Dojde k prolomení ledů v minském procesu?

Ukraine, Russia and the EU: Breaking the deadlock in the Minsk process

Hrant Kostanyan a Stefan Meister; Centre for European Policy Studies

 

Po odmítnutí vojenského zásahu na Ukrajině se staly ekonomické sankce hlavním nástrojem diplomacie jak EU, tak USA. A dalším diplomatickým pokusem o řešení situace byly Minské dohody. Porušování jejich první verze v praxi vedlo k jednáním v tzv. normanském formátu (Ukrajina, Německo, Francie, Rusko) a následnému podepsání druhé minské mírové dohody. Avšak ani více než rok od jejího podpisu nebyl žádný z jejích bodů plně zaveden do praxe.  

Realizace bodů Minsku II je obtížná z několika důvodů: jedná se o v krátkém časovém horizontu těžko proveditelné akce, panuje neshoda ohledně pořadí implementace těchto bodů a podoby realizace některých z nich. V neposlední řadě hraje důležitou roli také fakt, že Rusko stále odmítá přiznat své zapojení do konfliktu. Implementaci závazků mimo jiné také negativně ovlivňuje nedůvěra mezi Moskvou a Kyjevem.

Důležité je zmínit, že Ukrajina minské dohody přijala, a to včetně pro ni nevýhodných závazků, které vedou k decentralizaci země. To vše v době, kdy byla její armáda vystavena velkému tlaku ze strany separatistů a ruské armády. I přesto zde můžeme vidět snahu o implementaci závazků: schválení zvláštního statusu Luhanské a Doněcké lidové republiky či zákon o amnestii. Pokračující konflikt destabilizující Ukrajinu je však v souladu se  zájmy Ruska, a proto se stále častěji z této země ozývají obvinění o porušování minských ujednání Ukrajinou na místo jejich implementace Ruskem. Moskva je taktéž přesvědčena, že na Rusko uvalené sankce budou odvolány bez toho, aby provedlo kroky vedoucí k realizaci Minsku II.

Unie bude koncem června jednat o rozšíření sankcí vůči Rusku, avšak není jisté, zda dojde ke konsenzu. Státy podporující toto rozšíření v něm vidí nástroj, jehož prostřednictvím by přinutily Rusko k realizaci Minsku II. Proti němu se pak staví například Francie, Maďarsko, Rakousko, Řecko nebo Kypr. V případě, že se EU na postoji k sankcím neshodne, je velice pravděpodobné, že ztratí svůj vliv na ukrajinském reformním procesu a vyšle tak zprávu ukrajinskému lidu, že je osamocen v boji proti ruské agresi.

 


Jaká je budoucnost unijní uprchlické politiky?

Border Security, Camps, Quotas: The Future of European Refugee Policy?

Steffen Angenendt, David Kipp a Anne Koch; Stiftung Wissenschaft und Politik

 

Po vypuknutí migrační krize se projevily rezervy dosavadního přístupu k unijní azylové politice a došlo k celkovému oslabení a ohrožení projektu evropské integrace. Představitelé členských zemí tak byli nuceni přijít s novým a funkčním řešením. V květnu 2015 předložila Evropská komise návrh, který vyzýval k větší ochraně vnějších hranic, snížení počtu migrantů a reformě dublinského systému. Následný pokus o přerozdělení 160 tisíc žadatelů o azyl se však střetl s odporem států Visegrádské skupiny. Vyvstala tak nová debata a objevily se nové návrhy řešení, primárně zaměřené na bezpečnost hranic, uprchlické tábory a kvóty.

Navrhované nové řešení v oblasti bezpečnosti hranic by mělo pomoci zastavit pašeráky a zlepšit sledovací technologie na hranicích Jedním z podnětů Evropské komise je posílení pravomocí a rozsahu působnosti agentury Frontex, což by mělo mimo jiné odlehčit také státům Unie. Alternativou k předchozím pokusům členských států o vyřešení krize je dohoda EU s Tureckem z 18. března 2016 týkající se vrácení nelegálních uprchlíků z Řecka do Turecka, která mimo jiné vedla ke snížení počtu nově příchozích migrantů do Evropy. Tento postup Unie sebou přináší jak rizika, tak nové možnosti. Dohoda sice snížila tlak na představitele států, ale není jisté, jestli bude její naplňování trvale udržitelné. Kvůli snaze rychle najít společné evropské řešení nebyl prostor pro analýzu možných rizik. Do centra pozornosti se nyní dostává kritická situace lidských práv v některých detenčních zařízeních trpících nedostatečnou kapacitou, ve kterých není uprchlíkům poskytnuta dostatečná právní pomoc a délka jejich setrvání je nejasná. Závažným problémem je také radikalizace migrantů a rekrutování nových bojovníků uvnitř táborů.

