Silné euro: Skutečnost? A záleží na tom tolik?
The strength of the euro: Does it matter and is it really that strong?
Daniel Gros, Cinzia Alcidi a Alessandro Giovannini; The Centre for European Policy Studies
Z pohledu teorie je překvapivé, jak otevřenou ekonomikou je při své velikosti eurozóna. Vnější poptávka i měnový kurz jsou pro ni až dvakrát důležitější, než například pro Spojené státy. Po vypuknutí hospodářské krize se zdálo, že právě kurz, respektive jeho dlouhodobé oslabování, bude hlavním problémem, s nímž se bude měnová unie muset zdlouhavě vypořádávat. Opak se však stal pravdou a eurozóna se nyní nachází v období, kdy se společná měna v nesouladu s makroekonomickými ukazateli ustálila téměř na předkrizové úrovni. Někteří politici dokonce navrhují, aby Evropská centrální banka zaintervenovala na devizovém trhu a kurz oslabila. Její představitelé přitom sami zastávají názor, že silné euro je jednou z příčin nízké inflace. Je však nadhodnocení evropské měny tak zásadní?
V první řadě je nutno konstatovat, že nadhodnocení eura je podle mnohých odhadů přehnané a společná měna je, zdá se, dlouhodobě v rovnováze. Přesto existují obavy z možných negativních dopadů jejího dalšího zhodnocování na vývozy. Statistiky ale neodhalují žádný významný vztah mezi směnnými kurzy a exportem a znehodnocení měny se, jak dokazuje například Japonsko, nemusí nutně odrazit v tržním podílu. Ačkoli má kurz na jednotlivé členy měnové unie odlišný vliv, rozdíl v růstu obchodu je spíše dán lišící se schopností reagovat na růst zahraniční poptávky.
Podstatnou otázkou je, co vůbec samotný vývoj kurzu ovlivňuje. Názor tradičně zastávaný ekonomy lze vyjádřit jako souvztažnost mezi makroekonomickými ukazateli a měnovým kurzem. Tu však nelze jednoznačně dokázat. V případě eurozóny před rokem 2007 existovalo ještě jakési slabé spojení mezi ukazateli a kurzem eura, to se ale po zmiňovaném roce rozplynulo. Spíše lze říci, že určité ekonomické jevy vývoj kurzu doprovází, nejsou ale jeho příčinou. Dnes se tak více ujímá pohled, dle něhož je kurz ovlivněn namísto ekonomických ukazatelů budoucím očekáváním. Přesto je poměrně záhadné, jak je možné, že je euro v dnešní nejistotou charakteristické době tak stabilní.
Eurasijská unie: Ta skutečná, pomyslná i pravděpodobná
Eurasian Union: the real, the imaginary and the likely
Nicu Popescu; The European Union Institute for Security Studies
Kazašská metropole Astana se 29. května 2014 stala dějištěm podepsání smlouvy o vzniku Eurasijské hospodářské unie. Prezidenti Ruska, Kazachstánu a Běloruska tím připravili půdu pro vznik nového jednotného hospodářského bloku, který má být vedle EU, Číny či USA novým centrem světové ekonomiky. Co Rusko sleduje vznikem svého eurasijského projektu? Má projekt ekonomický smysl, nebo má být především nástrojem pro obnovení ruského velmocenského postavení?
Rusko a EU mají velmi odlišné představy o svém „společném sousedství“. Vize Bruselu byla dlouhou dobu inspirována pozitivními zkušenostmi z rozšiřování Unie ve střední a východní Evropě. Celý evropský kontinent měl být podle představ Bruselu strukturován v systému soustředných kruhů s členskými státy EU v jeho středu, obklopeném kandidátskými zeměmi. Okrajové kruhy pak mají tvořit země spadající do evropské politiky sousedství. Tato vize je však v rozporu s geopolitickými zájmy Ruska. Moskva má vlastní vizi bipolární Evropy, ve které Unie představuje jeden blok a Rusko spolu s postsovětskými satelitními státy druhý. Naplnit tuto vizi Ruska má právě nově vzniklá Eurasijská unie.
