Tento v Česku zatím ojedinělý případ si je potřeba zasadit do společenského kontextu. Argument svobodou vyznání totiž není jedinou tezí, kterou je třeba si v této problematice připomenout. V západoevropských zemích existují znatelné problémy s integrací některých částí muslimských komunit, které plodí sociální, ale i citelné bezpečnostní problémy. Ty jsou společností vnímány - ve Francii či Británii dokonce vyhrávají volby radikální politici, kteří své programy staví na kritice muslimů ve své zemi.
Jednotlivé společnosti reagují různě. Ve Francii, Švýcarsku a Belgii je zakázáno zahalování obličeje na veřejnosti, což posvětil i Evropský soud pro lidská práva. Podle dánské vlády je zahalování obličeje „přímém rozporu“ s hodnotami, které jsou základem dánské společnosti. V Nizozemsku je zakázáno nosit burku i nikáb ve školách, v Británii i Německu je umožněno místním autoritám regulovat míru zahalování. Jak uznaly ústavní soudy ve Francii i Belgii, svobodu vyznání navenek lze v omezené míře regulovat, pokud k tomu existuje oprávněný a rozumný důvod.
Jeden hidžáb jistě není ohrožením pro státní zřízení, ovšem před naší společností se otvírá debata, jak chceme nastavit pravidla vůči muslimům, kterých je zatím v Česku poskrovnu. Jednou z cest, kterou se v minulosti vydaly západoevropské země, je liberální přístup otevřené náruče, kdy ve jménu tolerance budou činěny výjimky pro muslimy (jako je například nošení hidžábu při vzdělávání zdravotních sester, výjimky z tělocviku či hodin plavání) s předpokladem, že se daná menšina bude lépe integrovat do společnosti.
Realitou však je, že přístup nejenom že nevede k bezproblémovému začlenění většiny muslimských komunit, ale i k silným a negativním reakcím zbytku společnosti ztělesněnými volebním vítězstvím radikálů jako je Marine Le Pen. Součástí české diskuze o šátcích by tak měla být poučení, která si lze vzít z nastavování pravidel veřejného života ze západoevropských měst.
Druhou variantou je rozvážný a poučený přístup, kdy se po celospolečenské diskuzi nastaví jasná a předvídatelná pravidla, která vymezí i pro zbytek společnosti přijatelné mantinely a zabrání politickému nástupu radikálů. Ti často umí přesně popsat problém, ale jejich návrhy řešení jsou mimo rámec liberální demokracie, což je třeba nekompromisně odmítnout. Preventivní možností je po francouzském či belgickém příkladu zákaz zahalování na veřejnosti či neudělování výjimek z pravidel, která platí pro všechny ostatní žáky stejně.
Iniciativu však musí převzít politici slušných partají, kteří o tématu islámu musí otevřeně a poučeně hovořit. V přívalu denních zpráv o vraždění ve jménu islámu na Blízkém východě je totiž pro radikální politiky typu Tomia Okamury jednoduché budit strach z jakéhokoliv muslima.
Postoj ombudsmanky nebere v úvahu společenský kontext. Česká vzdělávací zařízení mají podle školského zákona za úkol aktivně bránit proti vyloučení a znevýhodnění svých studentů. Kromě toho, že je podle tvrzení vedení pražské zdravotnické školy zahalení překážkou pro vzdělávání, nositelka hidžábu se sama vyčleňuje z třídního kolektivu. Dokonce i německý Spolkový ústavní soud už roce 2003 uznal, že „v současné době je šátek stále více vnímán jako symbol islámského fundamentalismu, který vyjadřuje vymezení se vůči hodnotám západní společnosti, jako je sebeurčení jednotlivce a obzvláště emancipace ženy“.
Podle LN ombudsmanka ve svém stanovisku uvedla, že „ředitelka školy nejen, že nemůže užívání náboženských symbolů omezit školním řádem, ale nemůže ani rozhodovat, zda náboženský symbol povolí.“ Jak má potom škola naplňovat své poslání, včetně snahy o inkluzi a boj s diskriminací, když samotný šátek je kromě náboženského symbolu také znakem vyloučení a diskriminace žen?
Česku dnes nehrozí radikály vyhlašovaná islamizace. Je však třeba rozvážně diskutovat, jak nastavit pravidla vůči muslimským zvykům, aby naše společnost neopakovala stejné chyby jako západoevropské státy. Pokud oněm několika tisícům muslimům žijících dnes v české kotlině od počátku nastavíme jasná a odůvodněná pravidla soužití s českou silně monolitickou společností, může se nám podařit vyhnout se silnému napětí v budoucích letech. A to je v zájmu všech.
Komentář vyšel v Lidových novinách dne 30. 8. 2014.
Text nevyjadřuje názor Ligy lidských práv.
Radko Hokovský je výkonným ředitelem think-tanku Evropské hodnoty
Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty
Pavel Franc je právník a spoluzakladatel Ligy lidských práv
David Zahumenský je advokát v oblasti lidských práv a bývalý ředitel Ligy lidských práv
