlo znamenat výrazné poškození nejen budoucích vyjednávání investičních dohod, ale především evropských podniků, které by získaly v USA komparativní nevýhodu. Navíc by se zbrzdila reforma tohoto systému s mnoha chybami, k jejichž odstranění by mělo dojít ideálně na multilaterální úrovni.
Jak neroztříštit Východní partnerství: 12 bodů k upevnění vztahů s Východem
Choosing our geography: 12 points to restore meaning to the Eastern partnership
Elżbieta Kaca, Roderick Parkes a Anita Sobják; Polish Institute of International Affairs
S podpisem asociačních dohod mezi EU a třemi státy Východního partnerství (VP) vyšlo opět najevo, že EU odmítá definovat sama sebe jako geopolitického aktéra. Tento přístup je problematický, neboť je Unie, jak poznamenává zejména Rusko, kvůli tomu ve své zahraniční politice málo čitelná. Důsledkem je i dnešní boj o sféry vlivu mezi EU a Ruskem, který má nebezpečný charakter hry s nulovým součtem. Samotné státy VP, s vazbami na EU i na Rusko, tak při současném nastavení řeší bolestivé dilema, poněvadž stisknout jednu ruku znamená automaticky pustit druhou.
Unie by v této situaci měla zvrátit tento vůči státům VP necitlivý a vůči Rusku přezíravý stav. Prvním krokem musí být ukončení hry s nulovým součtem, kterou EU hraje s Ruskem například na Ukrajině, a to zejména s respektem k ruským zájmům v regionu a snahou o kompromisní řešení asociace dalších států k Unii. Vztah EU k samotným státům VP by pak měl být nad rámec převážně ekonomického partnerství obohacen o další dimenze: 1) o tolik potřebnou podporu vnitřní bezpečnosti, 2) o pomoc při zmírňování surovinové a tržní závislosti, 3) o přispívání k decentralizaci politické moci v těchto státech, která je mimo jiné důležitým předpokladem pro dobře fungující ekonomiku a rozvoj demokratických hodnot a 4) o utváření lepších podmínek rozvoje občanské společnosti, a to i skrze posílení povědomí o EU v regionu, kupříkladu vytvořením unijní ruskojazyčné televize.
Změny se musí odehrát i v samotné EU, která by měla zvážit navýšení byrokratických kapacit v rámci Evropské služby pro vnější činnost. EU dlouho zanedbávala vazby mezi jednotlivými státy VP, a tak dnes například není připravená využít vzájemných vazeb Ázerbájdžánu a Gruzie k jeho přesvědčení k posílení vztahů s Evropskou unií. Zatím také nebývají dostatečně reflektovány rozdíly mezi zeměmi VP, a méně proevropsky laděným státům není nabídnuta žádná alternativa k unijnímu kurzu vůči těm více proevropským, tudíž hrozí další vzdalování se prvně jmenovaných. Rezervy jsou i v nevyrovnanosti vztahů mezi zeměmi VP a EU, Unie by mohla být ve svých požadavcích ohleduplnější k možnostem konkrétní země a měla by projevit více vlastní iniciativy při cestě zemí k plnění jejích kritérií. Reformu by si zasloužily i systémy finanční podpory, zejména ve smyslu přenášení její tíhy na soukromý sektor. V neposlední řadě je třeba zlepšit motivaci místních vlád k vytváření kvalitního prostředí pro rozvoj evropských hodnot. Větší vstřícnost by EU měla projevit i v otázce migrace, příkladně usnadněním přeshraniční zaměstnanosti obyvatel zemí VP.
