16.10. – 18.10.2015

 -------------------------------------

*můj nasazený úsměv* x *jejich ztrhané tváře*

Já: „Dobrý den/Ahoj“

Oni: „Dobrý den“

Já: „Mluví někdo anglicky?“

Oni: „Mahmúd! Mahmúd!“

Mahmúd: „Dobrý den, pane, jak vám mohu pomoci?“

Já: „Potřebuji, abys mě pozorně poslouchal a přeložil své rodině a svým přátelům, co je teď potřeba udělat. Nacházíte se v Srbsku, kousek za mnou je hranice, kde stojí policie. Támhle je Chorvatsko. Čekají tam na vás autobusy, které vás odvezou do tábora v Opatovaci. Je to jen 15 minut odsud, hned tam budete. Potřebuji, abyste se seřadili do dvoustupů, aby vás bylo 25. Je velmi důležité, Mahmúde, abychom zůstali organizovaní. Potom to půjde snadno.“

Migranti mají často malé povědomí o Evropě, míří z velké části do Německa, někteří za svými rodinami. 

Foto: Martin Křivánek

Mahmúd překládá své skupině. Všichni včetně hlav rodin pokývají hlavou. To je dobré znamení. Čekáme. Čekáme víc. Čekáme 6 hodin a chorvatské autobusy stále nepřijíždějí, noc ubíhá velmi pomalu. Neustálý dětský pláč už ani nevnímám. Snažím se několika mladíkům vysvětlit, odkud pocházím. Moc nemluví anglicky, Mahmúd mezitím někde odpočívá, takže nemá čas překládat. Zkouším to tedy přes Petra Čecha. Nakonec se mi podaří jim gesty vysvětlit, že je to fotbalový brankář a že teď hraje v Arsenalu a předtím v Chelsea. Snažím se znázornit helmu, vůbec mi to nejde. Nakonec jeden z nich zařve: ČEK! A všichni radostně pokývají hlavou, ještě víc se zachoulí do deky a případně potáhnou ze vzácné cigarety. Tak to bychom měli, říkám si, ale zabralo nám to tak 5 minut. Co dál...?

-----------------------------------------------

 

Základní informace

Srbsko-chorvatský hraniční přechod Berkasovo-Bapska se nachází přibližně na půli cesty mezi srbským městem Novi Sad a chorvatským Osijekem. V těchto dnech byl přechod oficiálně zavřený, nicméně sloužil jako styčný bod pro autobusy přijíždějící z jižních srbských hranic (hraniční přechod Preševo s Makedonií) a autobusy svážející migranty do chorvatského tábora Opatovac, nacházejícího se zhruba 15 km od Bapske. Jak se v nedávných dnech ukázalo, styčný bod by nebyl dostatečně styčný bez dobře organizované skupiny českých dobrovolníků na srbské straně hranice.

Počet českých dobrovolníků na místě se pohyboval mezi 15 a 50, nejvíce jich bylo o víkendu (včetně nás). Na konci září se povedlo v Bapske rozběhnout fungující systém, ve kterém přirozeně fungovala dělba práce, a byla tak efektivně využita veškerá pracovní síla. Mezi hlavní aktivity dobrovolnického týmu, který zahrnoval i některé mezinárodní dobrovolníky (např. švýcarského středoškolského učitele Franka), patřilo vydávání oblečení dovezeného z různých sbírek, nabízení čaje a drobného občerstvení z naší skromné kuchyně, organizování do skupin po 25 (2x25 = 1autobus) a něco, co bych nazval lidskou výplní – vlídné slovo pro unavenou matku, radostný úsměv pro uplakané dítě, soucitné pokývání pro starce o berli i intenzivní diskuze s hlavou rodiny. První tři aktivity jsou pečlivě rozdělené, o tu čtvrtou, lidskou výplň, se starají všichni. Já jsem většinu svého času strávil organizováním příchozích skupin, jejich uklidňováním a krácením chvíle nervózním čekajícím.

O lidskou výplň se starají všichni.