Vyřešení zmíněných kritických bodů rozhodne o tom, jestli systém přemisťování uprchlíků slouží především k jejich ochraně, nebo je pro země EU jen způsobem, jak se vyhnout další humanitární zodpovědnosti. Zmírnění politického tlaku díky uzavření dohody mezi Unií a Tureckem  přináší prostor pro nové příležitosti a možnosti spolupráce na unijní úrovni, nové formy technické kooperace, a především budování důvěry. Pro další úspěšné kroky je nevyhnutelný funkční politický dialog mezi EU a jejími sousedními státy a flexibilní přístup směrem ke společnému řešení. Postoj Unie je důležitý, protože má dalekosáhlé dopady globálního rozměru.

 


Co když Británie zůstane?

BREXIT: Remain - The new reality?

Tony Brown; Institute of International and European Affairs

 

Čtvrtek 23. června 2016 bude pro britské občany možností se vyjádřit k tomu, zda by měla jejich země zůstat v Evropské unii, či by se měla vydat vstříc odlišné budoucnosti. Mnoho bylo napsáno o tom, co by potencionální vstoupení mělo znamenat jak pro EU, tak Spojené království, nicméně se dosud nikdo příliš nevěnoval tomu, co by znamenalo setrvání Británie v  Unii.

Vezmeme-li v úvahu scénář vítězství pro-unijních snah nad snahami o odchod, musíme si uvědomit, že tento výsledek neznamená, že se Spojené království bude chtít podílet na dalším prohlubování integrace, či že vše bude jako dříve. Síly stojící za vyhlášením referenda a celkově euroskeptickým postojem v britské společnosti jsou a budou stále přítomny. S tím souvisí také možný problém ohledně výsledku referenda. Vítězství stoupenců setrvání v EU bude napadané v případě, že rozdíly v hlasování nebudou v poměru alespoň 55:45 ve prospěch vítězů. Podobnou podmínkou je také vítězství v samotné Anglii, což je odvozeno od toho, že tato část Království je největší a nejlidnatější, a právě proto může poskytnout výsledku referenda větší váhu.

Samotný příslib konání referenda je pak spojen s postavou Davida Camerona, který stál na vítězné straně hned v několika referendech, která v Británii proběhla v posledních letech. Po vítězství v referendu týkajícím se změny volebního systému a referendu o setrvání Skotska ve Spojeném království by vítězství i v tom nadcházejícím znamenalo pro Camerona zásadní úspěch.

Ve své rétorice britský premiér zdůrazňuje speciální statut Velké Británie v rámci EU. Toto speciální postavení zahrnuje nezapojení se do  schengenského prostoru a eurozóny a jiné výjimky. Další navíc byly vyjednány v únoru tohoto roku, a to v oblasti volného pohybu pracovní síly a sociálních otázek s tím spojených. Právě volný pohyb pracovní síly a bezpečnost, ale také nedůvěra k eurozóně, patří mezi témata rezonující v britské společnosti v předvečer referenda o vystoupení z EU. To je ironické zejména proto, že se unijní řízení politik právě v těchto oblastech Británie nedotýká, a to díky jejímu speciálnímu postavení.

 


Posílení ekonomického vládnutí v eurozóně

Strengthening economic governance of the euro

Dominique Perrut; Robert Schuman Foundation

 

Navzdory dosavadním snahám o reformy Hospodářské a měnové unie (HMU), na které došlo v odpovědi na nedávné krize, se v jejím způsobu ekonomického vládnutí stále objevují slabiny. Mezi nejvýraznější problémy v poslední době patří vysoká nezaměstnanost v zemích EU, jež byla v roce 2014 téměř dvojnásobná ve srovnání s USA, a značný pokles celkových investic v eurozóně. Problémy způsobují také velké rozdíly mezi zeměmi. Zatímco některé státy Unie se dokázaly z  krize rychle zotavit, jiné se s jejími následky stále ještě potýkají.

Hlavní reformy byly zavedeny s tzv. evropským semestrem, jenž provádí každoroční monitoring a koordinační cyklus ekonomických a rozpočtových politik. Pokud má tedy například nějaká země vysoký deficit, členové eurozóny jí předloží tzv. program strukturální reformy. V roce 2011 byl jako doplňující projekt vytvořen protokol o makroekonomické nerovnováze (MIP), který vydává doporučení pro země vyznačující se některými značnými nerovnováhami.

