Bude mít „Brexit“ dopad na skotskou nezávislost?

Scotland and the EU: What impact of the potential in-out UK referendum on the independence debate?

Fabian Zuleeg; European Policy Centre

 

Již 18. září se Skoti rozhodnou o budoucím směřování své země, tedy zda nadále zůstanou součástí Spojeného království, či zda si zvolí cestu vlastní nezávislosti. Toto referendum se přímo nedotýká pouze vztahů mezi Skotskem a Velkou Británií, ale může mít také bezprecedentní dopad na celou EU. V případě skotského „ano“ se nabízí celá řada dosud nevyřešených otázek. Jakou roli na rozhodnutí Skotů má členství v EU? Existuje vazba mezi skotským referendem a potenciálním „Brexitem“?

Otázka členství v EU sehrála významnou roli v kampani pro odpůrce i pro příznivce odtržení Skotska od Spojeného království. Skotsko je na rozdíl od Anglie mnohem pozitivněji nakloněno Unii. Právě ve vztahu k EU však existuje celá řada nevyřešených právních a politických záležitostí, jako například účast Skotska v Schengenu, využití různých britských výjimek a zvláštních ujednání, ale také samotné členství v Unii. Obě strany se během kampaně k těmto otázkám vyjadřují odlišně, zatímco podle zastánců nezávislosti bude země dále členem EU, odpůrci argumentují i prohlášením předsedy Evropské komise José Manuela Barrosa, že „každá nová nezávislá země bude muset požádat o vstup do EU.“

Na výsledek skotského referenda má vliv i britské referendum o vystoupení z EU naplánované na konec roku 2017. Vzhledem k odlišným preferencím Skotska a zbytku Británie, co se týče členství v Unii, jsou na místě obavy z přehlasování Skotů ostatními Brity. Tyto obavy byly posíleny vítězstvím strany UKIP ve volbách do EP, která si klade za cíl vystoupení Spojeného království z EU. Vztah je však oboustranný: pokud by si Skotsko zvolilo nezávislost, vedlo by to pravděpodobně k ještě více euroskeptické konzervativní vládě Londýna a „Brexit“ by se stal mnohem pravděpodobnějším, a to i proto, že by odchodem Skotů byla zvrácena rovnováha v otázce členství v Unii. Skotská nezávislost a potenciální odchod Velké Británie z EU jsou na sebe neoddělitelně navázány, neboť otázka členství v EU hraje pro rozhodování Skotů velkou roli.

 

Operace Triton jako cesta k vyřešení středomořské nelegální imigrace?

Mare Europaeum? Tackling Mediterranean migration

Hugo Brady; The European Union Institute for Security Studies

 

Nelegální imigrace na jižní hranici EU dosáhla nového vrcholu. Počet nelegálních přistěhovalců se v letošním roce ztrojnásobil na zhruba 108 tisíc, přičemž při pokusu zdolat italské vody zemřelo téměř dva tisíce imigrantů. Tento bezprecedentní nárůst je zapříčiněn pokračující nestabilitou v severní i subsaharské Africe a na Blízkém východě. Jaké kroky EU učinila k vyřešení středomořské nelegální imigrace?

V reakci na loňskou tragédii u Lampedusy, při které zemřelo 360 přistěhovalců, vytvořila Itálie námořní pátrací a záchrannou operaci Mare Nostrum. „Naše moře,“ jak zní v překladu název italské operace, během necelého jednoho roku zachránila odhadem 70 tisíc životů. Itálie dlouhodobě vyvíjí tlak na Unii, aby další členské státy nesly větší odpovědnost za nelegální imigranty ve Středomoří. Důvodem jsou i vysoké náklady na Mare Nostrum, které dosahují měsíčně 9 milionů eur. Odpovědí EU je vytvoření vlastní operace Triton spadající pod agenturu Frontex.