Ve skutečnosti tak existují dvě podoby Eurasijské unie: První – skutečná – je prezentována jako regionální a ekonomické společenství. Druhá – pomyslná – odpovídá Putinovým ambicím o geopolitickém bloku. Prezident Putin zamýšlí z Eurasijské unie vytvořit významný pól v multipolárním světě na úrovni EU, NAFTA, APEC či ASEAN. Tento geopolitický blok má integrovat postsovětské státy a zvýšit vyjednávací sílu Moskvy nejen vůči Bruselu, ale také vůči zbytku světa v ekonomických a politických záležitostech. Organizace Eurasijské hospodářské unie je v mnoha ohledech inspirována institucionální strukturou EU, nicméně existují velké pochybnosti o jejím fungování v praxi, což dokládá i neochota některých postsovětských států připojit se k projektu. Přitom reintegrace bývalých sovětských republik je klíčovou ruskou zahraničněpolitickou prioritou prakticky od rozpuštění SSSR. Ruská snažení zvrátit ukrajinský obrat od Eurasijské unie jsou v konečném důsledku hřbitovem ambicí Moskvy vybudovat vlastní geopolitický blok. Paradoxně tak Putin v rozporu se svou vizí urychlil proces odloučení postsovětských republik od Ruska.
Pakt stability a růstu: Jak nejlépe využít existující flexibilitu v rámci stanovených pravidel
Interpreting the Stability and Growth Pact: Making Best Use of Existing Flexibility Within the Rules
Alessandro Leipold; The Lisbon Council
Záměrem Paktu stability a růstu je usnadnit a udržet stabilitu Hospodářské a měnové unie. Nástroje, které dohoda zahrnuje, mají být i lékem na tápající evropskou ekonomiku postiženou finanční krizí. Současná ekonomická krize stále není překonána, o čemž svědčí zejména nepříznivé vyhlídky hospodářského růstu, vysoká nezaměstnanost v některých členských státech či očekávaná deflační spirála... Jak lze v rámci současných pravidel Paktu stability a růstu podpořit ekonomický růst v EU?
K definitivnímu překonání krize je potřeba vytvořit žádoucí strukturální, fiskální a monetární mix. Jedním z nových a málo zmapovaných závazků Unie v boji proti krizi je snaha o větší využití flexibility v rámci stávajících pravidel Paktu stability a růstu. Přitom to, co si pod pojmem „větší flexibility“ představit, není stále uspokojivě definováno. Hlavní překážka, kterou je třeba překonat ve snaze o efektivnější fungování Paktu, spočívá v nepřehledné komplexitě a složitosti fiskálních pravidel EU.
Autor studie navrhuje tříbodový plán pro rozvoj prorůstové politiky v rámci stávajících pravidel ve snaze zajistit, aby Pakt i nadále hrál významnou úlohu při podpoře fiskální disciplíny v EU. (1) V říjnu by Evropská rada měla na svém zasedání prohlásit, že eurozóna je v situaci „výjimečných okolností“, což by dočasně umožnilo uvolnit rozpočtová pravidla pro členské státy, a dovolilo tak jednotlivým vládám vypracovat vlastní stabilizační programy. (2) Evropská rada by na stejném zasedání rovněž měla prosazovat koordinovaný plán strukturálních reforem na úrovni eurozóny, popřípadě i s možností společného snížení daňového zatížení. (3) Nová Evropská komise by měla přezkoumat investiční pobídky, aby se zabránilo dalšímu vyčerpávání kapitálu. Komise by měla přijmout výzvu Parlamentu, aby všechny výdaje spolufinancované z Evropských strukturálních a investičních fondů byly vyloučeny z výpočtů deficitu pro Pakt stability a růstu, čímž by mělo dojít k opětovnému nárůstu veřejných investic. Výše zmíněný plán je pouze jedním z mnoha opatření, které je třeba podniknout k řešení ekonomických problémů EU.
Eurasijská hospodářská unie: Průlom v postsovětské integraci?
The Eurasian Economic Union: Breaking the pattern of post-Soviet integration?