Proč záleží na institucích v eurozóně: Reforma správy ekonomických záležitostí v EU
Why institutions matter in the eurozone: Reforming EU economic governance
Renaud Thillaye, Luděk Kouba a Andreas Sachs; Policy Network
Dluhová krize přiměla členské státy zaměřit se na otázky spojené s dalším vývojem v eurozóně. Debata o její další budoucnosti se obvykle omezuje na střet mezi ekonomickými a politickými argumenty. Na jedné straně je ekonomicky žádoucí vytvořit centrální instituci ke zlepšení efektivity Evropské měnové unie (EMU), tento krok je však v rozporu s politickými preferencemi ve většině členských států. Evropští politici v této debatě často opomíjejí role institucí, respektive návrhy pro zlepšení správy a řízení ekonomických záležitostí. V důsledku dluhové krize se v eurozóně diskutuje o dvou možných návrzích inovace správy EMU. Je jím mechanismus koordinace mezd a smluvní ujednání mezi EU a členskými státy.
Navzdory upozornění, že EMU bude vyžadovat jistou formu koordinace mezd, vzniklo do začátku krize pouze několik iniciativ. Během dluhové krize se však ukázalo, že nedostatečná koordinace mezd má potenciální negativní dopad na celou eurozónu. Snaha o řešení nerovnováhy běžných účtů platební bilance a nekoordinovaný vývoj mezd měly negativní sociální důsledky, které se přelévají do dalších členských států. Chudoba pracujících v rámci eurozóny se zvýšila z 10,8 % v roce 2010 na 13,6 % v roce 2012. Řešením je propojení mezd s vývojem produktivity v Unii. Jedním z řešení je také vytvoření trvalejšího fóra, kde by se vedl makroekonomický dialog mezi Evropskou centrální bankou, institucemi EU a sociálními partnery.
Návrh podpořit domácí reformy pomocí smluvního ujednání mezi EU a členskými státy je projednáván od roku 2012. Země zaostávající v konkurenceschopnosti, trpící nízkým nebo žádným růstem a vysokou nezaměstnaností by mohly podepsat smluvní ujednání zavazující ke strukturálním reformám, přičemž jejich úsilí bude podpořeno finančními příspěvky. Přesná podoba návrhu však chybí. Finanční podpora by se měla především zaměřit na zlepšení kvality vnitrostátních správních orgánů a odolnost vůči otřesům sociálních systémů členských států.
Mechanismy EU jsou často kritizovány jako složité a málo účinné, přičemž vytvoření nových institucí nemusí nutně přinést očekávané výsledky. Koordinace mezd nemusí být nejjednodušší způsob, jak řešit rozdíly běžných účtů platební bilance. Rizikem smluvního ujednání je pak jeho možný těžkopádný proces a možnost neoprávněných vnějších zásahů do reforem jednotlivých států.
Směry Evropské rady pro Prostor svobody, bezpečnosti a práva 2020: „Delisabonizace“ justice a vnitra?
The European Council’s Guidelines for the Area of Freedom, Security and Justice 2020: Subverting the ‘Lisbonisation’ of Justice and Home Affairs?
Sergio Carrera a Elspeth Guild; Centre for European Policy Studies
Prostor svobody, bezpečnosti a práva (Area of Freedom, Security and Justice – AFSJ) tvoří politickou doménu, která se svým vztahem k občanství, imigraci, azylu, hranicím, soudní a policejní spolupráci patří mezi klíčové zájmy EU. Toto postavení bylo nedávno potvrzeno i rozhodnutím Evropské rady z 26. a 27. června 2014, které zahrnovalo tolik očekávanou sadu „Strategických směrů“ pro legislativní a operativní plánování politik v rámci AFSJ na dalších 6 let. Tyto směry tak mají pokrýt období 2015-2020 a navázat na dosavadní Stockholmský program. Studie však přichází s rozsáhlou argumentací pro tvrzení, že dané směry selhaly v naplnění očekávání.
