Jak zvýšit konvergenci v eurozóně?
Why the Eurozone can’t agree on convergence and how structural reforms can help
Anna auf dem Brinke, Henrik Enderlein a Jörg Haas; Notre Europe – Jacques Delors Institute
Napříč zeměmi eurozóny panuje shoda na potřebě větší konvergence, tedy vzájemného sbližování. Ve skutečnosti jsou však dva možné typy takového sbližování. „Reálná konvergence“ se týká dosažení obdobné úrovně životních standardů mezi státy, což by vedlo k přerozdělování dostupných prostředků. Druhý typ konvergence, který je politicky přijatelnější a ekonomicky významnější, je označován slovem „cyklický“. Jeho cílem je pomocí strukturálních reforem zlepšit fungování ekonomické a monetární unie.
Zmíněná cyklická konvergence odkazuje na hospodářské cykly. Jednotlivé země neustále prochází obdobími růstu a poklesu ekonomiky. Státy eurozóny však na ně nemohou reagovat vlastní monetární politikou, neboť zde má hlavní roli Evropská centrální banka (ECB). Ta reaguje na dění v této oblasti jako celku, nikdy tedy zcela v zájmu kterékoli země, natož všech. Pokud se jednotlivé státy nachází v různých fázích ekonomického cyklu, mohou kroky ECB brzdit rozvoj v jedné zemi a současně prohlubovat problémy v jiné. Pokud by se podařilo pomocí strukturálních reforem synchronizovat hospodářské cykly v celé eurozóně, byla by monetární politika ECB adekvátní pro všechny členy měnové unie.
Strukturální reformy eurozóny by měly reflektovat tři hlavní priority. První z nich je potřeba odstranit bariéry při poskytování služeb v ostatních členských zemích. Zatímco služby tvoří většinu HDP Unie, jen pětina z nich je poskytována přes hranice. Odbourání překážek by tak mělo vést k vyšší konkurenci v jednotlivých zemích. Do této kategorie spadá i dokončení jednotného digitálního trhu.
Druhou prioritu představuje zvýšení flexibility trhu práce. Ve většině zemí eurozóny jsou z pohledu pracovního trhu dvě hlavní skupiny osob. Na jedné straně ti, kdo mají zaměstnání, a díky tomu se těší vysoké míře zabezpečení a stability. Naproti nim jsou ti, kdo se potýkají s vysokou fluktuací a nestabilitou a při krizi jsou ohroženi jako první. Pro zvýšení flexibility trhu práce je tedy třeba omezit přehnanou ochranu udržení stávajících pozic a naopak pomáhat v návratu na pracovní trh.
Poslední prioritou je posílení investic. Dokud budou panovat nejasnosti ohledně regulace některých klíčových oblastí, zůstane objem soukromých investic na nízké úrovni. Rovněž je třeba dále rozvíjet možnosti společných investic soukromého a veřejného sektoru, včetně sdílení rizika oběma stranami. A v neposlední řadě země musí investovat do vlastního rozvoje i lidského kapitálu.
Může být brexit nakažlivý?
What danger is there of contagion in the event of a “Brexit”?
Julien Zalc; Robert Schuman Foundation
Britské referendum o vystoupení z Unie se bude konat již za méně než dva týdny. A s tím, jak se datum přibližuje, také stoupá nervozita mezi evropskými lídry. Euroskepticismus v Unii roste a s ním narůstá i riziko, že by mohly z EU chtít vystoupit i jiné státy. Mohl by tedy brexit způsobit dominový efekt? Analýza evropského veřejného mínění vycházející z dat Eurobarometru pomohla identifikovat ty členské země, které jsou k „nákaze“ brexitu nejnáchylnější. Soustředí se přitom na tři hlavní oblasti: obecnou podporu EU, názor na výhodnost členství v Unii a na to, zda by na tom byla konkrétní země lépe, kdyby součástí EU nebyla.
První z oblastí, obecná podpora EU, je analyzována na základě tří hlavních indikátorů: důvěra v Unii, zda její obraz dotázaní vnímají pozitivně či negativně a zda se na její budoucnost dívají pesimisticky či optimisticky. Z těchto dat vyplývá, že EU vidí nejkritičtěji v Řecku, na Kypru, v Rakousku, ČR, Francii, Německu a Velké Británii. Ačkoli se Británie v této skupině objevuje, její negativní pohled na Unii není nejsilnější, což by se dalo vzhledem k referendu očekávat. Druhá oblast, tedy názor na členství se od podpory EU trochu liší. Člověk může být k Unii relativně kritický, ale přesto členství v ní nezpochybňovat. Zde jsou vyhodnocovány dva indikátory: názor, zda je členství dobrá věc či ne a zda měla země z členství užitek či nikoliv. Zde se ke kritickému Kypru, Rakousku, Řecku, ČR a Británii přidává také Itálie a Slovinsko. V poslední oblasti dotazovaní odpovídali na otázky, zda by na tom jejich země byla obecně lépe, kdyby součástí Unie nebyla, a zda by si polepšila v konkrétních oblastech zájmu. Mezi ty spadají například migrace, zemědělství, inflace nebo ochrana osobních údajů. Pocit, že by na tom jejich země byla lépe bez EU, je nejsilnější na Kypru, v Rakousku, v ČR, Itálii, Británii, Francii, Slovinsku, Chorvatsku a Bulharsku.
