Financování Junckerova investičního nástroje: Opatrnost se vyplácí
Financing the Juncker Investment Vehicle: Better Safe than Sorry
Patryk Toporowski; The Polish Institute of International Affairs
Junckerův investiční balíček je potřebným a dobrým řešením problémů, které vznikají z prodlužující se ekonomické stagnace EU. Měl by fungovat jako fond a celkový objem peněz, které bude možné proinvestovat, by měl činit 315 miliard eur. Záruky (5 miliard eur) pro poskytované půjčky by měly zajistit Evropská investiční banka (EIB) a EU svým rozpočtem (16 miliard eur). Jaké výhody a nevýhody má navrhované řešení?
Jednou z výhod této metody financování je pákový efekt, který slibuje výhodný poměr mezi půjčkami a zárukami. Očekává se, že půjčit si bude možné patnáctkrát více peněz, než je hodnota záruk. K dispozici by tudíž měla být částka, kterou pro investice nelze vyčlenit v rámci unijního rozpočtu. Jedná se rovněž o řešení, které je výhodnější než zajišťování finanční podpory pomocí grantů, neboť v tomto případě mohou být tytéž peníze využity opakovaně. Pro členské státy je dále předností dobrovolnost jejich zapojení, jelikož nejsou povinny do investičního balíčku přímo přispívat. A výhodu v neposlední řadě představují i nepříliš velká rizika spojená s tímto mechanismem. Dojde-li totiž k vyplácení záruk, mohou být tyto pokryty z výnosů získaných z půjček bez záruk.
Přesto navrhované řešení implikuje některá rizika pro unijní rozpočet. Využívání rozpočtu k vyplácení záruk může negativně ovlivnit společné evropské fondy. Za určitých okolností může být nezbytné zavést v rámci rozpočtu další výdajovou položku, a to na úkor výdajů v jiných oblastech. Takový krok by měl negativní dopad jednak na realizaci cílů těchto oblastí, jednak by mohl vést k prodloužení procesu sestavování rozpočtu, a tedy i k častějšímu využívání rozpočtového provizória. Snížení finančních zdrojů pro ostatní oblasti by totiž ztížilo hledání kompromisu ohledně výdajových priorit. Existuje také obava, že bylo podceněno riziko špatných půjček. Pokud by se naplnily nejčernější scénáře, muselo by dojít k navýšení záruk.
Vzhledem k uvedeným rizikům se vyplatí zvážit alternativní, méně ambiciózní řešení. Prvním z nich je, aby záruky byly poskytovány jenom ze strany EIB a nikoliv i unijním rozpočtem. Díky tomuto řešení by především již nebyly ohroženy prostředky určené pro ostatní fondy. Druhým návrhem je kompromis, kdy by bylo garantováno, že v případě potřeby budou nejprve využity záruky EIB. Toto řešení rizika pro ostatní fondy pouze umenšuje.
Roční zhodnocení: Jmenování Federicy Mogheriniové na pozici vysoké představitelky Evropské unie
Year in review: Federica Mogherini´s appointment as EU High Representative
Maria Giulia Amadio Viceré; LSE European Politics and Policy Blog
Jmenování Federicy Mogheriniové vysokou představitelkou Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku v kombinaci se změnami, které do evropské zahraniční politiky přinesla Lisabonská smlouva, by mohlo znamenat významný předěl jak v unijní zahraniční politice, tak v zahraniční politice Itálie. Tento zlom pramení taktéž z větší přítomnosti italských osobností a ze silnější artikulace italských zájmů v Unii. Dalším faktem, který je nutno si v souvislosti s Federicou Mogheriniovou uvědomit, je její jmenování místopředsedkyní Komise. Na druhou stranu je však pravdou, že v minulém volebním období byl tento nový post vysokého představitele obecně podceňován a baronka Catherine Ashtonová byla kritizována za nenaplnění potenciálu této nové instituce.
V momentě, kdy byl poprvé oznámen návrh na jmenování Federicy Mogheriniové, se stejná kritika, která byla v předchozích letech cílena na Catherine Ashtonovou, přesunula na novou kandidátku. Především je pravdou, že Mogheriniová není v mezinárodní politice příliš zkušená. Nicméně to je pro její osobnost možná i výhodou. Nemá totiž tolik co ztratit, na druhou stranu může mnoho získat. A pokud nová vysoká představitelka ukáže silné ambice a sílu, může se její jmenování stát skutečným a významným předělem v unijní zahraniční politice. Avšak to bude vyžadovat rychlé a precizní jednání, které bude nutno – podle slov nového předsedy Evropské komise Junckera – sjednocovat jak s unijním komisařem pro obchod, rozvoj a humanitární pomoc, tak s koncepcí politiky sousedství a rozšíření. Taktéž samotný Juncker se nechal slyšet, že se zahraniční politikou Unie chce mít více co dočinění než jeho předchůdce. Prozatímní zkušenosti roku 2014 nám však napovídají jedno – není radno podceňovat mladé a ambiciózní lídry, kteří nemají co ztratit, avšak mohou mnoho získat.
