Za obnovu investic v Evropě
For the recovery of investment in Europe
Olivier Marty; Robert Schuman Foundation
V Evropské unii panují v současnosti špatné investiční podmínky. Tento text zkoumá jejich příčiny a následky. Dále se zabývá iniciativami na veřejnou (státní) podporu středních a malých podniků (SMEs), inovací a infrastruktury. Také přináší rady, jak zlepšit sdílení cílů a prostředků veřejných investorů a doporučuje opatření, která by měla podniknout Evropská investiční banka.
Je několik příčin poklesu investic v Evropě. V některých zemích na periferii se původně přemrštěné investice do určitých sektorů snižují na normální stav („base effect“). Klesá návratnost projektů, způsobená například přehnanou spotřebou kapitálu. Také pokles přeshraničních toků kapitálu poukazuje na návrat k domácím investicím. Svůj podíl mají i regulatorní opatření uvalená na banky (Basel III), která omezují rizikovější aktiva, především v SMEs, v inovacích a okrajových zemích EU. Nicméně se zdá, že ekonomická nejistota je pravděpodobně hlavním důvodem propadu investic, z něhož se Evropa ještě nezotavila. Tato nejistota původně pramenila z vývoje světové ekonomiky a krize eura. Nyní je jejím zdrojem snížení makroekonomické divergence mezi členskými státy a v několika případech jsou to též obavy z důvěryhodnosti hospodářské politiky a existující rozporuplné, nestabilní regulační a fiskální rámce.
Obavy přináší i redukce soukromých investic, která může negativně ovlivnit výrobní řetězec, potenciální růst a zaměstnanost. Jedním z rysů evropského hospodářství je, že členské země čelí významným omezením veřejných financí, zatímco existuje dostatek soukromých úspor (16 000 miliard eur v EU), které jsou investovány hlavně krátkodobě a často mimo Unii (40 %). Účinnost jakéhokoliv opatření na zvýšení investic musí zahrnout přilákání soukromých investorů do dlouhodobých projektů.
Tři oblasti by měly být cílem investic: Malé a střední podniky pro svůj význam v oblasti růstu a zaměstnanosti, inovace, přinášející lepší produktivitu práce, a v neposlední řadě infrastruktura. Odhadem je potřebné investovat do roku 2020 jeden bilion eur do dopravy, energetické infrastruktury a komunikací, případně 1,6 bilionu, pokud jsou zahrnuty i výdaje na zpracování odpadu, vodu a zdravotní péči. Další bilion by mohl být určen na energetickou efektivitu. Jedním z návrhů řešení je vytvoření „federálního“ fondu z veřejných i soukromých zdrojů. Dalšími navrhovanými opatřeními jsou posílení cílů a sdílení společných nástrojů mezi národními a evropskými veřejnými investory a povzbuzení Evropské investiční banky k inovativnímu a riskantnějšímu jednání.
Zkoumání rozvah ESVČ: Kdo ve skutečnosti utvářel Asociační dohodu mezi EU a Moldavskem?
Examining the Discretion of the EEAS: What Power to Act in the EU-Moldova Association Agreement?
Hrant Kostanyan; The Centre for European Policy Studies
Přijetí Lisabonské smlouvy, která vešla v platnost v roce 2009, udalo směřování evropské integrace nový rozměr. Jednou z významných změn na poli evropské politiky se stalo utvoření Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ), jež měla být základem jednotné diplomacie Unie. Hrant Kostanyan však analyzuje, do jaké míry je ESVČ ve svém jednání nezávislá a do jaké míry je omezována institucemi Unie či samotnými členskými státy.
V analýze je pro zodpovězení těchto otázek použit tzv. principal-agent model, což zjednodušeně znamená, že jednání jednoho aktéra má přímý vliv na aktéra druhého. V tomto případě Kostanyan zkoumá vliv členských států, tedy Rady Evropské unie, a dále vliv Evropské komise na rozhodování ESVČ. Jako modelový příklad používá vyjednávání asociační dohody mezi Evropskou unií a Moldavskem, jejíž integrální součástí bylo poprvé také vyjednávání o komplexní dohodě o volném obchodu (DCFTA). Jednalo se o historicky první mezinárodní politickou smlouvu, jež byla vyjednávána Evropskou službou pro vnější činnost.