Analýza však přesto ukazuje, že i přes narůstající euroskepticismus, který je v některých zemích nebývale vysoký, je většina Evropanů stále optimistická, pokud jde o budoucnost EU, a také si stále myslí, že být její součástí je dobré. Až 60 % občanů věří, že má jejich země z členství v Unii užitek, a že by na tom bez ní v budoucnu nebyli lépe.
Proč má pro nás Schengen stále hodnotu?
In defence of open borders: Why Schengen remains valuable to European countries –including the UK
Katja Sarmiento-Mirwaldt; LSE European Politics and Policy Blog
Zásluhou zavedení schengenského prostoru byly odstraněny pasové a hraniční kontroly mezi členskými státy. Nyní je však tento systém pod tlakem kvůli migrační krizi a teroristickým útokům, jež byly spáchány ve Francii a Belgii. Šest členských států v závislosti na této situaci znovu zavedlo pasové kontroly na vybraných částech či celé své hranici. Tato opatření mají mít dočasný charakter, avšak začínají se objevovat hlasy usilující o revizi schengenského systému.
Původní myšlenka k zavedení systému otevřených hranic byla prostá. Jednalo se nejen o zkrácení čekacích dob na hranicích, ale také o podporu hospodářského růstu prostřednictvím usnadnění obchodu přes hranice. Právě možný pokles HDP si jednotlivé státy v souvislosti s teoretickou myšlenkou zrušení Schengenu uvědomují. Některé z nich, které nejsou součástí systému, mohou trpět ještě více. Spojené království spočítalo, že by v případě zrušení Schengenu přišlo o 87 až 264 miliard eur ročně.
Hodnota systému však nespočívá pouze v těchto oblastech, ale i v možnosti kontaktu mezi populacemi žijícími v hraničních regionech. Díky tomuto dochází nejen ke zvyšování spolupráce, ale také důvěry. Jako příklad můžeme sledovat vztah mezi Poláky a Němci. V tomto případě byla hranice otevřena k bezvízovému cestování v roce 1991 a v roce 2007 byla zrušena pasová povinnost. Lidé nyní jezdí na druhou stranu nakupovat, studovat, pracovat či setkávat se s přáteli. Tyto přeshraniční kontakty dávají lidem pocit důvěry ke svým sousedům.
Systém otevřených hranic tedy v obecné míře závisí na tom, že si jednotlivé státy mezi sebou důvěřují. Uvolnění hraničních kontrol uvnitř daného prostoru však vždy souviselo se zpřísněním pravidel na vnějších hranicích. Unie by tedy nyní měla v co nejširší míře pomoci Řecku vyrovnat se s přílivem migrantů. V návaznosti na teroristické útoky z Bruselu a Paříže je důležité taktéž zavést užší sdílení zpravodajských informací prostřednictvím databáze Schengenu.
Sdílení břemen v rámci NATO
Revisiting the principles of NATO burden-sharing
Alexander Mattelaer; The Institute For European Studies
Z úst mnohých amerických politiků a partnerů v rámci NATO zaznívá častá kritika vůči svým evropským spojencům v tom smyslu, že Evropané přispívají příliš málo do fungování aliance. Pohledy na princip sdílení břemen na opačných březích Atlantiku však musí být přehodnoceny. Tento krok vyžaduje metodologickou precisnost, stejně jako pochopení principů, na kterých byla Severoatlantická aliance založena.
Všeobecně známým kritériem toho, jak stát přispívá na kolektivní obranu NATO, je 2% podíl HDP daného státu na obranu. Řada evropských států však stále takovéhoto podílu nedosahuje, což bývá předmětem kritiky právě ze strany USA. Velmi však záleží na tom, jakou optikou na daný problém hledíme. Podíl HDP v sobě totiž zahrnuje jak financování domácí obranné politiky, tak právě příspěvky do NATO. Američané sice dávají na obranu zdaleka největší podíl ze všech členských zemí Aliance, velká část z toho jde ale na bezpečnostní záruky Jižní Koreje a Japonska. Je proto objektivnější měřit například výdaje na obranu na čtvereční kilometr území daného státu nebo proporcionalita toho, jak přispívají jednotlivé členské státy do rozpočtu NATO a jakou následně mají v Alianci ekonomickou váhu (u USA například můžeme vidět nepoměr 22,14 ku 40 %).
Základním problémem NATO ale není nerovné financování. Sdílení břemen by nemělo být vnímáno pouze finančně, diskuse by se měla posunout směrem k rozvoji věrohodných obranných plánů a určování, ke kterým konkrétním vojenským úkolům by se měly jednotlivé členské státy zavázat. To vyžaduje jasné odhodlání a pocit bojovat společně, aby Aliance nespadla do strategického vakua.
NATO by se mělo více soustředit na obranu všech svých členů proti různým hrozbám, kterým dnes čelí, a rozdělit podle toho vojenské úkoly. Namísto hodnocení dosavadních příspěvků by alianční lídři měli hledět dopředu a nastavit smysluplnou dělbu práce podle toho, co je potřeba v budoucích letech vykonat i s ohledem na stále platné a užitečné základní principy Aliance z roku 1949.
Analytický tým vybírá každou neděli nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
