EU, Islámský stát a kurdská cesta ke svobodě
It is politically and morally right for European states to support Kurdish forces in Iraq
Brendan O’Leary; LSE European Politics and Policy Blog
V polovině srpna Rada EU oznámila, že vítá rozhodnutí vlád členských států poskytnout zbraně kurdským milicím pro zastavení postupu Islámského státu (IS). Avšak v mysli mnoha Evropanů, především pak kritiků intervence do Iráku, rezonuje otázka: Je právně přípustné vyzbrojovat Kurdy? Dle autora textu je to nejen právně přípustné, ale dokonce politicky a morálně správné. Podporování pešmergů (kurdských vojenských sil) má minimálně zajistit to, že západní vlády, včetně té turecké, nebudou muset do pole posílat svoje jednotky, aby bojovaly proti vyznavačům chalífátu. Pokud západní mocnosti hodlají Kurdům pomoci, měly by se především soustředit na dodávky zbraní, vybavení a logistickou podporu. Opomínat by neměly ani nakupování kurdské ropy a zemního plynu.
Mezi všemi zainteresovanými lze však očekávat, že pozici rozhodujícího regionálního aktéra obsadí Turecko s novým prezidentem Erdoğanem. Prakticky bez povšimnutí zůstalo, že se Turecko a Kurdistán dokázaly posunout od détente (uvolňování) a sbližování k něčemu, co lze vnímat jako spojenectví. Turecko nyní v Kurdistánu spatřuje nejen regionálního spojence, ale i nárazníkový stát a součást potrubí, které mu pomůže exportovat energii do EU. Turci si navíc všimli, že hrozba IS vyprovokovala unifikovanou pankurdskou frontu mezi různými milicemi Sýrie, Turecka, Íránu i Iráku – v kurdské historii něco nevídaného. Řada signálů tak jasně naznačuje, že Kurdové budou raději čelit smrti, než aby sledovali zánik alespoň takového Kurdistánu, jaký mají nyní.
Ve snaze předpovědět další vývoj situace lze operovat se dvěma pravděpodobnými scénáři. Za prvé může dojít k novému začátku díky konfederační smlouvě mezi Kurdistánem a Irákem. Tím by Kurdové získali plně suverénní území. Druhou možností je, že se Irák rozdělí na tři části: kurdskou, sunnitskou a šíitskou. Po událostech ze začátku srpna, kdy IS masakroval jezídy v Sindžáru a kurdské jednotky se zapojily do ofenzívy na opětovné získání přehrady u Mosulu, je každopádně jasné jedno – kurdská cesta ke svobodě nebude v žádném případě jednoduchá.
Potenciál pro spolupráci: Polské a české stanovisko k bankovní unii
Potential for Cooperation: Polish and Czech Standpoints on the Banking Union
Tomas Profant a Patryk Toporowski; The Polish Institute of International Affairs
Nutnost odstranit negativní faktory plynoucí z nezodpovědného chování bank, jež se příliš spoléhají na pomoc národních vlád, a zajistit stabilitu finančního systému v EU je zvláště po nedávné krizi silně pociťována. Jako velmi důležité se jeví přerušení vazeb bank s vládami, jak dokazuje prohlášení ze summitu eurozóny v červnu 2012. S ozdravením bankovního sektoru EU ale souvisí také další otázky. Kdo má platit za riskantní jednání bank? Jaká je optimální forma pojištění vkladů? A jak učinit systém odolnější vůči externím šokům? Jednou z cest je snížit vzájemnou závislost finančních systémů jednotlivých států. Ta by však šla proti základní logice EU. Proto je nutné vytvořit k propojenému systému jednotnou regulaci, a to ve formě bankovní unie.
Hlubší propojení existuje především mezi státy eurozóny, pro něž je bankovní unie zásadní. Neméně podstatná je však i pro státy mimo ni, jako jsou například Česká republika nebo Polsko. Bankovní sektory těchto zemí jsou totiž na eurozónu silně napojeny. Jak Polsko, tak ČR přitom vykazují mnoho společných znaků, které by jim mohly napomoci vytvořit společnou pozici pro vyjednávání o formě bankovní unie. V obou státech je například výrazná přítomnost společností, jež vlastní banky sídlící v eurozóně. Bankovní sektory obou zemí jsou také velmi zdravé a míra základního kapitálu Tier 1 se u jejich bank v průměru pohybuje výrazně nad minimem.
