NGOs a praní špinavých peněz
NGOs and money laundering: Adapting EU rules to engage NGOs better
Gianluca Sgueo; The European Parliamentary Research Service
Praní špinavých peněz se stává stále aktuálnějším problémem napříč státy EU. Náklady pro boj s organizovaným zločinem se odhadují na částku minimálně 166 miliard eur ročně. Pro efektivní vypořádání se s praním špinavých peněz zvýšila EU spolupráci s občanskou společností a nevládními organizacemi (NGOs). Tyto organizace jsou zapojeny v oblasti sběru relevantních informací o nelegálních aktivitách a přispívají k vývoji nových pravidel a opatření proti praní špinavých peněz.
Spolupráce EU a NGOs se v oblasti poskytování informací a rozkrývání nelegálních aktivit těší velké podpoře. Ve světle úspěšného roku 2012, kdy na základě zpráv od NGOs došlo k rozkrytí 233 případů, byl v roce 2013 zvýšen rozpočet pro specializované NGOs, média a výzkum v této oblasti. Ve vývoji a přijímaní nových pravidel proti praní špinavých peněz jsou NGOs zapojeny přímým nebo nepřímým způsobem. V prvním případě usilují o zvyšování transparentnosti a přímo se zapojují do tvorby nových norem a pravidel. V případě nepřímého zapojení se jedná o monitorování transparentnosti a důvěryhodnosti mezi NGOs a partnerským podnikem.
Na druhé straně jsou NGOs považovány za potenciální rizikové subjekty, přes které mohou teroristické organizace převádět své finance, či za legální organizace nepřímo podporující cíle teroristických skupin. Tuto rizikovost dokazují i rozkryté finanční sítě teroristických organizací, do kterých byly napojeny i nevládní organizace z několika zemí. Důležitou součástí boje proti terorismu se tak stává i snížení náchylnosti NGOs ke zneužití teroristickými organizacemi.
Tato dvojí tvář NGOs může mít vliv na účinnost opatření, která jsou projednávána na půdě EU, a také na jejich transparentnost a důvěryhodnost. V současné době se na půdě EU projednává již čtvrtá směrnice proti praní špinavých peněz a v prosinci 2015 se očekává její přijetí. Nová směrnice tak bude poprvé zavazovat členské státy k zavedení centrálního registru skutečných vlastníků podnikatelských a právních subjektů.
Kdo nese odpovědnost v oblasti společné azylové politiky EU?
Who bears responsibility?: Models and perspectives of European Refugee Policy
Katharina Senge; Konrad Adenauer Stiftung
Ve Středozemním moři přibývá incidentů utonutí uprchlíků při pokusu dostat se z afrického kontinentu do Evropy. Současně se pod tíhou velkého množství podobných případů vede debata na politické úrovni, která pojednává nejen o potřebě větší evropské zodpovědnosti nad osudy uprchlíků. Rozhodování v této oblasti by mělo podle všeho být přeneseno primárně na členské státy Unie, přičemž konkrétní politická reforma by měla být výstupem jednání. Zásadní otázka se týká primárně nastavení systému, který by spravedlivěji rozprostřel zodpovědnost mezi všechny členské státy Evropské unie.
Počet žadatelů o azyl v Evropské unii za poslední tři roky stále roste. V prvním čtvrtletí roku 2014 byl počet uprchlíků o 23 % vyšší než ve stejné době roku předchozího. Země, které jsou na vrcholu žebříčku žádostí o azyl, jsou Německo, Francie, Švédsko, Velká Británie a Itálie. První velkou iniciativou v oblasti společné azylové politiky byla dnes již pozastavená operace Mare Nostrum, díky níž Evropa převzala od Itálie dozor nad osudy uprchlíků. Politiky bylo navrhováno také rozvinutí idey Evropské migrační politiky pod křídly společného evropského azylového systému. Za zmínku stojí také Dublinská úmluva, na jejímž základě kontroluje a posuzuje jednotlivé žádosti o azyl členský stát Unie, který přímo zodpovídá za kontrolu vstupu migranta na území EU.
Ač se problematika uprchlíků ve Středozemním moři dotýká předně jižních států, břímě kontroly hranic a dohled nad osudy uprchlíků by mělo být přeneseno a rovnoměrně rozprostřeno mezi všechny členské státy Evropské unie, tedy i severní země a země středu EU. Řešení jednotlivých důsledků by tak mělo jít ruku v ruce se společným užíváním technických a finančních instrumentů v rámci společné azylové politiky. Dalšími body k diskuzi jsou například vypořádání se se situací, kdy se uprchlíci úspěšně dostanou na evropské břehy, stejně jako zásadní otázka míry prevence neúspěšných pokusů.
