Evropská unie a terorismus

The European Union and Terrorism

Alain Chouet; Robert Schuman Foundation

 

Evropská integrace je projektem, který udržuje evropský kontinent již sedmdesát let v míru. Během té doby se však v našem pohledu na ozbrojený konflikt mnoho změnilo. Jedinou legitimní vojenskou silou je pro nás Severoatlantická aliance, zejména pak USA. Evropská unie jako taková stojí někde bokem, nezasahujíc do vojensko-bezpečnostních záležitostí. Nicméně tato problematika se začíná týkat i jí samotné, a to bezprostředně.

Hlavní strategií současných teroristických skupin není jen přímý nábor nových členů, nýbrž podnícení nenávisti a vzájemného neporozumění uvnitř jednotlivých muslimských komunit v Evropě, a to pomocí médií a sociálních sítí. Teroristé nemají kapacity na to, aby rozpoutali válečný konflikt. Jejich jediným prostředkem, jak dosáhnout cíle, jsou malé útoky uvnitř velkých metropolí mířící zejména na myšlení tamních muslimů. Tento postup je zřejmě vlastní také nedávnému útoku v Paříži, kdy cílem útočníků bylo napadnout myšlení francouzské muslimské komunity a nabourat integrační procesy tím, že upozorní na urážení muslimské víry. Nicméně týdeník Charlie Hebdo není v zahraničí příliš známý a nabízí se tedy spekulace, že se nejednalo o akci řízenou některým z velkých center islámských fundamentalistů na Blízkém východě, nýbrž o akci malé lokální buňky.

Avšak i přes tato zjištění hrozba teroristických útoků a rétorické demagogie ze strany islámských fundamentalistů v Evropě roste každým dnem. Proto je nutné, aby se v této otázce státy Unie sjednotily a aby se v boji proti těmto buňkám a skupinám postavily jasně na stranu USA, a to jak vojensky, tak také politicky a diplomaticky. Dalším důležitým faktorem při boji proti tomuto novodobému fenoménu je samotné vzdělání. Vojensky a politicky se můžeme proti terorismu bránit vně hranic, vzděláním se mu můžeme bránit přímo uvnitř Unie. Stejně tak je v tomto směru nutné vytvořit dobrou soudní a policejní spolupráci napříč státy Unie. Dokud nebude v otázce terorismu v EU přijat jednotný postoj a dokud nenavýšíme unijní bezpečnostní kapacity, nebezpečí bude narůstat. Spolupráce tajných služeb a policie a monitorování podezřelých osob jsou cestou, kterou by se měla Unie ve svém boji proti terorismu vydat.

 


Rozhodovací proces v zahraniční politice EU: Postřehy z Kosova

Beyond the Intergovernmental-Supranational Divide in EU Foreign Policy: Insights from Kosovo

Maria Giulia Amadio Vicere; Istituto Affari Internazionali

 

Enormní diplomatické úsilí vynaložené na stabilizaci Kosova a jeho vztahu se Srbskem nese svoje ovoce. Evropská unie hrála v těchto úspěšných vyjednáváních posledních let klíčovou roli i přes to, že 5 z 28 členských států stále neuznává samostatnost kosovského státu, který jednostranně vyhlásil nezávislost na Srbsku počátkem roku 2008. Srbské obavy z iredentismu sdíleli a stále sdílejí Slovensko, Rumunsko (silné maďarské menšiny), Španělsko (katalánské a baskické pokusy o secesi) a také Řecko s Kyprem (odtržení turecké části Kypru). Navzdory tomuto dílčímu přístupu se unijním politikům podařilo postup Evropské komise (EK) a členských států úspěšně zkoordinovat a hladce vyjednávat jak se srbskou, tak s kosovskou stranou.

Základy této zdařilé koordinace byly položeny již v Lisabonské smlouvě, která přiznává EU status právnické osoby, tudíž může Unie uzavírat asociační dohody bez nutnosti souhlasu všech členských států. Tím bylo možné obejít deklarovaný nesouhlas zmíněných zemí s nezávislostí Kosova, což ovšem neznamenalo ignorovat jejich názor. Všechny se naopak jasně vyjádřily k pozitivní roli EU jako prostředníka mezi Bělehradem a Prištinou a unijní snahy zřetelně podporovaly. Všechny tři strany, tj. EU, Srbsko i Kosovo, se shodly, že přijetí obou zemí do EU je prioritou, která je podmíněná normalizací jejich vzájemných vztahů. Výsledky jednání se promítly do tzv. bruselské dohody z dubna 2013. Ta zaručila vyšší autonomii oblastem v severním Kosovu, které jsou obydlené převážně Srby, a alespoň formálně tak vyřešila nejpalčivější spor.