Polské i české banky s evropskými vlastníky mají navíc formu dceřiných společností, a tak se na ně vztahuje regulace Polska či ČR, ne státu sídla. Tento fakt se promítá do pozice obou zemí k bankovní unii, která se vyznačuje snahou zachovat regulatorní pravomoci hostitelského státu. Tradicí autorit v Polsku i ČR je přitom přísná regulace a dohled nad bankovním sektorem, a tak budou země usilovat taktéž o udržení tohoto konzervatizmu. Podobné charakteristiky ovšem nesdílí pouze dva zmiňované státy. Mnohé ze znaků jsou společné i pro další země střední a východní Evropy, proto se nabízí, aby při projednávání některých otázek ohledně bankovní unie hledaly Polsko a Česká republika podporu také u nich.
Změna ve vztazích EU-Zimbabwe
Zimbabwe EU-Ambassador Blunders as Civil Society Trembles: Zimbabwe and the EU Policy Turn
Rejoice Ngwenya; Konrad Adenauer Stiftung
Po dlouhou dobu se EU dostávalo velkého respektu ze strany občanů a opozice v Zimbabwe, a to zejména ze dvou důvodů. Za prvé je Unie jedním z mála mezinárodních společenství, které prosazovalo tvrzení, že legitimita zimbabwské vlády a prezidenta Roberta Mugabeho je diskutabilní a až donedávna na jeho režim uvalovala sankce. Za druhé proto, že občané velkou měrou těžili z podpory Unie – zejména v oblasti demokratizace.
Ve světle těchto skutečností bylo proto pro Zimbabwe velkým překvapením, když EU začala znovu navazovat vztahy s Mugabeho vládou. A to i přes tvrzení nevládních organizací, že reformy týkající se dodržování lidských práv, ekonomiky či voleb stále ještě nejsou dostatečné pro fungující bilaterální spolupráci. Unie však jakoby přestala naslouchat. Aldo Dell‘Ariccia (vedoucí mise EU v Zimbabwe) se dokonce nechal minulý měsíc slyšet, že v této zemi žádná krize vládnutí není.
Jak by se dalo předpokládat, režim prezidenta Mugabeho je „vděčný“ za tento obrat. Na druhou stranu opoziční strany, občané i média jej jednotně kritizují, přičemž však zapomínají na tři důležité věci. Za prvé je Dell‘Ariccia diplomat a chce se vyhnout otevřené kritice vlády země, v níž je hostem. Za druhé, rozhodnutí o znovunavázání vztahů přišlo z Bruselu, Dell‘Ariccia tedy pouze plní příkazy z vyšších míst. A konečně za třetí se EU snaží dívat do budoucnosti, tedy svým způsobem se připravuje na Mugabeho nástupce.
Spolupráce Unie a Zimbabwe by se však dala kritizovat také z hlediska faktu, že prostředky, které dosud do země proudily skrze občanskou společnost, budou nyní přijímat ministerstva. Sám autor článku půjčování peněz vládě této africké země hodnotí jako riskantní, přičemž hovoří ze svých vlastních zkušeností. Unie si totiž v nastalé situaci musí uvědomit, že prezident Mugabe a jeho vláda dělají všechno pouze pro vlastní prospěch. A čím dříve se tak stane, tím lépe.
Velmocenská politika a ukrajinská krize: NATO, EU a Rusko po roce 2014
Great Power Politics and the Ukrainian Crisis: NATO, EU and Russia after 2014
Henrik Boesen Lindbo Larsen; Danish Institute for International Studies
Probíhající ukrajinská krize představuje vůbec největší geopolitický šok evropského bezpečnostního systému od konce studené války. Vztahy mezi Východem a Západem získávaly již před ruskou anexí Krymu velké trhliny pramenící především z ruské averze vůči rozšiřujícímu se vlivu Unie ve společném sousedství. EU a Rusko mají v současné době neslučitelné představy o podobě východní Evropy, jaká je budoucnost jejich vzájemných vztahů?