Kostanyan následně dochází k závěru, že členské státy, používajíc mechanismů ex ante (schvalování zahájení vyjednávacích procesů či následná nominace zprostředkovatele) a mechanismů ex post (vyjednávání a samotná ratifikace smluv), silně zasahují do nezávislosti a možností ESVČ. Jako příklad uvádí právě vyjednávání asociační dohody s Moldavskem, kdy členské státy pověřily rolí vyjednavače ESVČ, nicméně jinou část dohody, DCFTA, měla na starost Evropská komise, přesněji Generální ředitelství pro obchod. Tato diverzifikace privilegií vedla k tomu, že pro ESVČ bylo Moldavsko politicky důležité, nicméně pro Evropskou komisi bylo ekonomicky nevýznamné, což zpomalilo vyjednávací procesy.
I v postlisabonské éře se tedy členské státy při vyjednávání mezinárodních dohod řídí precedentem, konkrétně vyjednáváním asociační dohody s Ukrajinou, jež probíhalo ještě před založením ESVČ. Díky těmto omezením zůstává řešení citlivých politických otázek stále v rukou členských států a zatím se zdá, že kompromis, jenž byl postavením ESVČ do role zprostředkovatele konsensů vytvořen, funguje. Avšak zda takové uspořádání bude výhodné i v budoucnu, to je jiná otázka.
Změna priorit v Evropské komisi: Nový začátek Oblasti svobody, bezpečnosti a práva
A New Start for the EU's Area of Freedom, Security and Justice? Setting of Priorities for the New European Commission
Sergio Carrera a Elspeth Guild; The Center for European Policy Studies
V hierarchické struktuře Evropské komise (EK) došlo k signifikantní změně, která může mít dalekosáhlé důsledky. První místopředseda EK, Frans Timmermans, bude působit jako pravá ruka Jeana-Clauda Junckera a plnit roli tzv. „hlídacího psa“, který bude dohlížet na dodržování základních lidských práv, především s přihlédnutím k Listině základních práv EU, a vládu práva, a to jak ve členských státech, tak při aktivitách EK. Timmermansovým úkolem je taktéž se zkoordinovat a úzce spolupracovat s Věrou Jourovou, komisařkou pro spravedlnost, ochranu spotřebitele a otázky rovnosti pohlaví, a Dimitrisem Avramopoulos, komisařem pro migraci a vnitřní záležitosti. Hlavním úkolem této trojice, který napovídá i celkovému zaměření Junckerovy komise, bude zásada dodržování vlády práva a základních lidských práv ve členských státech.
Očekávaná je však i rigidní reakce členských států, které se explicitní svrchovanosti EK ve zmíněných oblastech často vyhýbaly s tím, že takovéto záležitosti spadají pod suverenitu jednotlivých členů, anebo že je v takovýchto případech třeba uplatňovat princip subsidiarity, tj. řešit problémy na nejnižším možném stupni veřejné správy.
Možným řešením je pak pro EK vytváření kapacity v klíčových odvětvích (například právě trojúhelník Timmermans-Jourová-Avramopoulos), důsledné dodržování legislativy EU (primární i sekundární) a také užší spolupráce s neunijními organizacemi a uskupeními, jakými jsou například OSN nebo Rada Evropy. Ve světle kauzy Edwarda Snowdena a nelegálního monitorování ze strany americké vlády je pak třeba doplnit patřičné mezery v legislativě EU se záměrem vytvořit silnou ochranu dat EU, která na druhou stranu budou transparentně přístupná těm, kteří budou mít dobrý důvod k jejich použití.
Závěrem je podotýkáno, že spolupráce komisaře pro migraci a vnitřní záležitosti s kolegy zabývajícími se zaměstnaností, sociálními záležitostmi, dovednostmi a mobilitou pracovní síly bude klíčová v jednotném unijním nastavení imigrační politiky, které se stává jednou z centrálních agend Junckerovy komise.
Juncker a jeho tým: Nečekaný reformátor?
Juncker and his college: The unexpected reformer?
