E-demokracie v EU: Jak mohou digitální technologie prospět demokracii a čím jí naopak mohou uškodit
E-democracy in the EU: the opportunities for digital politics to re-engage voters and the risks of disappointment
Jamie Bartlett and Heather Grabbe; Robert Schumann Centre for Advanced Studies
Rozvoj internetu přinesl do politického procesu tři základní nové trendy. Díky rychlosti síťové komunikace mají voliči jiné představy o tom, jak by politika měla fungovat. Věří, že politický proces by měl být svižný a dynamický, a proto je jistá těžkopádnost často zklamává. Nabývají tak dojmu, že politika ztrácí krok s dobou. Zároveň má stále méně unijních občanů chuť být členem nějaké politické strany. Politická a společenská témata se stále více probírají mimo formální politické struktury, zejména na sociálních sítích, pročež voliči necítí potřebu se do těchto struktur zapojovat. Internet rovněž přinesl záplavu nových informačních zdrojů. Množství vzájemně si protiřečících zpráv tak ztěžuje hledání objektivních informací a naopak usnadňuje manipulaci. Všechny tyto trendy mohou být pro politiku příležitostí k modernizaci. Pokud se s nimi ale nedokáže vypořádat, mohou být i vážnou hrozbou pro demokracii.
Je známo, že se internet stal médiem pro alternativní a často i extrémní názory. Jejich nositelé tak sociální sítě nejen zhusta užívají, ale jsou na nich i velice často oslovováni svými příznivci i oponenty. Mezi nejzmiňovanější členy Evropského parlamentu na Twitteru tak patří například Nigel Farage nebo Marine Le Pen. Nejaktivnější uživatele má strana Evropa svobody a přímé demokracie, za ní následují Zelení – Evropská svobodná aliance. Na druhou stranu nejméně aktivní jsou evropští lidovci. Mezi nejčastěji diskutovaná témata patří například: konkrétní strana či politik (30,6 % tweetů), hospodářství (15,4 %) a Brexit / členství v EU (12,6 %).
Aby politici mohli naplnit očekávání, která nová doba přinesla, mohou například k projednávání legislativních návrhů použít elektronické platformy, umožnit voličům diskutovat o nich a sdílet je na sociálních sítích. Strany by se neměly snažit všemožně přitáhnout voliče na své schůze, ale raději se zapojit do diskuze tam, kde probíhá. Neměly by jenom přinášet svá témata, nýbrž by měly sledovat problémy, které se živě probírají na sociálních sítích, a řešit i ty. V neposlední řadě je nesmírně důležité, aby demokratičtí aktéři zpřístupňovali důležité informace v co nejpřehlednější a nejpřístupnější formě, a neodrazovali tak voliče od jejich hledání.
Rozšiřování EU směrem k západnímu Balkánu: Sejde z očí, sejde z mysli?
EU enlargement to the Western Balkans: Out of sight, out of mind?
Marko Stojić; EUROPEUM Institute for European Policy
V minulosti se Evropská unie potýkala s různými problémy a již několikrát byly slyšet hlasy, které varovaly před jejím rozpadem. V současnosti je na pořadu dne uprchlická krize, a proto není otázka rozšiřování EU tématem číslo jedna. Junkerova Komise má nicméně v oblasti rozšiřování směrem k západnímu Balkánu podobné cíle a podmínky jako Barrosova - fungující právní stát, respektování základních lidských práv a svobod, posílení demokratických institucí, ekonomický rozvoj a konkurenceschopnost. Současná Evropská komise ale klade větší důraz na efektivní implementaci unijních právních předpisů. Požadované priority jsou pouze krátkodobého charakteru, a žádné dlouhodobé požadavky bychom tudíž v politice rozšiřování EU nenašli.
Současná politika rozšiřování se od předchozích odlišuje tím, že se staví realističtěji k situaci v jednotlivých kandidátských a potencionálně kandidátských zemích západního Balkánu. Nejspíše je to proto, že státy západního Balkánu většinou nejsou připravené na vstup do Unie. Dále to naznačuje, že nová Komise zaujala obezřetný postoj ke kandidátským zemím a také je to způsobeno tím, že některé členské státy osmadvacítky se k rozšiřování Unie staví pesimisticky. Nebylo by však vhodné současnou politiku rozšiřování směrem k Balkánu reformovat? Evropská unie předně potřebuje posílit politiku rozšiřování, proto by měla zaujmout jasný postoj ke kandidátským zemím.
