Vztahy EU a Ruska byly v posledním roce výrazně oslabeny, navzdory unijní rétorice strategického partnera, jak bylo Rusko až do nedávna označováno. Sestupnou tendenci spustilo ukrajinské nepodepsání asociační dohody s EU, za kterým stál hlavně ruský tlak. Ruská anexe Krymu, sestřelení letu MH-17, vměšování se do konfliktu v Donbasu a podpora ukrajinských separatistů obecně, ruské porušení vlastních závazků (Budapešťské memorandum z roku 1994) vedly k další eskalaci konfliktu. Vzájemná kritika se zostřuje, Rusko postupně přestává brát ohledy na evropské výtky, EU reagovala na ruské kroky na Ukrajině zavedením hospodářských individuálních sankcí, na které Rusko odpovědělo vlastními sankcemi proti EU a Ukrajině.

Mezi léty 2000 a 2003 zažívaly evropsko-ruské vztahy nejproduktivnější časy, kdy Vladimir Putin mluvil o „Rusku, které bude skutečně integrováno do Evropy.“ V roce 2003 ale začaly padat první tvrdé proti-evropské výroky, kdy Putin prohlásil k evropským tlakům na Rusko v rámci vyjednávání členství ve Světové obchodní organizaci například toto: „Pozice evropských byrokratů je nesprávná a neférová. Jejich pozicí je vyhrožování. Ale Rusko je stále silnější a ani tak silný partner jako je Evropská unie nás nedokáže zastrašit.“

V posledních dvou letech se Putinova vyjádření stále zostřují. Před necelým rokem v prosinci 2013 v projevu k Federálnímu shromáždění například označil Západ za „falešně tolerantní, neplodný a bezpohlavní.“

Vládnoucí elita Ruské federace vnímá Rusko jako nerespektovaný a marginalizovaný stát. Rusové vidí NATO jako alianci přímo zaměřenou proti sobě a EU má v Rusku podobný obraz. Putin v tomto kontextu prosazuje politiku založenou na širší interpretaci ruského nacionalismu a Euroasijská unie se tak stala projektem, který primárně nemá za cíl prohlubovat ekonomickou integraci, ale zastavit unijní expanzi do blízkého okolí Ruska.

Evropská východní zahraniční politika není politikou dvaceti osmi států, ale spíše jen osmi. Německo mělo v posledních 25 letech s Ruskem velmi úzké politické i obchodní vztahy, ale podle průskumu veřejnosti je zřejmé, že německá Ostpolitik v roce 2014 skončila. Po katastrově letu MH-17 rusko-italské vztahy ochladly a jak politici, tak společnost si Rusko postupně přestávají romantizovat. Španělsko i přes to, že vzájemné obchodní vazby nejsou hluboké, je jedním z členských států, které mají k Moskvě nejblíže. Polsko je na rozdíl od Itálie mnohem méně flexibilní. Z celé řady důvodů od historie a geografie po současnou politickou situaci v zemi je pozice Varšavy jasná. Pobaltské země jsou v této otázce blízko Varšavě. Maďarsko, Česká republika i Slovensko zastávají umírněný postoj pramenící převážně z hlubších obchodních vazeb, které se projevují hlavně v Maďarsku. Velká Británie obecně podporuje tvrdší sankce, ale artikuluje odpor proti hlubší integraci států Východního partnerství do EU. Francie je obecně jednou ze zemí, které mají k Rusku blízko nejen kvůli značným francouzským investicím v zemi.

Rusko má problém vnímat mezinárodní prostor jako prostor založený na vládě práva (rule-of-law). Chce evropskou mezinárodní politiku založenou na systému koncertu velmocí, proto zásadně komunikuje hlavně s Německem a Francií a ne s EU jako takovou.

Ukrajinská krize přivedla pozornost celé Evropy k tomu, že odstartovala nové éra ve vztazích Ruska a Evropské unie – éra, ve které neexistují žádná sdílená pravidla. Všechny oblasti pro spolupráci ale nejsou dosud uzavřeny. EU by se měla snažit spolupracovat s Ruskem především tam, kde se bez jeho pomoci špatně obejde (například problém íránského jaderného programu).

Text je zkrácenou verzí odborného podkladu k příležitosti druhé interpelace českých europoslanců. V plném znění jej naleznete na našich internetových stránkách.

 

Jakub Vlasák je výkonním editorem a juniorním analytikem think-tanku Evropské hodnoty.