Odměnou za spolupráci ve vyjednávání za účelem normalizace srbsko-kosovských vztahů byla větší unijní vstřícnost v přístupových jednáních s oběma státy. Srbsku byl udělen status kandidátské země v létě 2012 a Kosovo v roce 2014 podepsalo asociační dohodu. Unijní diplomaté tak prokázali smysl pro citlivost tématu, dokázali se vyhnout přímým sporům o uznání nezávislosti Kosova a propojili debatu s politikou rozšiřování EU. Dokázali přimět obě strany k významným kompromisům za využití lákadla unijního členství. Vnitřní spolupráce EK a členských států se ukázala být efektivní i přes to, že některé státy stále neuznávají Kosovo. Bylo tedy sice dosaženo mnoha dobrých kompromisů, nicméně cesta k úplnému vyřešení celé záležitosti je ještě velmi dlouhá.

 


Evropská správa obnovitelných zdrojů energie po roce 2020 – rizika a alternativy

EU Governance of Renewable Energy post-2020 – risks and options

Tomas Wyns, Arianna Khatchadourian a Sebastian Oberthür; Heinrich Böll Foundation

 

Evropská unie se snaží o pokrok na poli ekologie a energetiky již delší dobu. V současnosti se hlásí k cíli vytyčenému pro rok 2020, tedy zvýšení podílu obnovitelných zdrojů v energetickém mixu na 20 %. Na sklonku loňského roku byly přijaty nové cíle do vzdálenější budoucnosti. V roce 2030 má dosahovat podíl energie z obnovitelných zdrojů 27 %. Mezi oběma vizemi jsou určité rozdíly ve smyslu převedení závazků do praxe. Taková situace však odjímá z energetiky tolik potřebnou jistotu pro investory.

Zatímco unijní cíle pro rok 2020 byly přeměněny do národních závazných plánů, nová vize pro rok 2030 bude závazná pouze na úrovni EU. Obavy z toho, že se tímto cíle pro rok 2030 nepodaří naplnit, pramení z faktu, že některé členské státy mají potíže s dosažením i národních závazků pro rok 2020. Evropská komise chce těmto problémům předejít zavedením nového systému energetické správy. Podrobnosti fungování tohoto systému nicméně zatím nejsou známy.

Argument pro nezavedení národních závazků je ten, že nová koncepce poskytne jednotlivým státům větší flexibilitu při naplňování celounijních plánů s možností přihlédnout k rozdílným podmínkám v energetice členských zemí. Naproti tomu nejistota ohledně přetrvání či změny současných kontrolních a regulačních mechanismů pro plnění předsevzatých cílů hrozí zvýšením investičních nákladů po roce 2020.

Cenné zkušenosti pro váhající unijní orgány mohou představovat energetické koncepce obnovitelných zdrojů aplikované v zahraničí. Americký systém Renewable Portfolio Standards (RPS) pracuje s tržními mechanismy v podobě určeného množství elektřiny pocházející z obnovitelných zdrojů a obchodovatelných energetických certifikátů. Systém je založený na jednotlivých státech, nikoliv na federální úrovni. Výsledkem je nerovnoměrný růst podílu obnovitelné energie, větší náchylnost na změny energetických politik a celková investiční nejistota.

Chile přijalo jasnou a závaznou politiku obnovitelných zdrojů v plánovaném rozpětí let 2013 až 2030, čímž podle odhadů přilákala investice v hodnotě 7 mld. dolarů do sluneční a větrné energie. Naopak Austrálie předčasně podryla důvěru investorů ve větších projektech, když se rozhodla národní závazný program obnovitelných zdrojů redukovat nebo úplně zrušit.

Z toho plyne několik doporučení pro EU. Zaprvé by měla splnit plány pro rok 2020 a zavést princip neustupování z těchto dosažených cílů ani v jakékoliv nové koncepci, dále zachovat nebo i rozšířit současné mechanismy, které pohánějí členské státy kupředu v odstraňování bariér pro obnovitelné zdroje a podporují hlubší spolupráci. V neposlední řadě by se v roce 2025 měly zhodnotit dosažené výsledky s případným ponecháním si možnosti opětovného zavedení národních závazných plánů.

