Jednotné evropské nebe
Single European Sky
Ariane Debyser; The European Parliamentary Research Service
V návaznosti na úspěchy v oblasti vnitřního trhu a stále větší potřebu spolupráce v letecké dopravě spustila Evropská komise již v roce 1999 iniciativu jednotného evropského nebe (SES). Základní cíle této iniciativy byly stanoveny především ve zvýšení bezpečnosti letecké dopravy, nárůstu kapacit pro přepravu cestujících a také v oblasti dopadu letecké dopravy na životní prostředí.
V roce 2004 byl poté přijat první balíček pod názvem SES I, ve kterém byl stanoven základní legislativní rámec SES, a v roce 2009 byl poté nahrazen balíčkem SES 2, který se již skládal z několika specifických oblastí. Výkonnostní pilíř obsahoval obecné cíle s vizí vytvoření funkčního bloku vzdušného prostoru. Bezpečnostní pilíř zavazoval především Evropskou agenturu pro bezpečnost letectví k zajištění dodržování vyšších bezpečnostních standardů napříč EU. Hlavním bodem technologického pilíře se stal požadavek vytvoření nové generace systému uspořádání letového provozu a poslední pilíř již souvisel s problematikou navýšení přepravní kapacity.
Ve snaze zrychlit implementaci tohoto balíčku představila Komise jeho revidovanou verzi pod názvem SES 2+ a prezentovala jej v červnu 2013. Hlavními zastánci nově vytvořeného balíčku se staly především letecké asociace, zatímco na druhé straně stály odborové organizace s obavami snižování pracovních míst. V dubnu 2014 přijal Evropský parlament SES 2+ do prvního čtení, ve kterém byl také podpořen. Do programu jednání Rady pro dopravu se tento balíček dostal v prosinci 2014 a byly zredukovány některé příliš ambiciózní plány Evropské komise a byl přijat obecný konsensus v bodech spadajících do technické úrovně.
Nicméně na tomto jednání vznikl spor, který se týká především Velké Británie a Španělska a problematiky vztažení této legislativy na Mezinárodní letiště Gibraltar či jeho vynětí z projednávaného balíčku. Především Velká Británie zastává silně odmítavý postoj k začlenění letiště pod balíček SES 2+. I přes zahájení předsednictví Litvy, která si jako jeden z cílů vytyčila dosažení implementace balíčku SES 2+, tak zůstávají jednání na této úrovni dočasně zablokována z důvodu sporu o status gibraltarského letiště.
Plynovod Turkish Stream a důsledky jeho výstavby pro EU
Turkish Stream and its implications for the EU
François Koch; Egmont – Royal Institute for International Relations
Projekt nového ruského plynovodu Turkish Stream, jehož trasa by měla vést přes Černé moře až na hranici Turecka s Řeckem, se stal náhradou za plynovod South Stream. Neuskutečnění projektu bylo z finanční stránky pochopitelné, jelikož se o jeho výstavbě jednalo v době vysokých cen nafty. Turkish Stream je na druhou stranu plánován v době, která není pro ekonomiku Ruska nejpříznivější. To však jedná strategicky. Pokud se projekt uskuteční, vzniklá situace významně pozmění dodávky plynu Evropě ve snaze úplně zastavit dodávky do EU přes Ukrajinu.
Potenciálních výhod pro ruský trh je nespočet. Jednou z nich je posílení závislosti EU na ruských dodávkách plynu. Vybudování Turkish Stream dále oslabí pozici Ukrajiny díky odklonění trasy plynovodu z jejího území a naopak posílí svůj vliv v Turecku, přes které trasa povede. Pro EU může výstavba znamenat střet zájmů vzhledem k plánovanému Transanatolskému plynovodu (TANAP), který má zajistit přepravu plynu z Ázerbájdžánu přes Turecko do Evropy. Zároveň bude muset čelit rostoucímu napětí mezi členskými státy Unie, u nichž je potřeba, aby zůstaly názorově jednotné. Již v současné chvíli je možné vidět snahu Ruska o zlepšení vztahů s Maďarskem a Řeckem v naději, že jej v budoucnu v oblasti energetiky oba státy podpoří.
Výstavba nového plynovodu může mít důležitý dopad na energetickou bezpečnost Evropské unie. Je otázkou, jak se Unie k celému projektu postaví, zda se bude věrně držet po desetiletí stanoveného kurzu, nebo se rozhodne jej změnit a vydá se směrem k energetické nezávislosti. Ruská federace je největším evropským dodavatelem plynu a pravděpodobně bude hrát významnou roli v oblasti energetiky i v případě, že se Unie rozhodne vydat se druhou cestou. V současné chvíli je důležité, aby EU zůstala iniciativní v plánování budování alternativ a naopak se vyvarovala na první pohled ambiciózním, avšak nikdy neuskutečněným projektům.