Foto: Martin Křivánek

Pro lepší pochopení celé situace je nejlepší si projít celé území spolu s Mahmúdem, který přišel do Evropy tzv. „balkánskou cestou“. Dobré je začít v Turecku, protože při plavbě přes Egejské moře do Řecka pravděpodobně přijde o velkou část svých úspor. Převaděči si účtují mezi 1000–1500 eury za jedno místo na gumovém člunu. Z Řecka pak Mahmúd putuje do Makedonie, kde ho na hranicích v Preševu Srbové naloží do autobusů a (za příslušný poplatek) odvezou na sever do Bapske. Zde unaveného a hladového Mahmúda čeká trocha povzbuzení. Úzkou silničku lemuje nejprve stan UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky), kde Mahmúd dostane jídlo, pití a deku. Poté míjí stan Lékařů bez hranic a srbské nevládní organizace. Pak se dostává k českému stanu, kde může požádat o nějaký kus oblečení, pokud mu něco schází. Češi disponují již slušným výběrem, nicméně Mahmúd si nemůže vybírat a rozhodně si nemůže něco vzít, pokud to nepotřebuje – dobrovolníci ví, že přijdou jiní, kterým bude scházet. Poté Mahmúd obejde závoru (kterou Srbové zvedli až několik dní po našem odjezdu) a objeví se před ním 5 vojenských průchozích stanů na zhruba 200 metrech. U posledního čeká chorvatská policie a bere si skupiny po 50 lidech. Byly chvíle, kdy se do těchto 5 stanů muselo vměstnat až okolo 1000 lidí, normální stav byl kolem 500. Před každým stanem stáli dva dobrovolníci, kteří organizovali skupiny po 25 tak, aby nedocházelo k odtržení části rodiny. Lidé museli na místě mnohdy zůstat i několik hodin s tím, že UNHCR, Lékaři bez hranic i srbská nevládka to v 10 večer zabalili a celou noc byli na místě pouze čeští dobrovolníci. Uklidňovali, utěšovali, poučovali, působili, jak nejlépe mohli. Výraznou pomocí byli tři Izraelci z izraelské humanitární organizace IsraAID, kteří byli skutečnými experty a mluvili bezvadně arabsky. Ti přicházeli naopak výhradně v noci. Neustále chodili mezi stany, uklidňovali situaci a díky zvládnutému jazyku byli velice efektivní. Když jsme s nimi mluvili a ptali se na jejich poslání, odvětili nám, že chtějí ukázat, že i Izrael umí humanitární pomoc. Když se jich někteří Arabové zeptali, odkud jsou, řekli jim Izraelci pravdu a dostalo se jim vděku.

Osobních příběhů, které se v Bapske odehrávaly, bylo mnoho a všerůzně se prolínaly. Dovolte mi se podělit alespoň o některé z nich.

 

Rovnou do práce

Přijeli jsme do Bapske v pátek v 10 večer, oblékli reflexní vesty (neoficiální uniforma všech dobrovolníků), absolvovali krátký brífink a vrhli se rovnou do práce. Zamířil jsem na „lajnu“, tedy na místo před jedním ze stanů. Probíhal tam mírný konflikt mezi Afghánci a Syřany, který se nám podařilo zažehnat. Uklidňoval jsem skupinu Syřanů, kterým překládal asi patnáctiletý chlapec Rahíd. Záhy jsem zjistil, že se jedná o Kurdy ze syrského Kobane. Jejich město bylo zničeno „Daeš“ (Islámským státem), všichni museli uprchnout; naštěstí to měli do Turecka přes hranice kousek. Naučili mě kurdsky pozdravy a počty, bohužel jsem teď již vše úspěšně zapomněl, nicméně následující den jsem svojí „kurdštinou“ oslnil další Kurdy, tentokrát z Iráku. S Rahídem a jeho skupinou jsme museli čekat velmi dlouho, počasí bylo naštěstí vlídné a kolegové z kuchyně přišli rozdávat čaj a banány. Až někdy před 2. hodinou ranní přijely první chorvatské autobusy a dav se dal do pohybu. Rozespalí lidé se rychle zvedali, balili a tlačili se dopředu, aby jim náhodou něco neuniklo. Stálo nás veliké úsilí je zatlačit zpět, znovu je přepočítat a zorganizovat. Když jsme „odbavili“ tuto zhruba pětisetčlennou skupinu, došla k nám omračující zpráva. Srbové mají pod kopcem připravených dalších 27 autobusů, které budou postupně posílat nahoru k hranici. Dvacet sedm. To je dalších 1500 lidí. Naštěstí na chorvatské straně autobusy jezdily jako na běžícím páse, takže jsme byli chvíli úplně bez práce. V té době na nás ale dolehla únava a přicházeli kolegové, kteří nás měli vystřídat na další směně od 2 do 10. Spali jsme v autě, docela to šlo.