Devět evropských událostí, které stojí za vaši pozornost v roce 2015
Europe in 2015: Nine things you must watch
Mats Persson; Open Europe
S rokem 2015 se vrací obavy z tzv. grexitu, tedy odchodu Řecka z eurozóny. Tento strach živí předčasné volby, ve kterých může zvítězit krajně levicová strana SYRIZA nabízející svým voličům program neslučitelný s realitou eurozóny. Nejen v Řecku se o slovo hlásí krajní levice. Ve Španělsku jde o stranu Podemos, která se současnou 20% podporou slibuje zatočit s programem rozpočtové odpovědnosti a škrtů. S novým programem proti škrtům může vzejít i nová portugalská vláda.
Výsledek nadcházejících parlamentních voleb ve Velké Británii je těžké odhadovat, vzhledem k postupné změně stranického systému. V otázce referenda o setrvání v EU existuje řada scénářů v souvislosti s možnými kombinacemi povolebních koalic. Německo zůstane evropským hegemonem nejen v oblasti zahraniční politiky i následující rok. Bude ale čelit několika výzvám. Předně jde o jeho vztah s Ruskem. K tomu se přidají vnitřní problémy se vzrůstající imigrací a vývoj ve Španělsku a v Řecku zmíněný výše. Vlně národního populismu se nevyhne v příštím roce Skandinávie. V Dánsku proběhnou volby, ve kterých se sice předpokládá vítězství umírněné středopravé vlády, ta ale bude pravděpodobně muset opřít svou podporu o Dánskou lidovou stranu, která se často nelichotivě vyjadřuje k otázce imigrace. Letos dojde k dalším parlamentním volbám i v Polsku. V nich se očekává vítězství současné vládní Občanské platformy, i když nelze vyloučit možný překvapivý výsledek Práva a spravedlnosti.
Už v předchozím roce se začaly objevovat rozpory mezi Paříží, respektive Římem a Bruselem, ohledně naplňování rozpočtových kritérií. Tlak ze strany Berlína a Komise na dodržování pravidel týkajících se zadlužování povede k rozporům mezi největšími evropskými ekonomikami. Jako předem odsouzená k zániku se jeví snaha Evropské centrální banky (ECB) o podporu poptávky a deflaci. Její kroky pravděpodobně krátkodobě trhům pomohou, z dlouhodobého hlediska ale zřejmě nepůjde o zázračný krok směrem k lepší kondici evropské ekonomiky. V následujícím roce také dojde k zajímavému institucionálnímu střetu. Evropský soudní dvůr pravděpodobně podpoří ECB v jejím nákupu dluhopisů. O něm v minulosti jednal německý ústavní soud - a označil jej za protiprávní. Jakýkoliv bude výsledek, bude představovat zajímavý precedens o síle pravomocí národních centrálních bank.
Předpoklad, že méně imigrace znamená méně nerovnosti, je od základu chybný
The assumption that less immigration equals less inequality is fundamentally flawed
Katy Long; LSE European Politics and Policy Blog
Podle průzkumu OECD je zvyšování ekonomické nerovnosti ve společnosti jednou z největších překážek celkovému hospodářskému růstu. Vlády na celém světě hledají řešení. Jedním ze směrů uvažování je vztah mezi nerovností a přistěhovalectvím. Například v Británii s květnovými parlamentními volbami na obzoru čelní političtí představitelé jako David Cameron, Nigel Farage i Ed Miliband souhlasí s tvrzením, že lidé v jejich zemi netěží z migrace žádná pozitiva, ale naopak se jim snižují platy, ba dokonce přicházejí o práci.
Ačkoliv je logika uvažování „méně přistěhovalců – více příležitostí, a tedy i sociální mobility“ svůdná, nezakládá se na pravdě. Světová banka odhaduje, že až 50 % výše osobního příjmu je určeno občanstvím. Tudíž samotná migrace ovlivňuje příležitosti i sociální mobilitu. Otázkou zůstává, co migrace přináší komunitě, která migranty přijme.
Lze poukázat na to, že přistěhovalci tvoří stavební kameny toho, co je i v moderní době důležitou součástí národních států – fungující systém institucí a veřejných služeb. Nízkopříjmoví migranti přispívají do tohoto systému nejen jako daňoví poplatníci, ale i jako jeho pracovní síla.
