Dohoda EU a Turecka o uprchlících a její budoucnost
The EU-Turkey Deal on Refugees: How to Move Forward
Pinar Elman; The Polish Institute of International Affairs
Ve chvíli, kdy se syrská uprchlická krize stala pro bezpečnost Unie zásadní výzvou, vzrostla potřeba zabránit nekontrolovanému proudu neidentifikovaných migrantů vstupovat na území EU. Turecko proto začalo hrát klíčovou roli v zajišťování evropské bezpečnosti a politické stability. Evropská unie se pak také začala znovu intenzivně zabývat prohlubováním spolupráce s touto zemí. Série několika jednání vyústila ve vzájemnou dohodu, v níž se Unie zavázala poskytnout Turecku finanční pomoc na zvládání uprchlické krize, pracovat na odstranění vízové povinnosti pro turecké občany a otevřít další kapitoly vyjednávání o přístupu Turecka k EU. Protistrana za to slíbila, že se postará o migrační proud směřující do zemí EU skrz Turecko.
Očekává se, že Turecko zlepší podmínky pro syrské uprchlíky tak, aby nebyli motivováni ilegálně překračovat unijní hranice. Dílčí kroky ke zvýšení životního standardu prchajících Syřanů byly podniknuty již před uzavřením dohody. Dnes tak mají přístup ke zdravotní péči, vzdělání a mohou získat pracovní povolení. Možnosti Turecka jsou však v tomto směru omezené, a proto k zavedení dalších opatření potřebuje pomoc ze strany EU. Navíc se zatím zdá, že ani nová dohoda nefunguje příliš uspokojivě. Dva měsíce po jejím uzavření přichází do Řecka z Turecka dva až tři tisíce lidí denně. Turecká strana podle vlastních slov každý den zabrání ve vstupu do EU asi pěti stům osob. Bezprostředně po uzavření dohody přitom počet zadržených při pokusu o překonání hranice dosahoval až trojnásobku.
Aby bylo Turecko opravdu odhodláno pomáhat EU ve zvládání migrační krize, potřebuje reálný příslib svého přijetí do EU. Váhavý postoj předsedy Evropské komise a německé kancléřky dříve turecké snažení příliš nepodporoval. I přesto, že tito představitelé svá stanoviska v poslední době změnili, stále přetrvává pocit, že současná dohoda je spíše vyjádřením aktuálních mocenských zájmů než vážně míněnou nabídkou Turecku, jež o vstup do Unie neúspěšně usiluje již dlouhá léta. Významnou překážkou, která brání jeho přijetí, je mj. i současný prezident Erdogan, jenž svou zemi postupně mění v autoritářský stát, posiluje vlastní moc a porušuje lidská práva. Takové praktiky jsou s právem EU pochopitelně neslučitelné.
Západní Balkán: Čelní linie migrační krize
The Western Balkans: Frontline of the migrant crisis
Velina Lilyanova; The European Parliamentary Research Service
Kořeny současné migrační krize lze pozorovat od roku 2005. Španělsko bylo tehdy nuceno přijmout potřebná regulační opatření kvůli zvýšené migraci subsaharských Afričanů přes španělské enklávy na pobřeží Středozemního moře v Maroku - Ceuta a Melilla. Další vlna masivního přesunu obyvatel nastala v roce 2011, kdy padl režim Muammara Kaddáfího v Libyi. Hlavní zemí, která se ocitla pod náporem uprchlíků, byla Itálie, konkrétně pak ostrov Lampedusa. Ve stejném roce začal i konflikt v Sýrii, ze které nyní pochází až 1/3 všech uprchlíků v Evropě. Společné znaky států, ze kterých migranti odcházejí, jsou ve své podstatě následující: slabé centrální a lokální vlády, násilnosti na obyvatelích jako norma, nefunkční hospodářství, neexistující sociální systém a závislost na zahraniční pomoci. K seřazení pomyslného seznamu nejhorších států nám může posloužit tzv. Fragile State Index. Nejhůře z tohoto žebříčku vychází Somálsko, Jižní Súdán, Sýrie, Afganistán a Eritrea. Hlavní oblastí podléhající migraci z těchto států pak je region západního Balkánu (země bývalé Jugoslávie plus Albánie).
Jak se vybrané státy západního Balkánu staví k migrační krizi a jaký je jejich význam? Srbsko je v tomto ohledu především hlavním tranzitním uzlem, jehož projetí trvá uprchlíkům dva dny. Od ledna 2015 Srbsko eviduje přibližně 600 000 příchozích migrantů. Srbská politika vůči migrantům by se dala označit za „bezproblémovou“ a až na několik výjimek uprchlickou krizi centrální vláda zvládá za finanční a humanitární pomoci EU. Oproti tomu Makedonie, přestože má historickou zkušenost s migrací z 90. let, kdy probíhal rozpad Jugoslávie a následně konflikt o Kosovo, současnou uprchlickou vlnu nezvládá. V srpnu 2015 byla centrální vláda Makedonie nucena vyhlásit krizový stav, jelikož denně Makedonii prošlo až 10 000 migrantů. Tento fakt je dán i tím, že spolupráce EU a Makedonie je na nižší úrovni provázanosti, než je v případě Srbska.
Dle předpokladů se očekává, že v letech 2015-2017 projde cestou západního Balkánu, ze Soluně, přes Bělehrad a dále do Chorvatska a Slovinska, přibližně 3 miliony lidí. Komise v tomto kontextu provádí pouze krátkodobá opatření typu nastavení relokačního mechanismu, reformy dublinského systému či ustanovení Evropské pohraniční a pobřežní stráže. Řešení by nicméně mělo být nastaveno v dlouhodobém kontextu, se zaměřením na pomoc zemím západního Balkánu. Následně by pak měla být vedena kontinuální proaktivní politika EU a světového společenství, která by měla směřovat k vyřešení problémů ve zdrojových státech migrace.