 


„ISDS“ v TTIP: Ďábel se skrývá v detailech

"ISDS" dans le TTIP : le diable se cache dans les détails

Elvire Fabry a Giorgio Garbasso; Notre Europe – Jacques Delors Institute

 

Bude, nebo nebude doložka o ochraně investic a urovnání sporů mezi investorem a státem (ISDS) součástí transatlantické obchodní dohody (TTIP)? Odpověď na tuto otázku zůstává zatím neznámá, jisté však je, že právě tato doložka budí v souvislosti s projednávanou dohodou doposud největší rozpaky. Co je vlastně podstatou ISDS a jaké jsou argumenty pro i proti?

Jedná se o právní mechanismus, který má zahraničnímu investorovi zajistit právo obrátit se na nezávislý mezinárodní arbitrážní soud v případě, kdy ze strany hostitelského státu dojde k jeho diskriminaci vůči národnímu investorovi, přímému či nepřímému vyvlastnění, nespravedlivému a nerovnému jednání nebo bránění v přesunu kapitálu. Vynesený rozsudek má donucovací povahu a nelze se proti němu odvolat. ISDS bývají součástí bilaterálních dohod o ochraně a podpoře investic (BIT), jež jsou uzavírány vzhledem k těm ekonomickým sektorům, v nichž mívají státy vlastnický podíl nebo které jsou značně regulovány či dotovány.

V současné době mají Spojené státy podepsáno 57 dohod, které zahrnují ISDS, zatímco členské státy EU mají dohromady podepsáno 1356 dohod s tímto mechanismem, avšak pouze 9 z nich má podepsáno BIT s USA. Jednotlivé modely ISDS se od sebe navíc liší a jde tedy o to, který z nich se prosadí. Srovná-li se poměr přímých zahraničních investic mezi USA a EU, pak evropské investice představují 62% podíl (1600 miliard dolarů) z celkového počtu přímých zahraničních investic v USA a americké investice představují 38% podíl (1900 miliard dolarů) přímých zahraničních investic v EU. Jejich postavení je tedy v podstatě rovnocenné.

Pokud by se USA a EU ohledně ISDS dohodly, byla by tím otevřena cesta k dalším multilaterálním dohodám týkajícím se investic, jež doposud končily neúspěšně. Dohoda mezi EU a USA by mohla přinést rovněž geostrategickou výhodu, neboť vzhledem k podílu EU a USA na investicích ve světě by se jejich model mohl stát vzorem pro další dohody (například EU s Čínou či Vietnamem).

Naopak podle kritických hlasů nelze prokázat přínos ISDS pro rozšíření přímých zahraničních investic, neboť investoři se rozhodují i podle jiných kritérií, Dále zaznívá, že odsouhlasením ISDS by došlo k narušení suverenity státu v jeho regulační roli (dosavadní rozsudky nicméně naznačují, že rozhodci berou ohled na právo státu měnit právní předpisy). Poukazuje se na skutečnost, že investoři mají k dispozici jiné prostředky, jak své investice chránit. A nevoli vzbuzuje rovněž netransparentnost rozhodovacích procesů arbitráží. V neposlední řadě je kritizováno vytváření nerovností, a to jak mezi malými a velkými investory, neboť náklady na arbitráž jsou vysoké, a proto si ji malí investoři nemohou dovolit, tak mezi zahraničními a domácími investory. Ti totiž právo bránit se u mezinárodní arbitráž nemají.

 


Euroskepticismus v polských a německých volebních kampaních ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014

Euroscepticism in the Polish and German 2014 European election campaign

Aleksander Fuksiewicz a Julia Klein; Institute of Public Affairs

 

Pojem euroskepticismus vyjadřuje pozici stojící proti evropské integraci. Definovat jednotnou podobu euroskepticismu není snadné. Definice se v jednotlivých státech liší. Obecně však lze jednotlivé strany rozdělit na mírně euroskeptické, které nechtějí posilování evropského sjednocení a pokročilé prvky politické integrace, a silně euroskeptické, které odmítají již samotné členství v EU.