Komise evropský semestr od roku 2015 vylepšuje. Reformy zahrnují ekonomický, rozpočtový, finanční a politický aspekt a jsou rozděleny do třech fází, z nichž poslední končí v roce 2025. V rámci ekonomických změn má být například vytvořen systém poradních orgánů na podporu konkurenceschopnosti či kladení důrazu na úroveň zaměstnanosti a sociálních dopadů případných opatření. Reformy v oblasti rozpočtu by měly mimo jiné obsahovat vytvoření společné rozpočtové jednotky, jež by pomáhala pohlcovat případné šoky v eurozóně. Zavedly by také komisi, jež by koordinovala národní rozpočtové rady a poskytovala nezávislé ohodnocování národních rozpočtů zemí eurozóny. Vylepšení jsou však nutná i v oblasti ekonomického řízení, které vykazuje jisté nedostatky, jako jsou nesourodé institucionální regulace, komplexní procedury, špatně zavedené nástroje, málo rozhodujících kapacit a nedostatečná implementace doporučení. Ty jsou často způsobeny neschopností domácích vlád odůvodnit dané reformy před svými voliči.

V rámci navrhovaných změn zazněl také podnět na vytvoření funkce ministra financí eurozóny. Toho by mělo být dosaženo sloučením funkcí místopředsedy Komise a předsedy Euroskupiny. Ten by také mohl reprezentovat eurozónu na mezinárodním poli. Do budoucna by pak také mohly být sloučeny funkce předsedy Evropské rady s funkcí předsedy EK. Zpochybňovány jsou i dosavadní makroekonomické indikátory, ukazující na stabilitu ekonomik jednotlivých zemí, kdy deficit 3 % a veřejný dluh 60 % již nadále nejsou provázané.

 


Varšavský summit NATO: Jak posílit soudržnost Aliance

The NATO Warsaw Summit: How to Strengthen Alliance Cohesion

Alexander Mattelaer; The Institute for European Studies

 

V červenci tohoto roku se ve Varšavě uskuteční summit lídrů Severoatlantské aliance. Stěžejní částí debaty bude současná situace a aktuální hrozby Aliance. Zvláštní pozornost bude věnována vlivu migrace, mezinárodního terorismu a pozice Ruska. Aliance se také musí vypořádat s problémem soudržnosti uvnitř samotné organizace. Různí členové mají různé zájmy, a tak kromě zmíněných témat budou lídři debatovat i o větší soudržnosti a shodě v samotné organizaci.

Problém se soudržností pramení zejména z rozdílnosti bezpečnostních priorit mezi Evropany. Zatímco jižní Evropa řeší problémy s migrací, jejich spojenci na východě horlivě zbrojí v obavách z Ruska. V důsledku se pak spojenci z různých částí Evropy navzájem obviňují z nedostatečné pomoci. Celou situaci zhoršuje pozice Spojených států, která v posledních letech postupně ztrácí zájem podílet se na politice starého kontinentu a obrací pozornost směrem k Pacifiku a možnosti odchodu Británie z EU.

Přitom právě Unie by se mohla stát klíčem ke zlepšení evropské bezpečnosti. Atraktivní možností je použití například mechanizmu evropského semestru. S jeho pomocí Komise každoročně monitoruje rozpočtovou politiku členských států, včetně jejich bezpečnostních výdajů. I když v současné době neexistuje způsob, jakým by mohla EK přinutit státy k navýšení jejich rozpočtů prostřednictvím evropského semestru, je to i tak možnost, které by Aliance mohla v budoucnu využít.

Současné problémy se však netýkají pouze části Aliance. Terorismus, migrace i vztahy s Ruskem jsou problémy celé organizace a i když dojde k rozhodnutí v debatě Východ-Jih, prostředky budou muset být vynaloženy na problémy obou. Možným řešením by bylo specializovat jednotlivé členy na problémy jim nejbližší. Itálie by se tak například stala spolu s dalšími státy jižní Evropy nejaktivnější v otázkách imigrace a oproti tomu by se Polsko a Baltské země zaměřily na řešení problémů s Ruskem. I přes veškeré problémy jsou tak i současné krize plné příležitostí. Proto může být právě Varšavský summit podnětem pro změnu v trendu podhodnocování hrozeb a nepřipravenosti Aliance.

 


Politický a ekonomický kontext smlouvy TTIP

A brief on the politics and economics of the Transatlantic Trade and Investment Partnership

Håkan Nordström; Swedish Institute for European Policy Studies

 

Vyjednávání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) mezi EU a Spojenými státy představuje významný odklon od multilaterálního přístupu k liberalizaci globální ekonomiky, který mezinárodním ekonomickým jednáním dominoval od druhé světové války. Poté, co poslední kolo jednání na půdě Světové obchodní organizace (WTO) skončilo ve slepé uličce, se státy po celém světě začaly orientovat na tvorbu bilaterálních smluv a regionálních uskupení, kterými se snaží nedostatek pokroku na globální úrovni nahradit.