Existuje v rámci evropského semestru určitá míra volnosti?
Is there flexibility in the European Semester process?
Sonja Bekker; The Swedish Institute for European Policy Studies
Po finanční a hospodářské krizi v roce 2008 vyšlo najevo, že Evropská unie potřebuje provést reformu správy ekonomických záležitostí. Záměrem byla mimo jiné harmonizace národních fiskálních a ekonomických cílů s těmi unijními. Nová opatření, která byla představena, se zdají být přísnější, protože zavádí posílení finančního a ekonomického dohledu. Důležitou roli navíc stále hraje dohoda o rozpočtových politikách, která je obsažena v Paktu stability a růstu. Státy osmadvacítky by se kromě toho měly snažit potlačit makroekonomickou nerovnováhu a plnit cíle stanovené ve strategii Evropa 2020. Po zavedení výše zmíněných opatření je čím dál více slyšet otázka, zda mají členské státy Unie dostatek svobody, aby mohly rozvíjet své alternativní politiky.
Přestože se na jednu stranu zdá, že jsou provedené změny ve správě ekonomických záležitostí přísnější, na druhou stranu podle toho, jak země EU plní každoročně zveřejňovaná doporučení Komise pro jednotlivé státy, je zřejmé, že disponují jistou mírou volnosti. Státy často využívají unijní priority k tomu, aby vysvětlily, co je vedlo k jednotlivým politickým krokům. Například Francie obhajovala svou politiku tak, že je v souladu se stanovenými cíli Komise. Dále také skutečnost, že nezřídka dochází k oddalování stanovených termínů pro plnění kritérií z Paktu stability a růstu, naznačuje, že Evropská unie ponechává členským státům určitou míru autonomie ve věcech vnitrostátní politiky.
V neposlední řadě se flexibilita zemí EU projevuje i tím, že různým státům jsou Komisí navrhována odlišná doporučení. Například v roce 2014 doporučení pro Německo cílila na změnu penzijního systému, naopak Polsku bylo navrženo, aby se snažilo vypořádat s chudobou mezi zaměstnanými lidmi. Některé státy EU (Francie, Německo, Polsko, Španělsko) přesto stále více volají po větší míře svobody ve vnitrostátní politice, Komise naproti tomu poukazuje na nedostatečné plnění doporučení. Otázkou je, jak docílit požadavků ze strategie Evropa 2020. Neměla by tedy Unie vést spíše dialog s jednotlivými členy osmadvacítky, než pokračovat v jednostranném stanovování cílů?
Přehodnocení domněnek o rozvrstvení migrantů uvnitř Evropské unie: Pohled na fakta
Rethinking Migration Distribution in the EU: Shall we start with the facts?
Elspeth Guild; Centre for European Policy Studies
Zvýšený objem migrace do EU, k němuž v posledních měsících dochází, je ze strany většiny evropských médií označován pojmy jako migrační krize či vlna nebývalých rozměrů. Pohled na oficiální statistiky však skýtá poněkud odlišný obrázek. Navzdory imigraci z Blízkého východu, Ukrajiny a západního Balkánu jsou počty vydaných povolení k pobytu v průběhu posledních pěti let až překvapivě vyrovnané. Celkový počet povolení v roce 2014 byl nižší než v letech 2008, 2010 či 2013.
Povolení k pobytu v některém z členských států EU může být vydáno z různých titulů: za účelem sjednocení rodiny, vzdělání, zaměstnání či za účelem jiným (do této zbytkové kategorie by spadalo i udělení mezinárodní ochrany). Pokud jde o vzájemný podíl těchto čtyř možných důvodů na celkovém „koláči“, ten byl v roce 2014 takřka rovnoměrný, přičemž „ostatních“ důvodů pro udělení povolení k pobytu v meziročním srovnání poměrně ubylo. Neplatí ani hypotéza, že intenzivnější migrační vlna vede k většímu počtu vydaných povolení za účelem sjednocení rodiny – zatímco v rozmezí let 2010-2012 tento důvod stál za téměř třetinou všech vydaných povolení, v roce 2014 ospravedlnil pouze 29 % úspěšných žádostí.
Zajímavý je i pohled na to, z jakých zemí se úspěšní žadatelé o povolení k pobytu nejčastěji rekrutují a které unijní státy jsou v udělování povolení nejštědřejší. V roce 2014 byli nejpočetněji zastoupeni jednoznačně Ukrajinci (přičemž z cca 300 tisíc povolení k pobytu bylo pět šestin vydáno v Polsku), následováni Američany (200 tisíc povolení k pobytu) a Číňany (170 tisíc). Syřani se s 82 tisíci obdržených povolení nachází až na osmé příčce. Ještě překvapivější je pohled na členské země EU, které ve sledovaném období (2008-2014) vydaly nejvíce povolení. Dominuje Velká Británie (568 tisíc vydaných povolení), následována Polskem (355 tisíc) a trojlístkem Německo (238 tis.), Francie (218 tis.), Itálie (204 tis.). Ačkoli Statistický úřad EU (Eurostat) zatím nevydal údaje z roku 2015, z předchozích let lze vyvodit závěr, že nárůst migrace se v úhrnné rovině do nárůstu vydaných povolení k pobytu výrazněji nepromítá.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