Nová fakta a čísla o žadatelích o azyl ze západního Balkánu
New Facts and Figures on Western Balkan Asylum Seekers
Kolektiv autorů; European Stability Initiative
Od roku 2010, kdy EU zavedla bezvízový styk s Albánií, Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, Makedonií a Srbskem, počet žadatelů o azyl z těchto zemí v Unii stále narůstá a v roce 2014 dosáhl nového rekordu. Tehdy více než 70 tisíc občanů zmíněných států nárokovalo azyl v EU. Tato území západního Balkánu jsou až na Černou Horu všechna mezi dvaceti zeměmi, jejichž občané žádají o unijní azyl nejčastěji. Jsou mezi nimi ale jedinými, které nemají vízový režim. Co způsobuje narůstající počty zájemců o azyl v Unii a jak je lze řešit?
Azyl je v EU až na výjimky přidělován zejména osobám, kterým je přiznán statut uprchlíka. Útěk před perzekucí však není motivem, který nejčastěji vede občany západního Balkánu k opuštění své země. Jsou to chudoba, nezaměstnanost a nedostatek vyhlídek. I to jsou pravděpodobně důvody, proč byl v roce 2014 uznán azyl jen 2,6 % občanů zmíněných balkánských zemí, zatímco průměr uznání všech žádostí o azyl v EU byl 40 %. Zájemci o azyl z oblasti západního Balkánu mají navíc tendenci o něj žádat více v některých zemích Unie než v jiných. V roce 2014 se 89 % všech jejich žádostí koncentrovalo ve třech zemích, a to v Německu, Francii a Švédsku. Do Německa směřovalo celých 76 % žádostí, a to protože je zemí, kde vyřízení azylové procedury trvá dlouho a která kromě povinného poskytnutí ubytování, jídla a oblečení zdarma žadatelům o azyl poskytuje také dávky. Zájemci tedy logicky míří více do těch zemí, kde dostávají vysoké dávky a kde azylová procedura trvá dlouho. To je také případ Belgie, kde v roce 2010 trvala 9,9 měsíce, zatímco v Rakousku ji stihli již za 1-2 týdny.
Unie se snažila vyřešit tuto situaci tak, že chtěla pohrůžkou znovuzavedení vízového režimu dohnat k zodpovědnosti samotné vlády dotčených zemí. Ty se této hrozby zalekly a začaly spolupracovat, nicméně bez valných výsledků. Problémem zůstala míra informovanosti obyvatelstva o možných poskytovaných dávkách a době, kterou trvá azyl vyřídit. Řešení ale přeci jen existuje. Klíčem ke snížení počtu žádostí je zkrácení procesu rozhodování o přidělení či nepřidělení azylu a Komise i členské státy si tento fakt začínají uvědomovat.
Nespojené království. Proč „Brexit“ ohrožuje nejchudší regiony Británie.
Disunited Kingdom: Why „Brexit“ endangers Britain’s poorer regions
John Springford; Centre for European Reform
V Británii se nachází jedny z nejbohatších, ale i nejchudších regionů v západní Evropě, a rozdíl v jejich bohatství se stále zvětšuje. Zatímco soukromý sektor v Londýně zaznamenal v letech 2008 až 2013 růst o 1,4 %, Severní Irsko zažilo pokles o téměř 1,5 %. Důvodem recese některých regionů je deindustrializace, která nejvíce zasáhla Jižní Wales, Západní Skotsko a části Severní Anglie a Midlands, kde se soustřeďoval těžký průmysl a výroba. Perspektiva růstu však není vysoká, jelikož se většina technologií a vysoce kvalifikovaných pracovníků soustřeďuje ve velkých městech, a to především v Londýně.
Vzhledem k tomu, že průmysl ve VB není rovnoměrně rozložen, vystoupení z EU by mohlo ovlivnit některé regiony více než jiné. EU např. neukládá cla na dovoz služeb, které tvoří téměř třetinu vývozu VB, jelikož je Londýn předním světovým finančním a obchodním centrem služeb. Naopak na vývoz automobilů a jiných dopravních prostředků, které tvoří největší podíl exportuněkterých chudších regionů, platí clo 10 % pro dovoz ze zemí mimo EU. Dopad Brexitu na regionální nerovnost by závisel na tom, jakou obchodní dohodu by britská vláda podepsala s EU. Existuje však mnoho důvodů, proč se domnívat, že by Brexit přinesl snížení přímých zahraničních investic a zvýšil náklady obchodu, což by znamenalo snížení poptávky po britských výrobcích.
Pokud by Británie chtěla mít plný přístup na jednotný trh EU, např. prostřednictvím členství v Evropském hospodářském prostoru, musela by podepsat pravidla jednotného trhu a přijmout volný pohyb pracovních sil. Musela by platit příspěvky do rozpočtu, ale neměla by možnost ovlivňovat unijní pravidla. Společná dohoda by pravděpodobně ani nemusela vzniknout, jelikož by členské státy mohly Británii trestat za to, že chce opustit EU a zároveň využívat výhody jednotného trhu. Každá dohoda by měla být schválena kvalifikovanou většinou v Radě a prostou většinou v Evropském parlamentu, z nichž v obou by VB neměla žádný hlas. Naopak, pokud by takový krok byl povolen, mohl by ohrozit ekonomickou integraci Evropy.
