Přestože ani republikáni, ani demokraté ještě nejsou stoprocentně přesvědčeni o tom, koho pošlou do boje o Bílý dům, duel mezi Donaldem Trumpem a Hillary Clintonovou se jeví jako velmi pravděpodobný. Vize konkrétní zahraniční politiky obou kandidátů se začínají teprve rýsovat, nicméně jejich základní postoje jsou již čitelné.
Z hlediska zahraniční politiky je totiž pro americké voliče důležitější spíše celkový postoj USA ke světu než konkrétní politiky týkající se například Blízkého východu nebo Číny. Zatímco Clintonová je zastánkyní tradiční role USA jako angažovaného světového lídra, Trump se vychytrale veze na izolacionistické náladě mnohých Američanů. Ani jedno z pojetí zahraniční politiky USA však není pro Evropu dobrou zprávou.
„America First“
Pravděpodobný prezidentský kandidát Republikánské strany a nováček v politice Donald J. Trump odtajnil své zahraničněpolitické ambice uceleně poprvé na konci dubna tohoto roku. Ve svém projevu identifikoval tři hlavní cíle: vybudování dlouhodobého plánu k zastavení šíření radikálního islámu; přestavba a posílení americké armády a ekonomiky a vypracování koncepce zahraniční politiky založené na amerických zájmech.
Donald Trump sám tvrdí, že Rusko „dobře poznal“ během organizace soutěže Miss Universe v Moskvě.
(zdroj: Gage Skidmore, wikimedia.org)
Právě poslední bod je klíčem nejen k Trumpově zahraničněpolitické strategii, ale také k celé jeho kampani. „America First“ v jeho pojetí znamená vojensky a ekonomicky silné USA, které „se nebojí odejít od vyjednávacího stolu“. Jedině tak mohou Spojené státy uspět tváří v tvář velmocím jako Rusko nebo Čína.
Trump věří, že Rusko je pozitivní síla a „hodlá zjistit“, jak to s ním vlastně je. Čínu vnímá jako vychytralého podvodníka, který neustále vykrádá americké prasátko na spoření. Na čínské zboží by tak uvalil clo ve výši 5 % nebo třeba také 45 %, záleží na tom, který den se ho zeptají. Ostře také kritizuje americké spojence v rámci NATO, kteří až příliš spoléhají na USA a nepřispívají adekvátně na svou bezpečnost. Na druhou stranu však slibuje, že „Amerika bude opět spolehlivým přítelem a spojencem“.
Pragmatický obrat k Asii
Hillary Clintonová je dlouholetou členkou Demokratické strany, pochází však z tradicionalistické republikánské rodiny z předměstí Chicaga. Její politické zkušenosti jsou bohaté: byla první dámou státu Arkansas (1983–1992), první dámou USA (1993–2001), senátorkou za stát New York (2001–2009) a ministryní zahraničí USA (2009–2013). Po neúspěšné kandidatuře v roce 2008 letos znovu kandiduje na prezidentku.
Clintonová si obvykle jde za svým cílem, i pokud by to znamenalo podstatnou změnu názoru.
(zdroj: Gage Skidmore, flickr.com)
V roce 2011 vyhlásila Clintonová jako ministryně zahraničí změnu kurzu americké zahraniční politiky – pro USA je ve 21. století klíčová oblast Pacifiku. Tato „pivotová obrátka“ k Asii je charakteristická pro její působení v čele americké diplomacie, neboť poukazuje na pragmatičnost, s jakou si Clintonová obvykle jde za svým cílem (i pokud by to snad znamenalo podstatnou změnu názoru). Navzdory svému suverénnímu vystupování se však jako ministryně zahraničí mnohdy musela podvolit názorům prezidenta. To se nyní může změnit, i když Clintonová moc dobře ví, že část její popularity spočívá také v tom, že doposud byla na jedné lodi s Barackem Obamou.
Zajímavý pohled poskytuje analýza jejího světonázoru vzhledem k roli USA jako světového vojenského lídra. Ta naznačuje, že značný formativní vliv mělo její působení v senátním Výboru pro ozbrojené síly (2002–2009). Zde se setkala s několika vyššími důstojníky americké armády (mj. s Jackem Keanem, hlavním tvůrcem strategie USA pro intervenci v Iráku) a pojala zapojení americké vojenské síly jako nezbytnou součást zahraniční politiky. Tento svůj pohled musela poněkud zmírnit během působení v Obamově administrativě, neboť prezident byl vždy opatrný ohledně vysílání pozemních jednotek na území jiného státu.
Co z toho pro Evropu?
Listopadové prezidentské volby určí, zdali se USA vydají spíše izolacionistickou či intervencionistickou cestou. Na základě postojů obou kandidátů se zdá, že Donald Trump stojí se svojí strategií „America First“ blíže izolacionismu, přestože ve svém projevu zmínil, že se nebude zdráhat vyslat americké vojáky do akce. Na druhou stranu intervencionisticky naladěná Clintonová vnímá USA jako angažovaného světového lídra a zároveň je ochotnější než prezident Obama použít vojenské síly.
Přehled zahraničněpolitických vizí obou kandidátů však především ukazuje, že pro ně Evropa, potažmo Evropská unie, není hlavní prioritou. Tématem číslo jedna je pro ně Asie, přičemž v případě Clintonové šlo o oficiální státní doktrínu, v případě Trumpa jde o jakousi zdánlivou fascinaci bojem s Čínou. K evropským záležitostem se oba politici vyjadřovali spíše sporadicky (například Trump vyjádřil podporu tzv. brexitu, zatímco Clintonová hájila britské členství v EU).
Pro bývalou ministryni zahraničí však hovoří fakt, že díky svému působení v nejvyšší politice je do jisté míry předvídatelná (například její konstantně kritický postoj vůči Rusku), na rozdíl od Donalda Trumpa, který v zahraniční politice působí nepředvídatelně a nevěrohodně (například sám tvrdí, že Rusko „dobře poznal“ během organizace soutěže Miss Universe v Moskvě v roce 2013). Byla by však prezidentka Clintonová Evropě skutečnou oporou v době migrační krize či ruské agrese na Ukrajině? Zdá se totiž, že kurs americké zahraniční politiky byl v poslední době právě Clintonovou nastaven poměrně jasně – do pacifického prostoru. Během následujících měsíců vize obou kandidátů ještě zajisté vykrystalizují, prozatím však Evropané nemohou být nadšení ani z jednoho kandidáta na post prezidenta Spojených států amerických.
Jan Zdrálek působí jako juniorní analytik think-tanku Evropské hodnoty.