Myšlenky na vytvoření společného trhu mezi USA a EU se poprvé objevily již na začátku 90. let minulého století, jednání ale reálně nabrala na intenzitě až v důsledku zmíněného selhání vyjednávání v rámci WTO a také finanční krize z roku 2008, která vytvořila akutní potřebu hledat cesty ke zvýšení ekonomického růstu a snížení nezaměstnanosti. Vyjednávání byla oficiálně zahájena v roce 2013 a jsou tematicky rozdělena do tří oblastí. První z nich se soustředí na otevírání trhů a její součástí je například snaha odstranit zbývající cla mezi Unií a USA, druhá zahrnuje regulaci a netarifní překážky obchodu, zatímco třetí oblast představuje snahu o nalezení nových forem spolupráce v ekonomické oblasti. Klíčová je druhá oblast jednání, kam spadá především snaha sjednotit různé bezpečnostní, hygienické či zdravotní regulace, které jsou na obou stranách Atlantiku nastaveny jinak, ač celková úroveň regulace je mnohdy podobná.

Obchod mezi EU a USA má v současnosti celkovou hodnotu zhruba 1 bilion  dolarů ročně, Unie získává exportem na americké trhy každý rok asi 470 miliard euro a obchod se Státy v EU zaměstnává přibližně 4,1 milionů lidí. Podle odhadů by vytvoření komplexní smlouvy hluboce liberalizující vzájemné ekonomické interakce zvýšilo unijní export do USA o 28 %, což by znamenalo zvýšení ročních zisků o 187 miliard euro a zvýšení ročního příjmu průměrné evropské rodiny o 545 eur. Asi 80 % z tohoto zlepšení by měla způsobit harmonizace regulací a odstranění netarifních překážek obchodu. Smlouva by potenciálně mohla mít pozitivní dopady na ekonomiky zbytku světa, způsobit jen mírnou fluktuaci pracovní síly v EU a zanedbatelné dopady na produkci oxidu uhličitého. Přesné dopady uzavření smlouvy ovšem samozřejmě záleží na jejím výsledném textu a implementaci.

  


 Jsou národní parlamenty stavebním kamenem EU, nebo kamenem úrazu?

The role of national parliaments in the EU: Building or stumbling blocks?

Agata Gostyńska-Jakubowska; Centre for European Reform

 

V únoru tohoto roku se na zasedání Evropské rady povedlo britskému premiérovi Davidu Cameronovi mimo jiné prosadit zavedení mechanismu „červené karty“. Ten dává při splnění definovaných podmínek parlamentům členských států EU pravomoc zablokovat návrh Evropské komise. Mohou to udělat tehdy, pokud se domnívají, že návrh Komise odporuje principu subsidiarity.

Ve skutečnosti se nejedná o nikterak inovativní proceduru. Mechanismus červené karty rozšiřuje již existující systém „včasného varování“, jenž byl zaveden Lisabonskou smlouvou. V rámci tohoto procesu mohou komory parlamentů členských států Unie vystavit žlutou nebo oranžovou kartu, které jsou slabší verzí nového mechanismu červené karty. Od prosince 2009, kdy Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, udělily národní parlamenty žlutou kartu pouze třikrát a oranžovou kartu dokonce ani jednou. Nelze tedy očekávat, že se červená karta, pro jejíž udělení je nutný poměrně široký konsenzus, bude využívat častěji. Parlamenty členských států EU by se tedy měly soustředit jiným směrem, a to na posilování své úlohy v rámci Unie a s tím souvisejícím snižováním demokratického deficitu EU.

Možností, jak roli národních parlamentů posílit, je zvýšení spolupráce mezi Evropským parlamentem (EP) a národními parlamenty. Hlavní platformou pro setkávání členů parlamentů členských států Unie a poslanců EP je Konference výborů pro evropské záležitosti (COSAC). Ačkoli se COSAC a i další platformy pro meziparlamentní spolupráci podílejí na vyrovnávání rozdílných pohledů jednotlivých parlamentů na evropské záležitosti, nejsou úspěšné ve zvyšování snah národních parlamentů ovlivňovat utváření evropské politiky. Právě na této úrovni by tedy bylo vhodné zlepšení.

Pokud budou Britové v blížícím se referendu většinově hlasovat pro setrvání Spojeného království v EU a Cameronovy požadavky budou implementovány, měla by právě Velká Británie být tím aktérem, který povede diskuzi o roli národních parlamentů v Unii. Je důležité, aby se poslanci národních parlamentů i EP snažili rozšiřovat vzájemnou spolupráci. Poslanci národních parlamentů by měli více využívat platformy COSAC ke koordinaci postojů a prosazování svých připomínek směrem k činnosti Komise. COSAC a další meziparlamentní platformy jsou ideálním fórem pro spolupráci parlamentů členských zemí a EP na snižování demokratického deficitu EU. 

 


Analytický tým vybírá každou neděli nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.

 


 

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.