Budoucnost tureckého obchodu: Sousedé, celní unie či TTIP?
Turkey's Trade in Search of an External Anchor: The Neighbourhood, the Customs Union or TTIP?
Kemal Kirişci a Sinan Ekim; Istituto Affari Internazionali
Ekonomika Turecka procházela v posledních třech dekádách dramatickým vzestupem. Turecký export rostl a do země proudily velké objemy přímých zahraničních investic. Hlavní zásluhu na tomto úspěchu mají především liberální ekonomické reformy a zapojení se do globálního trhu. Přestože Evropská unie zůstává největším obchodním partnerem Turecka, v minulých letech podíl vzájemných transakcí klesal a naopak stoupala intenzita obchodování se zeměmi mimo Evropu. Tento obraz se dnes ale kvůli přetrvávajícímu násilí na Středním východě a Ukrajinské krizi začíná měnit. Děje se tak právě ve chvíli, kdy se Turecko potýká s takzvanou pastí středního příjmu.
Místo bilaterálním vztahům s Tureckem ovšem EU v současnosti věnuje značné úsilí jednáním s USA o TTIP. Pokud TTIP vejde v platnost, vznikne oblast produkující 45 % světového HDP, ve které se odehrává téměř 27 % mezinárodního obchodu. Země stojící mimo tento prostor budou muset buď zvolit méně výhodný přístup na zmíněný trh, přesměrovat své obchodní vztahy a riskovat tak ztrátu blahobytu, nebo zavést regulační struktury uvedené v podmínkách TTIP, aniž by ale měly jedinou záruku svého přijetí. Představitelé EU i USA se navíc nestaví k případnému rozšiřování o další země zrovna příznivě.
Turecko by se tak především mělo snažit vylepšit fungování celní unie a případně zintenzivnit svou obchodní spolupráci s Evropou. Tato varianta však naráží na celou řadu překážek. Nejvíce z nich rezonuje pravděpodobně otázka Kypru. Vztahy mezi oběma celky nadto poškodilo narušení demokracie a vzestup autoritářství v Turecku. V době, kdy v celém regionu stoupá nestabilita, ale tureckým politickým elitám moc dalších možností, než hledat řešení těchto problémů, nezbývá. Vylepšení celní unie totiž představuje nejvýhodnější reálnou cestu pro budoucnost tureckého obchodu.
Konflikt na Ukrajině a ekonomické sankce: Jak se může EU poučit z minulosti?
The Ukraine Conflict, Economic-Military Power Balances, and Economic Sanctions: lessons from the past for future EU policies
Christopher Davis; Fundación Real Instituo Elcano
Kvůli současné situaci na Ukrajině probíhá mnoho debat o tom, jak by Evropa měla správně zareagovat. Pokud se ovšem podíváme na některé historické paralely, mohli bychom najít poměrně jasné řešení. Podobně jako dnes, i za studené války USA a Evropa ukládaly společně tehdy ještě Sovětskému svazu ekonomické sankce. Některé z nich nebyly striktně dodržovány všemi zeměmi, zejména pokud se jednalo o energetiku. Jiné trvaly pouze velmi krátkou dobu. SSSR na ně postupem času odpověděl vlastními protiopatřeními, mimo jiné v podobě embarga či špionáže, díky které se mu podařilo získat i západem odepřené technologie. Přes všechny překážky se nakonec stal dominantní ekonomickou silou a druhou nejsilnější vojenskou velmocí. Komunistický blok v závěru padnul především kvůli vnitřním ekonomickým problémům, vojenskému vytížení a nespokojenosti obyvatel. Evropská unie by v současnosti udělala nejlépe, kdyby jí ukládané sankce oddělila od Spojených států. Obchodní vztahy s Ruskem jsou pro ni mnohem nezbytnější než pro USA. Spojené státy navíc kladou neuměřené podmínky včetně nekompromisního navrácení Krymu, které Rusko nikdy nebude ochotno splnit.
Další příklad můžeme najít v sedmdesátých letech. USA často neúspěšně zásobovaly zbraněmi oslabené režimy v zemích třetího světa. V případě jejich porážky pak tyto technologie přešly do rukou nepřítele, jako tomu bylo ve Vietnamu v roce 1973, v Etiopii v roce 1974 a v Nikaragui a Iránu v roce 1979. Podobnou chybou by bylo případné rozhodnutí NATO pomoci ve vyzbrojení Ukrajiny. Americké zbraně mohou být efektivní, pokud jsou správně udržované a užívané kvalitně vycvičenými vojáky. Ukrajinské ozbrojené síly ale nepředvedly příliš přesvědčivý výkon, alespoň v prvních dvou aktivních fázích konfliktu. Podobné systémy by tudíž pravděpodobně nebyli schopni zvládnout. Ruské zpravodajské služby by navíc neměly problém získat informace o umístění a počtu jakýchkoli zbraní dodaných NATO. Evropa by proto měla odradit USA od vojenského zapojení v ukrajinském konfliktu.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 66 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
