Integrace migrantů: Otázka vzdělání
Integration of migrants: The education dimension
Ivana Katsarova; The European Parliamentary Research Service
Jedním ze zásadních témat posledního roku je uprchlická krize. Kromě toho, že EU musí čelit výzvám, které v rámci migrační krize přišly ve spojitosti s bezpečností a solidaritou, je také testována v rámci následné integrace migrantů. Jedním ze základních předpokladů pro to, aby právě ta byla úspěšná, je vzdělání. To je zásadní zejména v kontextu jazykové vybavenosti, ale také zlepšení uplatnitelnosti migrantů na trhu práce. To jsou dva aspekty, které jsou pro jejich následné zapojení do společnosti nadmíru důležité.
Fenoménu migrace čelí všechny státy světa, a to ať už se jedná o problémy s úbytkem obyvatelstva, nebo opačně. A každá země se s migrací vypořádává poněkud jinak. Například v Kanadě je imigrace považována za součást národního dědictví a 50 % jejích imigrantů má vysokoškolský diplom, což je částečně spojeno s kanadskou politikou, jež upřednostňuje vysoce kvalifikované imigranty. EU zase kromě aplikace své humanistické tradice musí také brát v potaz svou zeměpisnou polohu. Unii tak momentálně nejvíce pálí řešení humanitární krize spojené s aktivitami DAESH, a to jak na jejím území, tak v uprchlických táborech v oblasti Blízkého východu.
V kontextu vzdělání představují výzvu hlavně výše zmíněné snahy na území EU. Programy spojené se vzděláváním totiž nejsou zaměřené pouze na uprchlíky, ale na migranty obecně. Může se tedy jednat o azylanty, rodiny migrantů přicházejících do EU za prací či jiné skupiny, u kterých můžeme předpokládat původ v cizí zemi a očekávat následnou potřebu integrace do evropské společnosti.
Zlepšení celkového postavení rodin migrantů se má dosáhnout jednak zvýšením jazykové vybavenosti a následným zapojením do standardní výuky. V tomto směru představují důležitý nástroj organizace zajišťující výuku jazyků a provozování mimoškolních aktivit, což jsou neziskové a vládní organizace, unijní programy a různé formy dobrovolnictví. Dalším krokem po osvojení si jazyka je inkluze do standardních škol, zabránění odchodu mladých do ghett a rovněž snaha o zapojení učitelů s migrantskou minulostí do školství. Právě tito jedinci totiž můžou představovat vzory pro mladé ve smyslu úspěšného zapojení se do společnosti hostitelské země.
Prchlivost strategického partnerství mezi EU a Čínou
The elusive strategic EU-China partnership
Richard Maher; Chatham House – The Royal Institute of International Affairs
Několik posledních desetiletí se často mluví o rozvíjejícím se strategickém partnerství mezi Čínou a Evropskou unií. Bývalý vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana hodnotí Čínu jako přirozeného partnera Unie. Také ostatní evropští představitelé prosazují společné zájmy v oblastech, jako je regionální bezpečnost, nešíření jaderných zbraní či boj proti světové chudobě. Jednou z motivací Unie pro těsnější spolupráci s touto zemí je přesvědčení, že užší zapojení by mohlo vést k politickým a sociálním změnám v Číně, které by vedly k její postupné demokratizaci.
I přes výše vyjmenované společné body se v rámci čínsko-unijního vztahu vyskytuje mnoho nesouladů. Patrný je rozdílný pohled na uspořádání světového řádu či na geopolitické zájmy. Velmi sporná je také otázka stěžejních politických hodnot, protože Čína neschvaluje demokratické zřízení, nezávislá a svobodná média anebo lidská práva, což patří k hlavním unijním hodnotovým pilířům. Čína tak stále zůstává jedním z největších dilemat unijní zahraniční politiky. Na jednu stranu je zajímavou ekonomickou příležitostí, na stranu druhou zde panuje autoritářský režim, který potlačuje lidská práva.
Období nejvřelejšího partnerství Číny a Unie bylo mezi lety 2003 a 2009, během prezidentského období G. W. Bushe. V této době došlo ke sblížení Číny a EU díky sdílenému postoji vůči Bushově zahraniční politice. Představitelé Číny i EU byli znepokojeni způsobem, jakým Spojené státy po celém světě využívaly své síly a vlivu. Po nástupu Obamy do prezidentského křesla se razantně změnila koncepce americké zahraniční politiky. Jeho pojetí této politiky již není pro Unii a Čínu společným zdrojem obav, a tato problematika tak přestává být jejich společným tématem.