Agata Gostyńska; Centre for European Reform
Nově tvořená Evropská komise pod vedením bývalého dlouholetého lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junckera se od všech předchozích sborů odlišuje svou strukturou. Nově je kolegium sdružené dle klíčových témat vytyčených Junckerem: růst a zaměstnanost, reforma hospodářské a měnové unie, jednotný digitální trh, energetická unie a posílení jednotné zahraniční politiky. Do těchto kategorií se budoucí komisaři sdružují pod vedením místopředsedů Komise.
Takto nově strukturované Komisi ovšem hrozí roztříštěnost, jelikož je pozice a autorita předsedy částečně rozmělněna mezi jednotlivé místopředsedy. Problém může nastat i v případě, že bude „řadový“ člen Komise příliš dominantní a ambiciózní. Tomuto způsobu formování EK do pracovních skupin se v minulosti bránily především malé a nové členské státy. Argumentovaly především rizikem vzniku tzv. druhořadých portfolií a tím, že díky rozložení sil nedosáhnou na silnější agendu. Junckerova nová Komise toto vyvrací – pravděpodobně i díky tlaku, jež tato kritika způsobila, je šest ze sedmi nových místopředsedů z malých nebo nových členských zemí. Velké země jako Francie, Velká Británie a Německo přitom nepřišly o silná portfolia, respektive byla vyslyšena i jejich přání.
Problémy a kritika, kterým čelil Juncker ještě před svou volbou na místo předsedy EK (i ze strany britské konzervativní vlády), neustanou ani při právě probíhajících slyšeních budoucích komisařů před jednotlivými výbory Evropského parlamentu (EP). Ten přitom sám čelí nízké autoritě, které nepomohl ani výběr předsedy EK pomocí tzv. Spitzenkandidat systému, ani nízká účast při květnových volbách do EP. Vztahy s EP, potažmo s členskými státy, jsou ovšem pro fungování nově vzniklé Komise klíčové. Současný trend posilování pravomocí další evropské instituce (tj. EP) je přitom v rozporu s obecným míněním Evropanů, kteří volají po menší regulaci „od Bruselu“.
Zachování dobrých vztahů s Parlamentem, kterému však nepřibydou výrazné pravomoci, a přenesení „Evropy“ blíže k občanům jsou důležité prvky pro Junckera, pokud chce ve své nové pozici obstát. Budou-li ovšem pracovní skupiny v Komisi fungovat a v neposlední řadě projeví-li se sám jako dobrý manažer.
Tak vzdálené, přesto však blízko: Měly by Evropskou centrální banku zajímat inflační diferenciály?
So far apart and yet so close: Should the ECB care about inflation differentials?
Zsolt Darvas a Guntram B. Wolff; Bruegel
Eurozóna, stejně jako ostatní velké měnové oblasti, má uvnitř sebe regionální rozdíly v úrovni inflace. Tyto rozdíly jsou způsobeny odlišnou mírou nezaměstnanosti, cenové hladiny, fází ekonomického cyklu a dalšími ekonomickými faktory. Evropská centrální banka pak pracuje s průměrnou inflací a určila, aby se její hodnota přibližovala 2 %, což by mělo zajistit, aby se ani země s nižší inflací nepropadly do deflace. Na rozdíl od ostatních měnových oblastí však eurozóna nemá rozvinuté vyrovnávací mechanismy, jako jsou mobilita pracovní sily nebo sdílení finančního a fiskálního rizika, což činí inflační rozdíly ještě problematičtějšími. Toto staví ECB před otázku, jakou měnovou politiku a opatření omezující procykličnost finančního sektoru má provádět.
Před krizí ECB předpokládala, že měnová politika pracující s průměrnými hodnotami úrovně inflace napříč eurozónou vyvolává podobné změny ve všech jejích členských zemích. Po krizi již toto není tak zřejmé. Existují tři důvody, proč není jednotná politika natolik účinná. Za prvé je to kvalita, respektive nekvalita různých bankovních systémů, která může zapříčinit, že kýžený efekt výše úrokové sazby nebude přenesen na firmy a domácnosti.
Za druhé, nominální úrokové sazby klesly úplně na nulu. Jako reakci na to ECB vytvořila nekonvenční nástroje, cílené dlouhodobé refinanční operace (TLTRO) a nákupy cenných papírů zajištěných aktivy (ABS), čímž zajistila, aby se likvidita dostala do bank v zemích postižených nízkou inflací. Nicméně operace s likviditou nejsou vázané geograficky, přičemž v důsledku toho budou mít různé účinky na různé země.