Sean Roberts, Anaïs Marin, Arkady Moshes a Katri Pynnöniemi; The Finnish Institute of International Affairs
Eurasijská hospodářská unie (EAHU) mezi Běloruskem, Kazachstánem a Ruskem konsoliduje trh se 170 miliony občany a HDP o výši téměř 3 biliony amerických dolarů. Dohoda o EAHU, která vstoupí v platnost v lednu 2015, má potenciál transformovat ekonomické vztahy v regionu a nabídnout postsovětskému prostoru alternativu k EU. Uvidí se, zda se Unie tomuto formujícímu se uskupení stane partnerem, či protivníkem. Již přes dvě dekády však slouží zainteresovaným aktérům jako šablona pro jejich vlastní integraci a jako jeden z důkazů, že integrace je nevyhnutelný globální trend, neboť téměř žádná země není schopna prosperovat v izolaci.
Kořeny EAHU sahají až do prosince 1991, kdy bylo založeno Společenství nezávislých států (SNS). Dohodou o vytvoření hospodářské unie z ledna 1993 pak již byla pouze sledována linie směřující k něčemu podobnému, čím je vnitřní trh EU. Jedná se však o stále nedokončený proces, který je zpomalován například neshodami v principech hospodářské integrace a absencí etablovaného nadnárodního orgánu. V roce 2010 ale došlo k zajímavému zvratu, když se členským státům podařilo vytvořit celní unii a znatelně navýšit integrační aktivity. Tento obrat lze přičítat především dopadům globální ekonomické krize, kterou bylo možné překonat pouze koordinovanou snahou členských států.
Předpovědět další vývoj EAHU je komplikované, ale díky podepsání dohody o vzniku daného uskupení z letošního května a očekávanému vstupu Arménie převládá optimismus. Pozitivem je také znatelně postupující integrace členů, která prokazuje, že podepsaná dohoda není pouhým „cárem papíru“. Přesto však členské státy nadále čelí řadě problémů. Jedná se například o slabé národní instituce či absenci efektivního systému demokratických brzd a protivah, což lídrům znemožňuje dosáhnout rozhodnutí, aniž by zabředli do zdlouhavých veřejných konzultací.
Zainteresovaní aktéři pociťují nemálo hrozeb, které je brzdí v další integraci. Tyto hrozby by se však měly snažit spíše přetavit ve svůj prospěch. Obávaná ruská ekonomická asymetrie například v posledních letech dokázala semknout členy EAHU, a tím napomohla k harmonizaci jejich zájmů. Nijak by však neměla být podceňována role mezinárodních faktorů. Nemá cenu snažit se izolovat před krizí na Ukrajině, která bude mít pro členy uskupení dalekosáhlé následky. V případě Ruska lze očekávat velké strukturální ekonomické problémy, které jistě dupnou na brzdu společné ekonomické integrace.
Nový systém volby předsedy Komise: Zlepší se nyní reprezentace občanů EU?
The Spitzenkandidaten process has “presidentialised the Commission, but only time will tell whether it allows for better representation of citizens’ views
Andrew Glencross; LSE European Politics and Policy Blog
Dne 10. září ohlásil Jean-Claude Juncker svůj návrh budoucí sestavy Evropské komise. On sám jako její předseda byl jmenován na základě nově zavedeného systému zvaného Spitzenkandidaten (jedná se o proces, v němž evropské politické strany navrhnou před volbami do Evropského parlamentu své kandidáty na předsedu Komise, přičemž stát by se jím měl příslušník té, která dané volby vyhraje). Tento způsob jmenování můžeme chápat jako jistou formu prezidencializace uvnitř EU, která by potenciálně mohla znamenat přechod k novému ústavnímu pořádku – vytváření politiky „zezdola,“ tedy občany a domácími politikami členských států (bottom-up přístup). Nicméně tato změna uvnitř Komise nenastane ihned a nelze ji ani považovat za jistou vzhledem k tomu, že samotné jmenování předsedy Komise je stále nepřímé.
Prezidencializace a přímá demokracie s sebou však přináší určitý potenciál. Mohla by například dopomoci k lepšímu spojení mezi vládou a občany Unie To však bude zřejmé poprvé až za pět let, kdy budou strany opět vybírat kandidáty na předsedu Komise. Voliči tak budou mít možnost například „potrestat“ Junckera za to, jak vykonával svůj úřad a volit jinou stranu.