Dále by se EU měla více zaměřit na potenciální kandidátské země, čímž by zabránila zvětšování propastného rozdílu mezi kandidátskými zeměmi a potencionálně kandidátskými. Za další by měla Evropská komise více podporovat politiku rozšiřování, neboť jinak kandidátské státy ztratí motivaci k vnitrostátním transformacím. Evropští komisaři by navíc měli být těmi, kdo přesvědčují širokou veřejnost o tom, že rozšiřování Unie je prospěšné jak pro nové členy, tak pro členy stávající. Dále by se Komise měla snažit vyvarovat zpolitizování problematiky rozšíření EU. Nežádoucí je také skutečnost, že přístup jednotlivých členských států je poměrně nekonzistentní. Někteří experti se navíc domnívají, že doporučení pro kandidátské státy by měla být více specifická. V neposlední řadě neměla by Evropská unie stanovovat jednoznačné cíle, které nebudou v budoucnu měněny?
Společný energetický trh uvnitř Euroasijské hospodářské unie
A Common Energy Market in the Eurasian Economic Union
Maria Pastukhova a Kirsten Westphal; Stiftung Wissenschaft und Politik
Dne 1. ledna 2015 bylo třemi bývalými postsovětskými zeměmi, Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem, založeno integrační uskupení s názvem Eurasijská hospodářská unie (EAHU). K trojici zakládajících států se posléze připojily ještě Arménie a Kyrgyzstán. V tomtéž roce byly zároveň rozpracovány základní kontury hlavního pilíře nové organizace, jímž má být propojení energetického sektoru členských zemí. Architekti EAHU již zpracovali plány na propojení trhů s ropou, zemním plynem i elektřinou. Integrace bude spočívat ve sjednocení technických standardů, harmonizaci právních podmínek a redukci cel a množstevních omezení.
Třebaže ze synchronizace energetické politiky mohou členské země EAHU profitovat, vznik organizace vyvolává určité kontroverze a obavy. Kritici upozorňují, že organizace představuje překážku jednak pro Evropskou unii, jejíž společná energetická politika měla ambice zahrnout pod svá křídla i státy Východního partnerství, jednak pro Čínu a její integrační projekt „Hedvábné stezky“.
Nadto panují pochybnosti ohledně formálně sice symetrické, v praxi však pravděpodobně asymetrické míry vlivu jednotlivých členských zemí EAHU. Ruské energetické produkty tvoří procentuálně drtivou většinu objektů, s nimiž se v rámci společného energetického trhu bude obchodovat, a zdaleka největší mírou přispívá do rozpočtu EAHU. Úvaha, že Rusko bude výměnou za to nárokovat určující vliv na půdě hlavního politického orgánu organizace, se nejeví jako neopodstatněná.
Navzdory tomu by však unijní představitelé měli vývoj okolo EAHU nejen pozorně sledovat, nýbrž i aktivně usilovat o vedení dialogu se zástupci organizace. Sjednocování technických standardů a ostatních právních norem mezi EU a EAHU může totiž být oboustranně výhodné a odlišné politické motivace by v tomto případě měly být podřízeny pragmatickému a účelnému rozhodnutí, z něhož nejvíce vytěží konečný spotřebitel.
Limity a potenciál rozšíření bankovní unie
Should the ‘outs’ join the European banking union
Pia Hüttl and Dirk Schoenmaker; Bruegel
Vytvoření bankovní unie bylo v podstatě reakcí na kořeny dluhové krize, která se začala šířit napříč EU od roku 2009. Hlavním cílem vzniku bankovní unie bylo snížit autonomii národních bank a snaha dostat tok kapitálu pod částečnou kontrolu finančních struktur EU. Tohoto postupu bylo dosaženo vytvořením dvou základních pilířů bankovní unie: tzv. „supervize“ (Single Supervisory Mechanism, dále jen SSM) a tzv. „záchranným balíkem“ (Single Resolution Mechanism, dále jen SRM). SSM je systém dohlížející nad finanční stabilitou členských států, který začal fungovat roku 2014. Státy eurozóny musí participovat v této struktuře, oproti tomu státy neplatící eurem se mohou dobrovolně rozhodnout o aplikaci tohoto mechanismu. Evropská centrální banka tak kontroluje v rámci SSM tři největší banky každého státu, banky s velkým obratem a ty peněžní ústavy, kterým poskytla finanční pomoc. SRM je pak systém, který rovněž řídí Evropská centrální banka. Hlavní pointou SRM je vytvoření finančního fondu, který se využije v okamžiku krize či případném krachu největších bank. Účast v SSM a SRM je vzájemně podmíněná.