Původním záměrem Unie bylo, aby Triton do velké míry nahradil Mare Nostrum. Je však otázkou, zda může dosáhnout podobných úspěchů. Přestože Frontex získává nové pravomoci, dosud nikdy neřídil misi takového rozsahu. Jen náklady na vytvoření Tritonu se odhadují na 20 milionů eur, přičemž Frontex disponuje na ochranu celého schengenského prostoru ročním rozpočtem ve výši 90 milionů eur. Dá se tedy spíše očekávat, že Triton bude ve svém rozsahu omezen a zaměří se spíše na doplňování a spolupráci s Mare Nostrum. Nicméně i tato podpora ze strany EU dá Itálii prostor k zavedení ambiciózní reformy azylového systému, aby se dokázal vyrovnat s tlaky vyplývajícími především z následků arabského jara a občanské války v Sýrii. Před podobným úkolem stojí i další země postižené nelegálním přistěhovalectvím, i proto je silnější azylová politika EU jednou z hlavních priorit nového předsedy Komise Jeana-Clauda Junckera.
 

Semestrální cyklus 2014: Fiskální a makrostrukturální výzvy eurozóny

Fiscal and macro-structural challenges and policy recommendations for the Euro Area and its Member States under the 2014 Semester Cycle

Jacob Funk Kirkegaard; The Peterson Institute for International Economics

 

Eurozóna se momentálně nachází v situaci, kdy je nutné podpořit růst a stabilizovat finanční trhy skrze strukturální reformy. Přestože se objevují známky oživení, některé indikátory jsou stále znepokojivé. Velká odpovědnost přitom spočívá v rukou členských států, které musí efektivně implementovat existující fiskální mechanismy. Jakým makroekonomickým výzvám eurozóna v současné době čelí a jakou cestou by se měla ubírat?

Vysoce zadlužené členské státy musí v první řadě provést konsolidaci veřejných financí. Ta by ale mohla mít negativní důsledky pro krátkodobý i dlouhodobý růst, a měla by proto být důsledně navržena tak, aby jej naopak podpořila. Stav je přitom takový, že dochází ke zpomalování konsolidace při současném navyšování strukturálních deficitů. Takové řešení je ale pro dlouhé období nedostatečné.

Navíc se ukazuje, že země eurozóny spíše navyšují příjmovou stranu rozpočtu, ačkoli optimálním je oproti tomu snižování výdajů. I v tom je ale potřeba postupovat s rozvahou a zajistit, aby se škrty vyhnuly investicím do tvorby hrubého fixního kapitálu (GCFC), jež mají dlouhodobě prorůstový charakter. Je překvapivé, že ze zemí eurozóny dokázaly tyto investice udržet pouze baltské státy. Právě proto by součástí Paktu stability a růstu měly být i orientační body investic do GCFC a posílené sledování škrtů.

I soukromý sektor je ovšem zatížen vysokými dluhy. V době, kdy není možné výrazně podporovat růst veřejnými výdaji, ovšem hraje důležitou roli. V zájmu růstu bude tedy nutné vytvořit efektivní mechanizmy pro řešení firemního zadlužení. Tomu mají napomoci některé politiky ECB, jež však musí být doprovázeny harmonizací a zrychlením procedur při bankrotu.

V neposlední řadě by k řešení přispělo i rozšíření pozice předsedy Euroskupiny na plný úvazek a s tím spojená hlubší institucionalizace Euroskupiny především v EP. Vždyť právě její předseda bude zastávat důležitou funkci zprostředkování a koordinace mezi Unií a národními vládami. Jsou to totiž samotné státy, kdo musí implementovat strukturální reformy a realizovat unijní rozhodnutí.  

 

Vně místo v centru dění: Čtyři důvody, proč Británie nemůže vyřešit vztahy s EU

Out on the Edge Instead of Here in the Middle: The Four Reasons Why Britain Can´t Resolve Its Relations with the EU

Roderick Parkes a Julian Rappold; The Polish Institute on International Affairs

 

Evropská unie byla založena s cílem pomoci státům překonat rozdíly vycházející z jejich geografické polohy, velikosti či historického vývoje, které byly v minulosti zdrojem konfliktů. Velká Británie však (ačkoli paradoxně se vytvořením Spojeného království stala jedním z předchůdců integračních myšlenek) neměla nikdy díky své úspěšnosti potřebu unikat svojí historii či geografické poloze. Tedy zatímco pro ostatní země byla myšlenka evropského sjednocení prostředkem, jak odstranit rozdíly, Británie ji takto nevnímala. Postupem času však začala být skutečnost, že není členem EU, neobhajitelná, a tak do ní vstoupila, přičemž dnes můžeme její přístup k Unii sledovat na jednání hlavních politických stran.