Kritika směřuje již k samotné tvorbě směrů, které byly navrženy pod záštitou řeckého předsednictví v první polovině roku 2014. Autoři k tomu neváhají užívat výrazy jako „nedemokratické“ a „netransparentní“, protože samotné rozhodování se mělo odehrávat především za zavřenými dveřmi bez zapojení hlavních aktérů, jakým je například Evropský parlament. Samy směry pak mají odhalovat způsob myšlení členských států a aktérů Rady, typický pro dobu před Lisabonskou smlouvou (tedy z dob „třetího pilíře“ EU). Způsob myšlení je především ovlivněn zájmy a agendami národních ministerstev vnitra a spravedlnosti, jež mají být strategické jen do té míry, kdy se: 1) snaží omezit a zabránit vzniku konkurenčních politických a strategických programů příští Komise a EP a staví bariéry, které znemožňují meziinstitucionálně nastavené nadnárodní Unii efektivně fungovat, a 2)upozaďují Listinu základních práv EU v rámci AFSJ.
Otázkou zůstává, jaký zbývající politický prostor bude nyní ponechán Evropské radě v novém nastavení AFSJ. Pokud by totiž tato oblast byla výlučně založena na směrech Evropské rady, kolidovalo by to s Listinou základních práv EU. Jedním z klíčových aktérů v rámci spolupráce AFSJ tak bude Soudní dvůr, který by měl fungovat jako poslední instance v rozhodování o základních právech a interpretovat nebo přezkoumávat legislativní rozhodnutí, která mohou být v rozporu s Listinou.
EU a Jihoafrická republika – vstříc novému partnerství pro rozvoj
The EU and South Africa: towards a new partnership for development
Lesley Masters; Egmont – The Royal Institute for International Relations
Jsme na cestě ke změně role rozvojových zemí v otázce podpory rozvoje. Například Jihoafrická republika, Čína či Indie se dostávají z kategorie „příjemců pomoci“ do kategorie zemí, které ji poskytují. A právě z tohoto hlediska se mění také vztahy Jihoafrické republiky a EU. Tyto strany se posouvají od vazby poskytovatel-příjemce k vzájemné spolupráci v podpoře rozvoje.
V historii patřila Jihoafrická republika mezi státy s nejvíce nerovnou společností – zhruba 40% populace žilo pod hranicí chudoby. Ekonomický růst se stal prostředkem, jak bojovat proti této situaci. S myšlenkou rozvoje státu pak byla spojena také myšlenka rozvoje zahraniční politiky a mezinárodní spolupráce. A tak Jihoafrická republika v poslední době podnikla několik kroků, aby se ve světě v tomto ohledu „zviditelnila“ – hrála centrální roli během mezinárodních vyjednávání o rozvoji, zastávajíc pozici místopředsedy pracovní skupiny G20, či působila jako volený reprezentant Ekonomické a sociální rady OSN.
Co se týče vztahu s EU na poli rozvojové spolupráce, tak je v přechodném stádiu. V roce 2007 byla uzavřena strategická dohoda mezi Unií a Jihoafrickou republikou a existuje mnoho odvětví, ve kterých se politiky těchto dvou partnerů sbližují, a umožňují tak jejich hlubší spolupráci (lidská práva, demokracie, odpovědné vládnutí a boj proti chudobě). Evropská unie se navíc zavázala dávat více prostředků z rozpočtu nejchudším zemím světa, což ve výsledku znamená, že Afrika se pro ni stane ještě větší prioritou.
Největší výzvou pro vztahymezi EU a JAR však bude rozdílný přístup k praktickému provádění a implementaci plánů. Kromě toho Jihoafrickou republiku stejně jako ostatní rozvojové země zajímá vztah mezi ekonomickými zájmy EU a rozvojovou pomocí, kterou poskytuje. Unie tedy musí správně vyvážit zájmy a hodnoty. Problémem je také způsob, jakým EU rozlišuje jednotlivé státy (na rozvinuté a méně rozvinuté).
Nehledě na tyto možné neshody však existuje mnoho oblastí, ve kterých se politiky EU a Jihoafrické republiky shodují a které zprostředkovávají platformu pro prohlubování spolupráce v oblasti podpory rozvoje.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou, vydané v uplynulém týdnu. Seznam 60 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