Byli to lidé, kteří věří, že v Evropě najdou lepší život.

Foto: Martin Křivánek

V sobotu v 10h byla půlhodinová porada, kdy došlo k rozvržení úkolů na den. Krátce poté jsem se opět odebral na lajnu, kde jsem s dvouhodinovou přestávkou byl až do 18h, kdy byla další porada a došlo k rozvržení směn od 18h do 2h a od 2h do 10h. Vybrali jsme první směnu, protože bylo třeba se vyspat před odjezdem domů v neděli odpoledne. Sobotní večer byl krutý, únava byla znát, ale nálada v dobrovolnickém týmu nedovolovala pokles na duchu. Přicházely další a další skupiny, s některými jsem strávil více, s jinými méně času. Viděl jsem ustarané otce, vyděšené matky, bezstarostné i uplakané děti, vysmáté i zamlklé teenagery, smířené postarší muže i ženy. Byli to lidé, kteří věří, že v Evropě najdou lepší život. Opakovaně jsem se jim snažil vysvětlovat, že to pro ně bude nesmírně obtížné, bývalý irácký policista Mustafa na to smutně pokýval hlavou a pověděl mi o tom, jak mu vyhodili do povětří jeho BMW a jak několik jeho přátel i příbuzných bylo při podobných útocích zavražděno. V Německu vidí naději, má tam už část rodiny. Pozdě v noci se objevila i skupina s Mahmúdem, zmíněným v úvodní ukázce. Mahmúd byl přeslušný a jeho skupina velmi disciplinovaná, což se dalo říci o většině skupin. Všichni pochopili, že jsme dobrovolníci, kteří jim jenom chtějí pomoci v ulehčení situace. Snažili se nás poslouchat, i když jim často tekly nervy z únavy a momentální frustrace. S úlevou jsem zaregistroval, že odbila 2. hodina ranní, byli jsme vystřídáni. Další noc v autě, čekal nás poslední den.

Nedělní ráno bylo o něco intenzivnější. Týmová porada byla krátká a hektická. Srbové totiž vypustili několik autobusů najednou, potřebovali je uvolnit pro jiné účely. Výsledkem bylo, že se na úzkou silničku nahrnulo několik stovek lidí, na které náš tým stačil jen s vypětím všech sil. Někteří chytrolíni obíhali stany zvenčí po poli, pokoušeli se předbíhat a my jsme je museli nahánět. Bylo to velice obtížná situace, neboť ti řádně čekající se naštvali na předbíhače a div že nezačala mela. Během dopoledne se situace mírně uklidnila, Chorvaté poslali pár autobusů, jeden z našich kolegů hrál bláznivě na ukulele a nám se dařilo držet lajny. Před sebou jsem ve dvojstupu držel asi 6 členů kurdských bojových jednotek Pešmerga. Chlapci se snažili několikrát předbíhat, ale vždy jsem je odhalil. Nakonec jsme k sobě našli cestu přes fotbal (jak jinak) a když na mě jeden z nich vybafnul „Milan Baroš!“, byli jsme přátelé. Ukázalo se, že Ibrahim byl velikým fanouškem Galatasaraye Istanbul, kde si Baroš udělal velké jméno svými skvělými výkony. Druhou skupinu vedl syrský mladík Sahíd, který studoval 3 roky ve Francii, a hovořil tedy plynně francouzsky. Musel uklidňovat svého temperamentního kamaráda, který se už už chtěl vrhnout na ty, kteří předbíhali. Sahíd byl smířlivý a realistický, oceňoval naši práci a byl si vědom všech rizik, které jeho cesta mohla přinést. Přesto byl ochoten ji podniknout.