Polsko je euroentuziastická země, avšak v posledních volbách do Evropského parlamentu získali polovinu mandátů euroskeptičtí kandidáti. V polské debatě o evropských záležitostech je takových paradoxů více. Lze zde rozeznat tři euroskeptické strany: Právo a spravedlnost (hlavní opoziční strana v Polsku), Solidární Polsko a Polsko spolu. Jedná se o strany pravicové a konzervativní. Prvky euroskeptické rétoriky však lze naleznout i u vládní Občanské platformy a Polské lidové strany.

Euroskeptičtí politici v Polsku sice podporují ekonomickou spolupráci (jednotný trh), ale chtějí, aby se integrace týkala jenom ekonomiky. Kritizují ale i současný stav jednotného trhu pro jeho přeregulovanost. Také odmítají přijetí eura a požadují, aby měli polští zemědělci stejně vysoké přímé platby jako zemědělci v západní Evropě. Euroskeptické strany chtějí ochránit tradiční polské hodnoty. Překvapivě se nebrání rozšíření EU o Ukrajinu, tedy v případě, že se Unie změní na organizaci mezivládní ekonomické spolupráce.

Situaci v Polsku je podobná ta v Německu. Také se jedná o proevropskou zemi, avšak i zde je vidět současný trend růstu euroskeptických stran. Mírně euroskeptický proud představuje Křesťansko-sociální unie Bavorska (CSU) a Die Linke. CSU se domnívá, že by se EU měla zaměřovat na ochranu základních svobod namísto vykonávání exekutivních regulací. Die Linke pro změnu kritizuje Unii za její neoliberální směřování a politiky, které jsou v opozici vůči její silně levicové ideologii.

Silně euroskeptický proud v Německu reprezentují krajně pravicová nacionalistická Národnědemokratická strana Německa (NPD) bránící německou suverenitu a pravicově populistická Alternativa pro Německo (AfD). Spojuje je tvrdá kritika opatření EU ke zvládnutí finanční krize a prosazování návratu německé marky. Podle těchto stran Unie získala příliš pravomocí. Pravicové euroskeptické strany pak odmítají další unijní rozšiřovaní a chtějí omezit volný pohyb osob uvnitř EU, naopak levicová Die Linke se rozšíření například o Turecko nebrání.

 


Riziko brexitu: Velká Británie a Evropa v roce 2015

The Risk of Brexit: Britain and Europe in 2015

Roger Liddle; Policy Network

 

Británii čekají v letošním roce parlamentní volby a stále více se ukazuje, že budou hrát velkou roli při formování britské politiky vůči EU především ve světle avizovaného referenda o setrvání země v Unii plánovaného na rok 2017. Současný konzervativní premiér David Cameron bude muset bojovat na několika frontách, ačkoliv není zřejmé, čeho chce na jednotlivých bojištích dosáhnout.

Předně jde o zastavení úbytku voličů, kteří před Cameronovou Konzervativní stranou dávají přednost euroskeptickému UKIPu vedenému Nigelem Faragem. Většina analytiků předpovídá UKIPu při současném rozložení sil zisk až poloviny hlasů, které ale nejsou vzhledem k existenci většinového volebního systému automaticky převedeny na počet mandátů. Přesto by však podle řady propočtů mohl UKIP dosáhnout na polovinu současných křesel konzervativců.

Potenciál strany UKIP je tak hlavním zdrojem Cameronem slíbeného referenda. Výsledky celé řady po sobě jdoucích průzkumů totiž ukazují, že členství Británie v EU není pro běžné občany nikterak důležité téma. Proti výrazným euroskeptickým náladám většiny obyvatel hovoří také výsledky nedávné ankety týkající se britského členství v Unii. Pro zachování vztahu s EU v takovém stavu, v jakém je teď, se vyslovilo 29 % respondentů, 17 % dotazovaných je pro vystoupení země z EU a 34 % pro návrat k ekonomické unii. Pro větší evropskou integraci bylo jen 14 % oslovených občanů.

Nemalou roli sehraje i samotná EU, respektive nová Junckerova Komise. A to jak v roli zprostředkovatele případné renegociace britského členství, tak v roli samotného hybatele změn. Evropská komise je totiž zatížena vlastní vlnou reforem, kterou slíbil nový předseda i členové jeho kolegia komisařů. Tento rok by tak mělo být možné sledovat první výsledky, které podle některých komentářů mohou zvrátit britský postup ohledně referenda.

 


 

Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 66 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.


 

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.