Spitzenkandidaten systém by rovněž mohl pomoci odstranit deficit v zastoupení názoru veřejnosti v rámci evropských institucí. Ve výsledku se nicméně tento úkol zatím nedaří splnit, protože sám předseda stále není přímo volen, jak bylo již jednou zmíněno. V neposlední řadě by pak nově zavedený způsob volby mohl dopomoci ke snaze stran o mezinárodní kampaně, aby si zajistily silný mandát.
Nově používaný postup pro volbu předsedy Evropské komise s sebou nese samozřejmě také nutnou politizaci tohoto jinak ze své podstaty nezávislého orgánu. A právě její dopady můžeme sledovat již nyní na pokynech pro sbor komisařů, které Jean-Claude Juncker vydal. Zmiňuje se tam například o tom, že v reakci na kritiku úsporných opatření Unie budou posouzeny sociální dopady v případě nutnosti finanční pomoci některé ze zemí eurozóny.
Navzdory tomu však nemůžeme očekávat, že zásadní změna přijde přes noc. Evropská unie musí najít cestu, jak legitimizovat svůj ústavní vývoj a změny, které nastávají ve vztazích mezi národními státy a nadnárodními orgány.
Vize unijní energetické politiky
Elements of Europe's Energy Union
Georg Zachmann; Bruegel
Unijní energetická politika (a její tři klíčové body, tj. udržitelnost, konkurenceschopnost a zabezpečení dodávek energií) se dá, zejména ve světle stále více znepokojující energetické závislosti na Rusku i vzhledem k malému globálnímu dopadu omezování emisí a nevoli k těžbě břidlicového plynu, stěží považovat za úspěšnou. Hlavním problémem je, že pro ni zatím neexistuje komplexní strategie. Možným řešením neutěšené situace tak je, na pozadí fungujícího vnitřního trhu s energiemi a emisními povolenkami, vytvoření atraktivního rámce pro investice do udržitelnosti unijní energetiky při růstu konkurenceschopnosti a ekologické šetrnosti.
Funkční trh s energiemi musí přenést obrovskou škálu prvků současného systému. Musí odstřihnout energetiku od dalších politik, například od politiky sociální. Nebylo by nadále možné například odmítat využívání břidlicového plynu. Aby dokázal pružně reagovat na nové okolnosti, bude trh vyžadovat profesionální institucionalizované vedení. V zájmu států je, aby se shodly na jeho co nejefektivnější podobě. V případě, že se tak nestane, zde zůstanou rozdílně regulované národní trhy propojené nespolehlivými přeshraničními dodávkami s nutností vysokých nákladů na obnovitelné zdroje a zajištění energetické bezpečnosti.
Bezpečnost dodávek energií ovšem trh s energiemi sám nezajistí, zvláště vzhledem k tomu, že jedny z nejvýhodnějších nabídek jsou z nespolehlivých zdrojů. Centrální rozhodnutí o čerpání z bezpečnějších, ovšem dražších zdrojů, by mohlo znamenat odliv investic, a tudíž je nutné najít kompromis. Nejschůdnější možností může být povinnost poskytovatelů zachovat nedotknutelné rezervní zdroje pro případ oficiálně vyhlášené krize, a to například udržováním smluv o dodávkách se záložním poskytovatelem, pravděpodobně z jiného státu či rovnou regionu, spolu se zajištěním potřebné infrastruktury.
Reformu potřebuje dále trh s emisními povolenkami, který se ukázal jako nespolehlivý a zranitelný politickými intervencemi, přičemž stejně tak je nutné upravit praxi využívání obnovitelných zdrojů energie za účelem snižování emisí. V současnosti se na tomto poli využívá jejich co možná nejlevnější forma a takřka se nepodporují investice do inovací, které by ovšem v budoucnu mohly Unii posunout do čela možného světového trhu s obnovitelnými zdroji energií.
Úkolem do dalších let je v neposlední řadě i zvýšení energetické efektivity. Té by hypoteticky napomohla harmonizace národních regulačních systémů, ovšem vzhledem k velkým rozdílům mezi nimi by šlo o velmi bolestivý počin. Slibně se tak jeví spíše kompromis: rozdělení kompetencí mezi regionální, státní a unijní úroveň vládnutí podle toho, která z nich dokáže daný problém řešit nejefektivněji.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou, vydané v uplynulém týdnu. Seznam 60 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