V posledních letech jsou čínsko-unijní vztahy definovány jak vzájemnými rozepřemi plynoucími z rozdílného přístupu k tématům, jako je například preferovaný politický systém či existence a dodržování lidských práv, tak i vzkvétající spoluprací například v ekonomickém sektoru. Otázkou budoucnosti zůstává, zda budou převažovat negativní aspekty partnerství či zvítězí ty pozitivní. To, jak tuto otázku Unie a Čína zodpoví, bude klíčové pro podobu jejich partnerství v několika příštích letech.
Fakta o azylové politice EU
Rethinking asylum distribution in the EU: Shall we start with the facts?
Elspeth Guild a Sergio Carrera; Centre for European Policy Studies
Všechny členské státy Evropské unie jsou povinny dodávat evropské statistické agentuře Eurostat data ohledně migrační a azylové politiky. Mnoho členských států používá i vlastní statistické agentury, jejichž data se ovšem často velmi liší od těch, které dodává Eurostat a které jsou jako jediné konzistentní a celo-unijní. Nejistota ohledně statistických údajů proto znamená značnou výzvu pro jednotlivé státy.
Podle Eurostatu za rok 2015 dorazilo do EU přes 1,2 milionu migrantů, jejich největší počet přitom dorazil ze Sýrie (145 100), Afghánistánu (79 300) a Iráku (53 600), ale také ze 147 dalších zemí. Ačkoli je Syřanů početně nejvíce, v jednotlivých zemích nejsou nejzastoupenější přijímanou národností. Například do Itálie dorazilo nejvíce Nigerijců a Pákistánců a do Polska nejvíce Rusů a občanů Tádžikistánu. Největší počty migrantů pak přišly do Německa, Švédska, Rakouska, Itálie a Francie.
Evropské země migrantům mohou nabídnout dva druhy ochrany. První možností je statut uprchlíka v souladu s Úmluvou o uprchlících z roku 1951. Podle ní se může stát uprchlíkem každý, kdo je ve své domovské zemi pronásledován na základě rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k sociální skupině nebo politického názoru. Druhou možností je získat takzvanou doplňkovou ochranu. Tato možnost se týká migrantů, kteří nějakým způsobem nesplňují kritéria Úmluvy o uprchlících, ale jsou například možným terčem mučení nebo trestu smrti. Nějakou formu ochrany na konci roku 2015 dostalo až 98 % Syřanů, 93 % Eritrejců a 80 % Iráčanů.
Další aspekt současné krize je postoj Itálie a Řecka k relokačnímu mechanismu EU. V roce 2015 mělo být z těchto dvou zemí přemístěno 160 00 žadatelů o azyl. V březnu roku 2016 se to však podařilo pouze u 937 žadatelů. Mnoho migrantů často nesouhlasí s přemístěním, a proto nečekají a sami se vydají do jiné unijní země. Většinou toto samostatné přemístění proběhne do Francie, Finska, Portugalska a Holandska. V praxi to jsou právě členské státy a samotní migranti, kdo určí, kde nakonec dostanou nějakou formu ochrany.
Je dávková turistika v EU jen mýtus?
Access to Social Benefits for EU Mobile Citizens: “Tourism“ or Myth?
Sofia Fernandes; Notre Europe – Jacques Delors Institute
Volný pohyb osob v rámci EU zajištěný Maastrichtskou smlouvou je jednou ze čtyř základních svobod, na kterých funguje unijní společný trh. Jeho výchozím principem je nediskriminace, tedy povinnost členských států dát příchozím mobilním občanům stejné podmínky jako vlastním občanům. Existence vnitřní mobility mezi členskými státy je ovšem kvůli obavám ze zneužívání sociálních dávek a „dávkového turismu“ velmi politizovaným a kontroverzním tématem.
Ve skutečnosti tvoří mobilní občané v současnosti jen přibližně 2,8 % populace EU. Řada studií ukazuje, že mobilní občané mají vyšší míru zaměstnanosti a je mezi nimi nižší procento ekonomicky neaktivních lidí než u těch rodilých občanů. Zároveň se nikdy neprokázalo, že by existence štědrého sociálního státu měla významný vliv na přesun osob do dané země. Vnitřní mobilitu daleko více ovlivňuje rozdíl ve výši mezd a míra nezaměstnanosti v přijímající zemi oproti zemi původu. Není tedy pravda, že by sociální systémy představovaly významný „dávkový magnet“. Mobilní občané sice relativně často pobírají příspěvky na děti a podporu v nezaměstnanosti, ovšem jen výjimečně jsou příjemci penzí nebo využívají služeb poskytovaných veřejně financovaným zdravotnictvím, jelikož se obvykle jedná o mladé a zdravé lidi. Celkově mobilní občané do rozpočtů hostitelských zemí více přispívají, než z nich čerpají a není pravda, že by z jejich strany docházelo k výraznému zneužívání sociálních dávek.