A jako třetí důvod lze uvést přetrvávající finanční fragmentaci. Jestliže měnová politika nedokáže být přenesena na všechny evropské kapitálové trhy stejně, ECB by měla zvážit použití svého mandátu k intervenci, ale pouze v případě, že by tyto regionální rozdíly mohly mít negativní dopad na její primární cíl, a to udržení cenové stability v eurozóně. Evropská centrální banka by tak měla uvažovat o zásahu do své měnové politiky pouze v období krize nebo při vysoké fragmentaci, a to s cílem překonat krizi nebo zmenšit finanční rozdělení.
Co se týká proticyklických opatření, ECB by měla zvážit užití svých pravomocí v případě, že je regionální míra inflace opravdu vysoko nad unijním průměrem. V tomto případě by však měla být velmi obezřetná a zasahovat jen v případě objektivního rizika a vznikající nerovnováhy. ECB také může narazit na národní zájmy či specifický vývoj ekonomiky, a tak by měla zvážit i to, než využije nového nástroje, kterým nastaví speciální míru inflace určenou pro danou zemi.
Posouzení německé energetické politiky v evropském kontextu
Taking stock of German energy policy in a European context
Philipp Offenberg; Notre Europe – Jacques Delors Institute
S vypuknutím ukrajinské krize a ohrožením dodávek plynu z Ruska do Evropy se začaly objevovat studie o energetické bezpečnosti EU. Jednou z nich je i Offenbergova analýza, v níž posuzuje německou energetickou politiku vzhledem k ochraně klimatu a také vzhledem k vnitřnímu evropskému trhu s energiemi a zahraniční energetické politice EU.
Unie si za účelem snížení produkce emisí stanovila cíl vyrábět 20 % elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to do roku 2020. Podíl „zelené“ elektřiny se v jednotlivých státech liší a každý členský stát si program na podporu obnovitelných zdrojů vytváří sám. K snížení množství vyprodukovaných emisí však nedochází, neboť finanční krizí zapříčiněný nadbytek emisních povolenek na trhu a následný pád jejich cen způsobily, že se vyplácí vyrábět elektřinu v uhelných elektrárnách, jež produkují značné množství CO2. V Německu tudíž dochází k nárůstu vyprodukovaného CO2, ačkoliv se zvyšuje jak podíl energie získané z obnovitelných zdrojů, tak i poplatek na jejich podporu. Navrhovaná řešení této paradoxní situace předpokládají harmonizaci národních programů na podporu obnovitelných zdrojů, přičemž podmínkou k tomu je vytvoření evropské elektrické sítě a trhu s energiemi.
Německo s rozvojem obnovitelných zdrojů a odmítnutím jaderné energie čelí rovněž problému nestability své elektrické sítě. Vyrovnání se s tímto problémem vyžaduje opět vytvoření jednotného evropského trhu s energiemi. Jeho vytvoření však brání rozdílná rychlost liberalizace trhu s energiemi v jednotlivých členských státech EU a nedostatečná propojenost tranzitních sítí mezi nimi.
Ve vytvoření jednotného trhu spatřují Němci také řešení problému se závislostí EU na ruském plynu a upřednostňují tuto variantu před polským návrhem na vytvoření Evropské energetické unie. Dobudování evropské tranzitní sítě pro plyn umožní jeho přepravu mezi členskými státy EU, což by společně s diverzifikací regionů, z nichž je plyn do Evropy přepravován, mělo vést ke snížení závislosti Finska a států bývalého východního bloku na ruském plynu. Vytvoření jednotného trhu s energiemi, kde bude výsledná cena energií určována soutěží mezi dodavateli, by navíc mělo oslabit vyjednávací pozice Gazpromu při stanovování cen pro jednotlivé státy.
Co je tedy smyslem této analýzy? Především ukázat, že problémy, s nimiž se Německo, ale i jiné státy EU potýkají v oblasti energetiky, nelze řešit pouze na národní úrovni, nýbrž vyžadují zapojení EU jako celku.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou, vydané v uplynulém týdnu. Seznam 60 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