Země eurozóny musí v bankovní unii participovat, oproti tomu účast států neplatících eurem je v celém projektu zatím dobrovolná. Státy bankovní unie nicméně oprávněně poukazují na fakt, že země, které nejsou členy bankovní unie, čerpají částečně z výhod existence bankovní unie. V této perspektivě lze napříč celou EU vidět několik rozdílných postojů. Vůli nepřipojit se k bankovní unii oficiálně deklarovalo Spojené království a Švédsko. Pro Británii s jeho City of London se takové rozhodnutí jeví být logickým krokem. Londýn totiž nechce, aby Evropská centrální banka měla kontrolu nad jedním z největších mezinárodních finančních trhů, který přispívá k hospodářské stabilitě Británie velkou měrou. Druhou skupinu států představují země, které si vzaly čas na rozmyšlenou s tím, že svou účast zvažují. V tomto případě se jedná o Dánsko, Polsko, Maďarsko, Chorvatsko a Česko. Země střední Evropy svou účast oficiálně nevyloučily, v poslední době nicméně stupňující se euroskeptický pohled naznačuje, že zde pravděpodobně nedojde k připojení těchto států k bankovní unii. Třetí skupinou států jsou pak země, které se pravděpodobně k bankovní unii připojí. Jedná se o Rumunsko a Bulharsko. Pro tyto státy totiž celý systém představuje zajímavou možnost přísunu finančních prostředků a zajištění stability národního finančního sektoru, který není v nejlepší kondici.
Unie, její strategičtí partneři a současné bezpečnostní výzvy nadnárodního charakteru
Partnering for Global Security: The EU, its strategic partners and transnational security challenges
Thomas Renard; Egmont – The Royal Institute for International Relations
Evropa je v současné době konfrontována s řadou bezpečnostních otázek, které svojí povahou dalece přesahují hranice národních států, a přestože většinou nejde o zcela nové výzvy, dokážou se tyto výzvy neustále vyvíjet a postupně adaptovat na měnící se mezinárodní prostředí. Evropská bezpečnostní strategie z roku 2003 identifikuje čtyři stěžejní druhy takovýchto bezpečnostních výzev. Jsou jimi terorismus, proliferace zbraní hromadného ničení (ZHN), organizovaný zločin a kyberbezpečnost. Boj s těmito problémy je zapotřebí vést mj. na globální úrovni, což Evropskou unii vede k uzavírání strategických spojenectví v rámci multilaterálních i bilaterálních smluv a platforem.
Z desítky nejsilnějších globálních hráčů představují Spojené státy pro EU zdaleka nejvýznamnějšího partnera, s nímž Unie v průběhu let bohatě posílila spolupráci ve všech čtyřech zmíněných strategických oblastech. Transatlantické partnerství s USA mimoto vnímají po všech stránkách pozitivně také evropští občané. Japonsko, Jižní Korea a Kanada rovněž spadají do kategorie demokratických partnerů Evropy v celosvětovém měřítku, dostatečně rozvinutou spolupráci však EU prozatím udržuje zejména se zemí vycházejícího slunce. Kooperace s Indií a Brazílií neprobíhá se stejnou intenzitou v každé ze čtyř strategických oblastí, což je ještě více patrné u zemí jako Mexiko či Jihoafrická republika. Partnerství s těmito státy se však stále nachází ve svém zárodku a tudíž se očekává, že s nimi Unie bude v budoucnu spolupracovat se vzrůstající dynamikou.
Na opačném konci hodnotového spektra potom leží Rusko a Čína. Vzhledem k normativním rozdílům např. ve vnímání demokratického zřízení je kooperace s těmito zeměmi o dost obtížnější, bez zapojení těchto mocností by nicméně nemohlo docházet k řešení bezpečnostních výzev v regionálním a globálním měřítku. Unii a Rusku se tak podařilo vypracovat ambiciózní agendu v boji proti organizovanému zločinu, nastíněné partnerství ovšem znatelně podkopává např. realita konfliktu na Ukrajině. V oblastech omezení proliferace ZHN nebo posílení kyberbezpečnosti se potom tito partneři často jeví spíše jako součásti problému než představitelé jeho řešení.
Ačkoliv se EU snaží profilovat jako bezpečnostní aktér s globálními ambicemi, její vliv se v tomto ohledu prozatím nedá označit za nijak podstatný. Transnacionální charakter uvedených výzev by ovšem v budoucnu mohl posílit koordinaci zahraničně-bezpečnostní politiky na celoevropské úrovni – do té doby každopádně bude platit argument, že bezpečnostní partnerství Unie naráží na své limity spíše v kontextu EU samotné, než u zmíněných spojenců.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