Konzervativci a kabinet Davida Camerona podporují myšlenku, že stát by měl hrát pouze minimální roli, zatímco většinu povinností by měly zvládat lokální autority. A jestliže historickou úspěšnost Británie vidí jako výsledek decentralizované politiky, EU je vnímána jako naprostý opak. Kritizují ji tedy za omezování a Cameron se dokonce zavázal vyhlásit referendum o vystoupení z Unie.

Labouristická strana zase vyzvedávala geografickou polohu Spojeného království. Tony Blair se snažil z této skutečnosti vytvořit přínos pro EU plynoucí například z toho, že Británie představuje jakousi spojnici ve vztazích mezi Unií a USA. Tento pokus využít polohu jako prostředek k zajištění speciálního statusu v rámci EU však neuspěl a vedl k vytvoření rozporů a napjatých vztahů.

Problém liberálů byl také v odlišném přístupu. Britské instituce fungovaly tak, aby využívaly příznivé situace ve světě, avšak EU pracovala na základě všeobecného pesimismu a touhy spojit jednotlivé členy. Tyto rozdíly mezi liberální stranou a Unií vedly k situaci, kdy liberálové využívali evropské instituce, když bylo potřeba například prosadit určité reformy, avšak jinak si zachovávali odstup, aby mohli využívat výhody globálního trhu. Takový přístup ovšem vedl k určité závislosti Británie na evropských orgánech.

Tři základní britské strany se tedy zatím neúspěšně snaží přizpůsobit své myšlení novým skutečnostem, což otevírá dveře stranám, jako je UKIP, která staví na znovuožívajícím britském nacionalismu. Její přístup a množství stoupenců však znemožňují hledat alternativu k tradičnímu přístupu britských stran. A tak Británie zůstává pod tlakem, neboť EU se časem stala základem evropské politiky. Spojené království se však nachází vně většiny z jejích programů, což nyní znamená, že ztrácí možnost rozhodovat o stěžejních záležitostech. A východiskem místo kompromisu vyhovujícímu oběma stranám je nyní referendum o vystoupení – nástroj, který svými omezenými možnostmi a předpokládanou neodvolatelností podkopává politický vývoj.
 

Společná evropsko-čínská podpora rozvojových zemí? Běh na dlouhou trať

The China-EU strategic partnership on development: unfulfilled potential

Sven Grimm; Fundación para las Relaciones Internacionales el Diálogo Exterior

 

Čínská lidová republika se stává stále významnějším poskytovatelem rozvojové pomoci. Důsledkem je stále se zvyšující zájem ostatních geopolitických aktérů podporujících rozvojové země (včetně EU) s ní na tomto poli spolupracovat.

Mezi chápáním rozvojové pomoci zejména zeměmi OECD a EU na jedné straně a Čínou na straně druhé ovšem existují zásadní rozdíly. Čína se rétoricky vyhýbá označení sebe sama za poskytovatele pomoci, neboť se považuje za rozvojovou zemi (dokonce nemá rozvojovou agenturu a projekty implementují přímo čínské firmy). De facto rozvojová pomoc v jejím pojetí je, na rozdíl od pojetí OECD, čistě ekonomická a oproštěná od požadavků vnitřních reforem, které Čína považuje za nelegitimní vměšování se do cizích záležitostí. Jde o pragmatický přístup. Mimo jiné tak činí proto, aby se nevystavovala cizímu vměšování do vlastní vnitřní politiky a nařknutím z čistě ekonomických cílů své rozvojové pomoci bez snahy o systémovou změnu. Za tímto neideologickým, pro adresované státy pohodlnějším a pro Čínu do budoucna jasně ekonomicky slibným přístupem je snaha otevřít si dveře ke strategickým surovinám zemí v rozvojových regionech. Adresáti jsou přitom vybíráni především podle klíče ekonomické perspektivnosti a stejný klíč se většinou odráží i v nabídce rozvojových projektů.