Unijní legislativa navíc obsahuje ochranné doložky, které členským státům umožňují omezit neúnosně vysoké sociální výdaje určené příchozím mobilním občanům, obzvláště těm, kteří nejsou ekonomicky aktivní. Členské státy zároveň mají možnost nastavit své sociální systémy tak, aby nebyly snadno zneužitelné, jako učinily například Německo nebo Velká Británie, která si v únoru letošního roku vyjednala právo omezit platby poskytované mobilním občanům žijícím na jejím území.
Do budoucna je žádoucí, aby volný pohyb v rámci EU byl prezentován spíše jako příležitost a přínos než jako hrozba. V současné době totiž přeceňování nákladů spojených s příchodem mobilních občanů a s tím související předsudky a negativní postoje vůči těmto lidem působí v Unii více škody než samotná zátěž na sociální systém a zneužívání dávek a z jejich strany.
Plán B: Co může Británie očekávat při vyjednávání dohod švýcarského typu?
Plan B Brexit: What Britain can expect negotiating a Swiss-type arrangement with the EU
Jacqueline Breidlid a Cenni Najy; EGMONT – The Royal Institute for International Relations
V souvislosti s výsledkem britského referenda o setrvání v EU nyní Spojené království potřebuje najít svůj „plán B“. Jako jeden z možných modelů nečlenského státu Unie, který by mohla Velká Británie následovat, se jeví ten švýcarský. Ale mohou být dohody uzavřené mezi Švýcarskem a Unií pro Spojené království opravdu vhodnou alternativou?
Často je poukazováno na podobnost situací, v níž bylo při vyjednávání Švýcarsko a v níž je Británie dnes. Ta by se po vystoupení podle současných dat stala druhým největším obchodním partnerem Unie. Na rozdíl od Švýcarska je ale Království větší, a tudíž by se mu při vyjednávání mohlo dařit lépe. Jsou zde však rozdíly, které tuto teorii nabourávají. Jedním z nich je skutečnost, že v případě Švýcarska byly dohody vyjednávány s tehdy pouze patnácti členskými státy, na rozdíl od dnešních dvaceti sedmi. Jednání by tak mohla trvat ještě déle než v případě Švýcarska, kdy se o prvních dohodách vyjednávalo téměř deset let.
Dalším významným rozdílem je, že smlouvy se Švýcarskem měly být pouze na přechodnou dobu, než by se stalo součástí EU, což však neplatí v případě Británie. Švýcarsko také dobrovolně implementuje evropskou legislativu, kdy například povoluje import ze zemí Unie bez dodatečných kontrol či potvrzení, ačkoli z toho zpětně nic netěží. Švýcarsko se také obecně snaží o co největší soulad s politikami EU, a je tak často označováno za „pasivního vykonavatele“.
Britští euroskeptici často argumentují také tím, že po vystoupení již Spojené království nebude muset přispívat do rozpočtu Unie. Je však opomíjen fakt, že nečlenské státy jako Norsko a Švýcarsko přispívají nepřímo, a to ve formě různých projektů zabývajících se například snížením ekonomických a sociálních rozdílů, případně platí za účast v programech EU. Je také nutné zohlednit, že Británie přijde o dotace plynoucí z Unie a bude je muset nahradit výdaji z vládního rozpočtu.
I když tedy není zatím jasné, jakou alternativu si zastánci brexitu představují, je velmi pravděpodobné že jejich požadavky nebudou naplněny tak, jak by si představovali. Malé státy jako je Švýcarsko jsou při vyjednávání s většími celky často ochotny vzdát se části své suverenity výměnou za možnost nepřistupovat k tomuto celku, avšak těžko si představit, že by se touto cestou vydala i Británie.
Možné dopady brexitu na hranice Severního Irska
What would happen to the Northern Irish border in the event of Brexit?
Blair Horan a Andrew Gilmore; The Institute for International and European Affairs
Ve čtvrtek 23. června odhlasovali britští občané odchod své země z EU. Tato skutečnost bude mít dopad na mnohé důležité oblasti britských mezinárodních vztahů. Příkladem je nově vyvstávající problém hranic Severního Irska. Irští a britští občané mohli doteď užívat výhod volného pohybu díky vzájemné dohodě o „společném prostoru cestování“ (CTA). CTA však není přímo upraven v irské či britské legislativě a jeden z nejdůležitějších právních odkazů na ni je v protokolu Amsterodamské smlouvy. Tento protokol je důležitý pro budoucnost hranic a záleží na tom, jaké podmínky Británie po odchodu vyjedná. Pravděpodobné jsou dvě následující situace.