Naopak můžeme ilustrovat, že legislativní opatření, která mají zabránit přílivu chudých imigrantů, ve skutečnosti poškozují i místní nízkopříjmové skupiny a zesilují nerovnost ve společnosti. Například britský zákon, který od roku 2012 nutí prokázat dostatečný příjem u každého, kdo se snaží získat vízum pro svou manželku či manžela a potomky ze zemí mimo EHP, ve skutečnosti dělí rodiny a brání řadě rodičů-samoživitelů pracovat na plný úvazek a tím je odkazuje na státní pomoc. Podle výzkumu kvůli tomuto zákonu Britové zaplatí v příští dekádě o 850 milionů liber na daních navíc.
Druhým příkladem je rostoucí byznys kontroly migrace zahrnující bezpečností firmy hlídající hranice a personál detenčních center pro přistěhovalce. Firmy podnikající v tomto sektoru často využívají pro svou práci málo vzdělané pracovníky z chudších vrstev v oblastech s vysokou nezaměstnaností. Jejich příjmy jsou nízké a skutečný zisk plynoucí z celého protiimigračního odvětví vzniklého restriktivními zákony zůstává v rukách úzké skupiny vlastníků. Zákon s úmyslem snížit nerovnost skrze limitování migrace vede k jejímu prohloubení.
Problém nerovnosti nespočívá v migraci, ale v celkově špatném pracovním prostředí. Například zjištění, že britská firma může očekávat pokutu za nedodržení minimální mzdy statisticky jednou za milion let, vede k závěru, že to, co je skutečně potřeba k boji s nerovností, jsou fungující opatření na ochranu pracujících bez ohledu na jejich domácí či přistěhovalecký původ.
Je ekonomická stagnace v Evropě nevyhnutelná, nebo se odvíjí od prosazované politiky?
Is Europe´s economic stagnation inevitable or policy-driven?
Christian Odendahl; Centre for European Reform
Evropa čelí ekonomické stagnaci. Ta se projevuje velmi nízkými investicemi, což vede k prodloužení doby podprůměrného růstu. Tato stagnace je v Evropě umocněna asymetrií v měnové unii, která nabízí pouze slabé nástroje na zvládání šoků. Potenciálnímu růstu příliš nenapomáhá ani roztříštěnost trhu se službami, přísnější regulace, určité problémy v oblasti lidského kapitálu a přetrvávající nízká inflace. Vlády by se měly dohodnout na výrazných strukturálních reformách a provést je, a to i v oblasti pracovního práva a liberalizace.
V Evropě také dochází k demografickým změnám, které mohou ohrozit potenciální růst. Proměny ve složení obyvatel nejsou v Evropě všude stejné. Francie a Velká Británie, jsou těmito změnami ohroženy méně, Itálie a Německo by se jich měly obávat. Státy by měly přijít s novým přístupem k pracovní politice, opustit mantru vyrovnaných rozpočtů a nově se snažit o zvyšování úrovně růstu HDP na zaměstnance. Aby vyrovnaly stárnutí populace, budou mezi sebou muset vlády začít soutěžit a lákat imigranty do svých zemí.
V Evropě se také rozvírají nůžky mezi chudými a bohatými. Nerovnost mezi zeměmi se zvětšila. Přesuny bohatství mezi státy téměř neexistují. Je potřeba vytvořit automatické stabilizátory a zvýšit úrovně dlouhodobých investic k podpoře produktivity. Nerovnost nejen mezi státy, ale i mezi lidmi, může ohrozit snahy samotné prorůstové politiky. Mělo by docházet k větší ochraně nízkopříjmových občanů a méně kvalifikovaných profesí. Snahy o snižování rozdílů pak může ohrozit například lpění na rozpočtové kázni a úspornosti.
Změnou by měl projít i evropský bankovní sektor. Rekapitalizace bank je nezbytná. K té by měly být použity i veřejné fondy. Banky musí také pročistit svoje rozvahy. Vítaný je i silnější centrální regulátor, který omezí státy v jejich snahách o ochranu svých národních šampionů. Je zapotřebí, aby vzrostla likvidita v bankách a i harmonizace zákonů upravující platební schopnosti bank napříč Evropou.
Pokud starý kontinent má vyváznout z nebezpečí stagnace, musí se evropští politici více sjednotit, jinak Eurozóna zkolabuje. Evropa potřebuje pouze jednu společnou monetární, fiskální a strukturální strategii. Celounijní fiskální architektura je nezbytná. Vlády si musí důvěřovat a společně provádět reformy svých makroekonomické politik. Evropské vlády by rozhodně neměly zcela kopírovat přístup Německa a i Němci by si měly uvědomit, že i oni byli kdysi dlužníky.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 66 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