Ve 14h jsme věděli, že musíme jet domů, abychom byli v pondělí použitelní. Převlékli jsme se z obahněného oblečení a vyrazili na cestu. Neodjíždělo se nám lehce, věděli jsme, že naše pomoc je stále potřeba, zejména s nárůstem příchozích (to jsme ještě netušili, jak radikálně se situace zhorší z neděle na pondělí).

 

Dojmy z Bapske

Těžká, těžká situace. Považoval jsem za velmi důležité se na místo podívat, bohužel vše víceméně odpovídalo mým představám. Migranti mají často malé povědomí o Evropě, míří z velké části do Německa, někteří za svými rodinami. Na druhou stranu se jim není příliš co divit, pokud Německo jako jediné deklarovalo přijímání všech v nouzi. Tzv. „balkánskou cestou“ míří do Evropy převážně Syřané, z mé zkušenosti rozhodně více než půlka (dle oficiálních statistik UNHCR je Syřanů 69 %), poté Afghánci (kolem pětiny) a zbytek tvoří Iráčané, Íránci (mnohdy Kurdové) a někteří Afričané (potkal jsem skupinu Somálců). Anglicky hovoří z mé zkušenosti solidně tak 10-20 %, u Syřanů jsem měl pocit, že komunikují lépe. Zhruba v jedné čtvrtině se jednalo o skupiny mužů (jako např. již zmíněná šestičlenná skupinka Kurdů z Pešmergy), nicméně ve většině případů se jednalo o rozvětvené rodiny, obvykle čítající 10–15 členů.

Nejdůležitějším z celého víkendu byl pro mne vhled do životních osudů jednotlivých lidí. Dle mého názoru je nesmírně důležité pokusit se vnímat příchozí jako jednotlivce, vcítit se do jejich situace a pochopit, proč a za jakým účelem jednají. Není to „horda“ ani „masa“ ani „vlna“. Jsou to lidé, stejně jako já nebo ty. Momentálně je žene úzkost, strach, víra v lepší budoucnost, naděje, že Evropa je místo, kde mohou ve svém životě pokračovat v míru. Jak byste jednali vy? Co byste byli ochotní udělat pro to, aby vaše rodina přežila?

Jako zpohodlnělý Evropan, Čech narozený do demokracie si žiju jako v bavlnce. Žiju si mezi top 10 % světa, možná ještě výše. Nezažil jsem žádnou pořádnou krizi, ani pořádnou válku. Neviděl jsem na vlastní oči lidské utrpení, nezakusil jsem ho ani na sobě. Teď, v Bapske, jsem poprvé měl možnost vidět něco nového. Tváří v tvář tomu nejstrašnějšímu utrpení, boji o holý život, jsem měl možnost si uvědomit vlastní situaci, přestože jsem si myslel, že přeci vím, kdo jsem a jak žiji. Okamžitě jsem si vzpomněl na moment, kdy jsem navštívil jeruzalémské muzeum Holocaustu, Jad Vašem. Již předtím jsem četl, viděl a slyšel mnoho o hrůzách 2. světové války, ale bylo to až v Jeruzalémě, kdy jsem se nemohl hnout z místa, poslouchaje svědectví přeživších z koncentračních táborů. Bylo to strašné, otřesné.

V Bapske se mi tak snad podařilo pomoci nejenom několika jedincům, ale také sobě samému. Uvědomil jsem si, že hlavní a nejdůležitější vlastností člověka je být tím, čím je – tedy být lidský.

 

Jan Zdrálek působí jako koordinátor pracovní skupiny Zahraničí v think-tanku Evropské hodnoty.