S čínským pragmaticko-ekonomickým přístupem souvisí i rámec spolupráce, který se liší od rámce OECD. Čína nemá zájem o multilaterální programy rozvoje, vhodné pro idealisticko-reformní přístup EU, a dává přednost spolupráci bilaterální. Neznamená to však, že by se stranila multilaterálních platforem, naopak se snaží posilovat v nich svůj vliv nebo v nich proti idealistickým názorům bránit své ekonomické priority při poskytování pomoci.

Rozdílnost přístupů, zdá se, podkopává téměř všechny snahy o spolupráci, ačkoliv je známo, že existují oblasti, ve kterých se rozvojové zájmy Číny a EU shodují. Pragmatický čínský přístup v otázce nezasahování do vnitřních věcí jiných států přímo koliduje se západním reformismem, a i když reálně Čína z této pozice lehce ustupuje kvůli podnikatelské lobby, rétoricky se této linie dále pevně drží. Společným projektům stojí v cestě i neochota podílet se na třístranných aktivitách, a to i ze strany adresátů pomoci, kteří by se, vystaveni dvěma silným poskytovatelům pomoci, obávali omezení svého manévrovacího prostoru. 

Jako možné výchozí body pro spolupráci se rýsují přeci jenom pomalu rostoucí čínská podpora regionálním institucím v Africe nebo účast na mírové misi OSN v Jižním Súdánu spolu s EU, jež může být na půdě OSN rozšířena o mandát těmto dvěma aktérům na poskytování společné rozvojové pomoci.

 

Komitologie a regulatorní zátěž: Slepé místo?

Comitology and Regulatory Burdens: A Blind Spot?

Arnout Mijs; Netherlands Institute of International Relations – Clingendael

 

Řada občanů EU se domnívá, že je unijní byrokracie příliš přebujelá. Na tyto obavy se Komise snažila v posledních letech reagovat koordinovaným úsilím s cílem zjednodušit právní předpisy a regulační zátěž. Dosažený pokrok na unijní i vnitrostátní úrovni pak prověřovala v Programu pro účelnost a účinnost právních předpisů (REFIT). Nicméně pro identifikaci případů komitologie vedoucích k vysokým a zbytečným regulačním nákladům je zapotřebí další výzkum. REFIT je totiž stále primárně zaměřen na administrativní náklady, avšak obchází náklady na dodržování předpisů a zdá se, že postupy komitologie ignoruje. Mimo jiné mu lze také vyčíst absenci ex post hodnocení na všech úrovních vládnutí.

Má-li být mechanismus kontroly účelnosti a účinnosti efektivní ve snaze vypořádat se s regulační zátěží z komitologie, měl by být transparentnější. Dále by měl tento mechanismus těžit z reformy Systému hodnocení dopadů, kam patří především náklady na dodržování předpisů. Hodnocení ex post totiž může poskytnout náhled na skutečné náklady pro podniky a občany. Pro získání přehledu dopadů širokého množství přijímaných aktů lze pak těžit z nezávislé instituce kontroly řízení. To by také mohlo omezit stížnosti na regulatorní proces, který byl prezentován hlavní vědeckou poradkyní Komise.

Opomenuta by neměla zůstat ani aktivita členských států, u kterých by byly žádoucí investice do zkoumání nákladů ve všech fázích tvorby politiky. Jako spolutvůrci legislativy musí členské státy pomáhat vytvářet fakta a udržet politický tlak na vlastních ambicích pro snižování nákladů. Toho nemůže dosáhnout Komise sama. Bez podniknutí dalších akcí navíc EU riskuje pouze pokračující přiživování mýtů o přebujelé byrokracii.

 

Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou, vydané v uplynulém týdnu. Seznam 60 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.

 

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.