Řízení volného pohybu občanů EU: Po bouři politizace se blýská na lepší časy
Governance of the Free Movement of EU Citizens: Weathering the Storm of Politicisation
Alex Lazarowicz; The Polish Institute of International Affairs
Mezi čtyři základní svobody, které Unie poskytuje, patří volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Poslední zmíněná svoboda, tedy volný pohyb občanů EU, je jedním z nejoceňovanějších úspěchů, kterých evropský projekt dosáhl. Tento koncept je považován za základní pilíř projektu EU, a to až do té míry, že třetí země, které chtějí mít s Unií privilegovaný vztah, musí tato základní pravidla plně přijmout a respektovat. S východním rozšířením v roce 2004 a krizí v roce 2008 se ale vytvořil k migrační politice velmi kontroverzní přístup, a to v samotném srdci EU.
Kromě práva na tříměsíční pobyt na území jiného členského státu EU má každý občan Unie po nepřetržitém pětiletém legálním pobytu také právo se v „adoptivním státě“ nadobro usadit. Největší pohyb obyvatel tohoto druhu následoval východnímu rozšíření v roce 2004, kdy různé členské státy EU přijaly vůči migrantům z nových členských zemí různé přístupy. S ekonomickou krizí v roce 2008 se ale na unijní politické scéně objevila volnému pohybu pracovníků veřejná opozice. Právě tehdy začala být tato problematika široce politizována, ozývala se kritika otevření pracovních trhů novým členům Unie a objevily se také pojmy jako „dávkový turismus“ nebo „nákup sociálního zabezpečení“. Důkazy pro to, že by migranti z nových zemí byli přítěží sociálního systému, ale nepřinesly ani četné studie. Právě naopak bylo zjištěno, že pracovní migrace „starým“ členským zemím přinesla velmi hmatatelné a bezprecedentní výhody.
Ačkoli se o společnou politiku přijímání migrantů EU snažil již eurokomisař António Vitorino v Komisi Romana Prodiho, tento pokus ztroskotal a přijímání potřebné legislativy setrvalo v rukou členských států. Na unijní úrovni je tato politika vykonávána prostřednictvím směrnic, jako je např. směrnice o sloučení rodin nebo směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech. Komise také povolila zavedení kvótního systému na počet osob, které mohou obdržet právo pobývat na území EU, ovšem zatím jej zavedlo jen Rakousko. Po vlně politizace bude ale cesta ke „společné migrační politice“ trnitá.
Dlouhá cesta k evropskému jednotnému trhu
The long road towards the European single market
Mario Mariniello, André Sapir a Alession Terzi; Bruegel
Jednotný trh je často vnímán jako všelék na ekonomické problémy v Evropě. Předpokládá se, že jeho dokončení stimuluje růst a zvýší blahobyt i konkurenceschopnost. Dopad jednotného trhu na produktivitu a růst se však zdá být menší, než se předpokládalo. Jak daleko je EU od jednotného trhu, se zabývalo již nespočet studií, především Evropské komise. Jeho dokončení brání přetrvávající bariéry nebo nedostatek tvořivé destrukce a politik na podporu jeho fungování.
Rozdíly v transpozici a implementaci zákonů mezi členskými státy neustále klesají. V ceně práce se snižují pomalým tempem, a to jen v některých odvětvích. Nedochází však ke konvergenci reálného HDP na osobu, čímž EU směřuje k vícerychlostní Evropě. Nejvýraznějším efektem evropské ekonomické integrace je sjednocení cen v členských státech. Tento vývoj je výsledkem nízké inflace v zemích s vysokými příjmy a konkurenčního tlaku evropského a světového trhu. V zemích střední a východní Evropy došlo ke zvýšení příjmů na obyvatele a kvality produkce, díky čemuž začaly dohánět evropský průměr. Dokud však existují rozdílná zdanění a regulace, budou i nadále přetrvávat rozdíly. Tomu přispívá postupné rozšiřování EU a odlišný postoj politických elit k zavádění opatření souvisejících s jednotným trhem.
Přestože EU zakázala vnitřní cla již v roce 1968, mezi členskými státy přetrvává rozdílná regulace. Ta zvyšuje náklady na přeshraniční provoz, snižuje interoperabilitu a ohrožuje hospodářskou soutěž. Plná liberalizace služeb by např. mohla vést ke zvýšení HDP o 0,3-0,7 %, a to nepočítáme možné dopady na dlouhodobé růstové trendy. Ani úplné zakázání bariér nevede automaticky k vytvoření opravdového jednotného trhu, což ukazuje plná liberalizace pohybu kapitálu a volný pohyb pracovníků. Pro jeho funkčnost je potřeba implementovat řadu doplňkových politik na národní i evropské úrovni, které zajistí plnění čtyř svobod. Mezi ně patří pravidla o migraci a azylu, uznávání akademických a profesních titulů, důchody, zadávání veřejných zakázek, zdraví, bezpečnost, apod. Ty představují citlivou otázku národní suverenity. Dokud však nebudou implementovány, evropský trh zůstane fragmentovaný a nepřinese slibovaný růst a prosperitu.
Růst pro Evropu: Je Junckerův plán řešením?