Zůstane-li Spojené království součástí jednotného trhu prostřednictvím členství v Evropském hospodářském prostoru nebo vyjednáním zvláštního režimu, pak vyvstává především otázka celních kontrol. Británie by nebyla součástí celní unie a společné obchodní politiky. Volný obchod pak bude primárně zaměřen na průmysl a služby, ne na zemědělskou výrobu a produkty rybolovu. Vyloučení zmíněných produktů povede k zavedení cel na import ze Spojeného království, které by dalo Irsku po případném nastavení nižších cel na tyto výrobky podnět zavést celní kontroly.
Druhá situace předpokládá, že Británie nevyjedná přístup k jednotnému trhu ani zvláštní režim a obchod mezi ní a EU bude probíhat podle pravidel WTO. V tomto případě bude zavedení celních kontrol o to důležitější, jelikož by bylo na veškerou britskou produkci uvaleno clo a výrobky by podléhaly pravidlům původu. Druhý scénář také otevírá otázku pasové kontroly, protože není jasné, jestli bude mít Irsko i nadále výjimku ze schengenského prostoru, což je společná výjimka pro Británii a Irsko, která předpokládá pokračování CTA. V případě, že se na Spojené království už nadále nebudou vztahovat unijní svobody pohybu, budou kontrola imigrace a zajištění bezpečnosti hranic mnohem složitější než při zachování společného prostoru cestování a otevřených hranicích.
Po více než dvou dekádách společné přeshraniční spolupráce se obě možnosti jeví jako nepříjemná komplikace. Zavedení celních kontrol je vysoce pravděpodobné v obou případech, zatímco pasová kontrola je relevantní spíš pro druhou situaci, kdy bereme v potaz obavy z migrace a o bezpečnost hranic. Kterýkoli z uvedených scénářů bude mít politické i ekonomické dopady pro oba státy, a v nejhorším případě může ovlivnit i křehké vztahy na severu.
EU se musí reformovat, ať už s Brity, nebo bez nich
The EU must reform, with or without the British
Adriaan Schout; Netherlands Institute of International Relations – Clingendael
Britské referendum o vystoupení z EU je zásadním mezníkem v historii Unie. Bylo by velmi jednoduché, avšak velmi neuvážené jej považovat za pouhý příklad jakési britské výstřednosti. EU si musí vzít z tohoto referenda ponaučení, musí se vydat cestou pragmatismu a snažit se být více srozumitelná pro své občany.
V prvé řadě musí evropští lídři uznat, že se referenda týkající se otázek Unie stávají běžnou součástí evropského demokratického prostředí. Dalším příkladem vyjma britského referenda budiž například dubnové hlasování, ve kterém se holandští obyvatelé většinou vyjádřili proti asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou. Evropská integrace potřebuje širokou podporu veřejnosti a právě referenda jsou jedním z prostředků, jak určovat její limity. A pokud referenda nedopadnou ve prospěch Unie, bylo by nejhorším možným scénářem popírat jejich legitimitu.
Lídři EU musí brát v potaz velmi závažný fakt, který podkopává jednotnost Unie. Trend zvyšující se frustrace a nespokojenosti s jejím směřováním je patrný napříč mnoha jejími členskými zeměmi. Lesk ztrácí také tvrzení, že EU je motorem ekonomického růstu. To je patrné na příkladu Británie, kde ekonomické otázky byly jedním z ústředních bodů kampaně před referendem. Spojené království vstoupilo do Evropského společenství primárně z ekonomických důvodů. V současnosti ovšem asi polovina britského obchodu míří na dynamicky se rozvíjející trhy mimo EU, která tak pro Brity postupně ztrácí svou přitažlivost.
Unie se tak nyní nachází na křižovatce. Evropští lídři nemůžou pouze neustále opěvovat důležitost evropské myšlenky. Před EU stojí mnoho výzev a občané chtějí znát odpovědi na to, jaká bude její budoucnost. Je načase Unii více přiblížit občanům a brát v potaz jednotlivé odlišnosti jejích členských zemí. Lze totiž očekávat, že referenda v otázkách EU se stanou ve členských státech běžnou praktikou. A pokud Unie nebude reagovat na požadavky občanů a neprovede nutné reformy, lze očekávat, že občané budou svou nespokojenost projevovat stále hlasitěji.
Analytický tým vybírá každou neděli nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