V nové geopolitické situaci ve východní Evropě Rusko ovládá nebo má vliv na území států, které aspirují na užší vztahy s EU. Gruzie, Moldavsko a nyní ani Ukrajina nemůžou fakticky zahájit přístupová jednání s Unií, aniž by se de facto nevzdaly separatistických oblastí na svém území, tedy v případě Gruzie Abcházie a Jižní Osetie, Moldavska Podněsteří a Ukrajiny Krymu. Rusko si zachovává schopnost vyvinout tlak na tamní vlády ať už prostřednictvím plynu, obchodního embarga nebo podpory separatismu. Politické reakce západních velmocí, zejména tedy Německa, Polska, Francie, Velké Británie a Spojených států, jsou ovlivněny jejich vlastními dílčími zájmy nebo silnými historickými vazbami v tomto postsovětském regionu. Výše zmíněné státy mají různé zahraničněpolitické preference. Budoucnost vztahů mezi Ruskem a EU po krizi se však významně odvíjí od ochoty západních velmocí vzájemně sladit svůj přístup vůči Rusku.
Kolektivní reakce Západu by měla být vedena třemi způsoby: Využít zranitelnost ruského trhu vůči zahraničním investorům a potrestat tamní trhy sankcemi. EU by měla zároveň vyvíjet tlak na bolestivé, ale potřebné reformy na Ukrajině. Reakcí NATO by mělo být posílení své východní hranice ve snaze motivovat k deeskalaci konfliktu. Cílem těchto opatření je obnovení stabilních bezpečnostních vztahů s Ruskem a vytvoření takového prostředí v Evropě, ve kterém si země mohou svobodně zvolit, s kým chtějí být v politickém a ekonomickém partnerství.
Možnosti zvýšení bezpečnostní role Unie na Korejském poloostrově
Options for Increasing Europe’s Security Role on the Korean Peninsula
Mason Richey a Daewon Ohn; The Institute for European Studies
Bezpečnostní hrozby plynoucí z nestability Korejského poloostrova vyžadují diskuzi nad potenciálem spolupráce EU a Korejské republiky v oblasti bezpečnosti. Zdrojem nestability je především režim Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) známý porušováním lidských práv, rozvinutým jaderným programem či přeshraniční organizovanou trestnou činností. Jeho výbojnost může vyústit nejen v humanitární a migrační krizi, ale také může způsobit kolaps KLDR vedoucí ke spojení obou Korejí.
Bezpečnostní zájmy EU v severovýchodní Asii byly doposud upozaďovány. Hlavními aktéry v oblasti bezpečnosti jsou tak kromě KLDR a Korejské republiky Spojené státy americké a Čína. Studie však upozorňuje, že role Unie by neměla být za stávající situace opomíjena, EU či jednotlivé státy osmadvacítky by naopak měly přispět k udržování bezpečnosti v regionu využitím nadstandardní úrovně partnerství mezi EU a Jižní Koreou.
Unie by tak měla vedle hlavních aktérů zaplnit „bezpečnostní mezeru“ a plnit komplementární úlohu v následujících oblastech bezpečnostní spolupráce: Stávající Sekretariát trilaterální spolupráce severovýchodní Asie, jehož členové – Korejská republika, Japonsko a Čína – pořádají pravidelné schůzky ministrů zemědělství a zdravotnictví, by byl přirozeným partnerem Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí, tedy agentury EU, jejímž úkolem je posílit ochranu proti infekčním nemocem. Spolupráce těchto dvou orgánů by měla za následek vysoký přínos pro lidskou bezpečnost s nízkými finančními náklady a minimálními politickými riziky. Inovační prostor pro současné globální výzvy v oblasti životního prostředí, jako je například výzva k omezení emisí skleníkových plynů, poskytuje stávající dohoda o volném obchodu mezi oběma partnery.