Growth for Europe – Is the Juncker Plan the Answer?
Jan David Schneider; European Policy Centre
V současné době eurozóna stále trpí vysokou nezaměstnaností a nízkým ekonomickým růstem. Evropská ekonomika zoufale potřebuje impulsy, jež by vedly k růstu a prosperitě. To ale nemůže měnová politika obstarat sama. V listopadu 2014 předložil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker dlouho očekávaný návrh investičního plánu, který je zaměřen především na posílení soukromých investic. Kromě vytvoření Evropského fondu pro strategické investice (EFSI), jehož prostřednictvím obdrží soukromí investoři veřejné záruky, se investiční plán soustředí také na poskytování podpory vybraným projektům a zlepšování jednotného trhu za pomoci odstraňování nejrůznějších finančních překážek pro investování.
Junckerův plán se skládá ze tří pilířů. Zaprvé poskytování finanční podpory skrze EFSI, zadruhé vytvoření seznamu podporovaných projektů a zajištění technické podpory pro investory i členské státy a za třetí prosazování strukturálních reforem a posilování jednotného trhu. Největší pozornost odborné veřejnosti je pak věnována zejména prvním dvěma. Plán byl schválen Evropskou radou 10. března, souhlas Evropského parlamentu se očekává v průběhu června a EFSI by měl být připraven k financování konkrétních projektů na konci léta. Evropská investiční banka předpokládá, že celý systém bude schopný provozu na sklonku roku 2015. Zmíněný plán by měl fungovat 4 roky s tím, že po 3 letech bude znovu přezkoumán.
Tento návrh se však musí potýkat také s řadou kritických ohlasů. Mezi nejčastější výhrady patří nedostatek čerstvých peněz na počáteční příspěvky do EFSI, vysoký odhad očekávaného pákového poměru 1:15 či riziko, že plán bude mít pouze omezený dopad na cílové ekonomiky. Kritizován byl též nedůraz na investice v sociální oblasti, jako například vzdělávací programy, a na plnění určitých kritérií udržitelnosti. Konečně jednou z nejsilnějších výtek vůči Junckerově plánu je skutečnost, že se nezabývá nedostatkem v oblasti veřejných investic, ale pouze zlepšuje podmínky pro investice soukromé.
Energetická unie: Směrem k jednotnému evropskému energetickému trhu?
The EU's Energy Union: Towards an integrated European energy market?
Marco Siddi; The Finnish Institute of International Affairs
Návrh na vybudování energetické unie představuje dlouhodobou strategii Evropské komise, kterou se snaží reagovat na ekonomické i politické problémy spojené se sníženou konkurenceschopností Evropy, vysokými cenami energie a nedostatečnou diverzifikací zdrojů. Jaké jsou však její další aspekty a cíle? Do jisté míry by měla doplňovat rámec EU pro oblast klimatu a energetiky do roku 2030, jenž si dává za cíl zredukovat emise skleníkových plynů a produkovat více energie z obnovitelných zdrojů. To znamená mimo jiné i snižování spotřeby fosilních paliv, na jejichž dovozu ze zahraničí je Evropa v současnosti závislá. Jedním z pilířů energetické unie je dekarbonizace ekonomiky, která má velký potenciál, jelikož členské stát se zavázaly k 40% redukci emisí skleníkových plynů. Navíc unie dále rozvádí požadavek rámce na zvýšení energetické účinnosti evropských domácností.
Základním kamenem strategie je zvýšení energetické bezpečnosti. Toho má být dosaženo výstavbou nových plynovodů vedoucích ze Střední Asie do Evropy, rozbočovačů zkapalněného zemního plynu ve střední a východní Evropě a v oblasti Středozemního moře a dále doplněním nových skladišť zemního plynu s možností využít tzv. „reverzních toků“, tedy posílat plyn v době krize tam, kde je to nejvíce potřeba. Toto řešení sníží závislost na Rusku, ale bohužel nikoliv na autoritářských režimech. Plyn by byl totiž kupován z Ázerbájdžánu a případně z Turkmenistánu. Transport ze vzdálených regionů a zpětné zplyňování jsou navíc drahé a ne zcela příznivé pro životní prostředí. Ještě více posílit bezpečnost a navíc vyrovnat ceny energie napříč Evropou by mělo vytvoření vnitřního energetického trhu. Jedním z cílů Komise je, aby členské státy do roku 2020 převedly alespoň 10 % výrobní kapacity elektřiny na své sousedy z EU. Dohlížet by na to měla Agentura pro spolupráci energetických regulačních orgánů.
Komisi v současnosti čekají mnohé výzvy, ať už se jedná o shánění financí na novou infrastrukturu, hledání kompromisu mezi členskými státy ohledně koordinace jejich energetických mixů či prověřování mezivládních dohod o dodávkách energie s třetími stranami. Pokud se jí tyto překážky nepodaří překonat, z energetické unie se stane pouze další, pouze částečně implementovaný, energetický balíček.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 66 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