Nelegální šíření zbraní hromadného ničení je jedním z nejzávažnějších globálních rizik, které si žádá značnou mezinárodní pozornost. Likvidace biologických a chemických zbraní vyžaduje navýšení personální kapacity odborníků, které může EU nabídnout. Například na likvidaci syrských chemických zbraní se podílely francouzské společnosti Airbus Defence&Space a Veolia. V neposlední řadě v případě zhroucení režimu KLDR, které je v současné době spíše nepravděpodobné, by zejména USA v tomto nejvíce militarizovaném místě planety ocenily vojenskou angažovanost členských států EU k podpoře mírového procesu.
K Unii a biopalivům: Ambice, kapitulace, nejasné vyhlídky
The EU Regime on Biofuels in Transport: Still in Search of Sustainability
Tania Zgajewski; Egmont - The Royal institute for International Relations
Rostoucí ceny ropy, spolu se spornou důvěryhodností jejích poskytovatelů, a stoupající ekologická zátěž dovedly EU k podpoře výzkumu a výroby biopaliv, vytvořených z obnovitelných zdrojů v podobě organického materiálu, která mohou doplnit, či dokonce nahrazovat paliva konvenční. V současnosti jich existují tři generace: první zahrnuje biopaliva snadno produkovatelná ve velkém množství na polích pro pěstování plodin, přičemž zabírání ploch pro pěstování potravin je spolu s možnými ekologickými dopady podstatnou nevýhodou. Ty z druhé generace využívají organické zbytky, odpady nebo plodiny, které byly předtím již sklizeny a jejich pěstování tedy není omezením plochy pro pěstování potravy. Do třetí pak patří vodní řasy, v budoucnu možná s velkým potenciálem.
První etapa iniciativ Evropské komise (EK) k podpoře produkce biopaliv vznikla v roce 2000. Důvodem byla snaha se vyvarovat následků možných výpadků zásobování ropou. Cílem bylo do roku 2020 dosáhnout 20% podílu biosložek v palivu, přičemž hlavním motorem měla být různá daňová zvýhodnění, která měla motivovat zejména výrobce.
Neúspěšnou strategii nahradila v roce 2006 strategie nová, ohlašující druhou etapu vývoje, kdy EK rozvinula Akční plán na využití biomasy (Biomass action plan) z předchozího roku a představila program pro její větší uplatnění v unijní dopravě. Do roku 2009 prosadila ustanovení minimálního podílu příměsí z obnovitelných zdrojů (mimo jiné i biosložek) na 10 % (s výjimkou letecké dopravy), přičemž vytvořila kritéria pro udržitelnou výrobu v souladu s unijními standardy. Následovaly další normy, jako například Flightpath 2050, usilující o snížení emisí skleníkových plynů v unijním civilním letectví, nebo směrnice k účinnosti biopaliv, která do roku 2018 požadovala, aby tato byla schopná redukovat emise skleníkových plynů až o 60 %.
V roce 2012 navrhla Komise s ohledem na studie poukazující na nevýhody biopaliv první generace v rámci desetiprocentního cíle pro rok 2020 snížení jejich podílu na maximálně 5 %, a to za výraznější podpory jiných příměsí z obnovitelných zdrojů. Takto ovšem návrh neprošel legislativními orgány EU, a kvůli pozici Rady EU se strop pro biopříměsi první generace zdvihl až na 7 %. Podíl u druhé generace byl přitom stanoven na pouhých 0,5 %, navíc s možností výjimek.
Po tomto rozmělnění návrhů Komise ve věci biopaliv se zdá, že začíná třetí etapa, vyznačující se spíše opouštěním původního směru. Neočekává se například stanovení dalších cílů po roce 2020 ani prodloužení dotací na první generaci biopaliv. Hlavní podíl na tom přitom má skepse odborné veřejnosti, politické obtíže a lobby v EK. Vědecký výzkum biopaliv přesto pokračuje a zdá se, že i průmysl má o tento segment trhu zájem. Po sestavení a schválení nové Komise je navíc možná nová změna politického kurzu.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou, vydané v uplynulém týdnu. Seznam 60 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
