Reforma systému EU pro obchodování s emisemi po roce 2020
Post-2020 Reform of the EU Emissions Trading System
Gregor Erbach; The European Parliamentary Research Service
V červenci 2015 navrhla Evropská komise reformovat systém EU pro obchodování s emisemi na období 2021-2030. Návrh vychází z globálního cíle udržet změnu teploty způsobenou globálním oteplováním pod 2° C oproti před-industriální éře. EU se v souladu s touto ambicí mezinárodního společenství zavázala snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 40 % oproti roku 1990.
Za účelem postupného snižování emisí byl v Unii v roce 2003 vytvořen systém obchodu s emisními povolenkami, kterého se účastní přibližně 12 000 subjektů, jež dohromady produkují necelou polovinu všech unijních emisí. Emisní povolenky jsou částečně prodávané v aukci a částečně alokované zdarma firmám, u kterých hrozí takzvaný emisní únik, tedy přesun výroby do oblastí s nižšími environmentálními standardy. Systém je tržně orientovaný a má u zahrnutých subjektů vytvářet motivaci k investicím do zelených technologií. Hlavní myšlenkou je, že emise budou snižovat firmy, které tak mohou učinit levně, přičemž následně prodají nevyužité povolenky těm firmám, jejichž náklady na snížení emisí by byly vyšší. Tímto se na trhu mají minimalizovat náklady přechodu k čistější a méně uhlíkově náročné ekonomice a výrobě energie.
Podle provedených studií má zatím existence systému mírně pozitivní dopady, jeho hlavním problémem je ovšem nadbytek povolenek, který umocnila hospodářská recese vyvolaná finanční krizí, jež byla spojená s poklesem poptávky po elektřině. EU proto vytvořila tržní stabilizační rezervu, do které se ukládají přebytečné povolenky, díky čemuž jejich tržní cena zůstává vysoká a motivační.
Komisí navrhovaná směrnice má zrychlit snižování celkového objemu povolených emisí, což by mělo přispět k dosažení emisního cíle pro rok 2030. Další změnou je zpřísnění podmínek bezplatného přidělování povolenek, pro které budou společnosti nyní muset splnit vyšší kritéria efektivnosti. Komise má také v úmyslu vytvořit Inovační fond pro finanční podporu projektů usilujících o výrobu energie z obnovitelných zdrojů a Modernizační fond na pomoc chudším členským státům s přechodem k méně uhlíkově náročné energetice.
Směrnici zatím projednává výbor Evropského parlamentu pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin, který ji konzultuje se zúčastněnými firmami i nevládními organizacemi. Pokud Výbor směrnici schválí, postoupí návrh do trialogu, kde se rozhodne o jeho dalším osudu.
Výzvy Východního partnerství
Security alert on the EU's doorstep: Strategies for Strengthening Security in the Eastern Partnership Countries
Ghia Nodia, Jan Pieklo a Jeff Lovitt; The Policy Association for an Open Society
Země východního bloku musely již od počátku jejich nezávislosti na SSSR čelit vlivu velkého hráče ve svém sousedství - Ruské federace. S postupným rozšiřováním západních mezinárodních struktur se povedlo připojit značnou část východního bloku jak do EU, tak do NATO. Tato integrace se postupně začíná dotýkat také některých zemí bývalého Sovětského svazu – Běloruska, Ukrajiny, Moldavska a kavkazských států jako je Gruzie, Arménie nebo Ázerbájdžán. V posledních několika letech jsou však vztahy mezi Ruskem a západními strukturami značně napjaté, a to z důvodu výbojné ruské zahraniční politiky. Jako příklady lze uvést incidenty v Jižní Osetii a Abcházii, zábor Krymu a podporu separatistů na východě Ukrajiny.
V důsledku současného směřování ruské geopolitiky se začínají některé ze sousedních států Ruska obávat ohrožení jejich státní celistvosti a hledají oporu právě v kontaktu a spolupráci s NATO a EU. Vzhledem k napjatosti vztahů však často jednají opatrně, neboť si nechtějí zkazit vztahy se svým velkým sousedem. Opatrnost vyznávají i západní organizace. Dotčené státy by se k nim často chtěly připojit, ale většinou nesplňují stanovená přijímací kritéria, z čehož vyplývá, že spolupráce může ze strany Západu probíhat pouze v různých formách podpory.
Vliv Ruska na okolní státy je problematický zejména v oblasti šíření protizápadní propagandy na daných územích. Pro země v sousedství Ruska je problémem schopnost čelit konceptu hybridní války použitého například v oblasti východní Ukrajiny. Ačkoli se nejedná o úplně nové způsoby vedení boje, v kombinaci s rozvojem technologií činí tyto aktivity jednu z velkých výzev 21. století pro NATO i EU.
Propagandou a vojenskými řešeními výše zmíněného rázu nejsou ohroženy pouze země bývalého Sovětského svazu, ale i země bývalého východního bloku. Situaci ovšem ztěžuje situace v EU. Některé spory, které mají zdroj v unijní agendě, negativně ovlivňují vztahy mezi zúčastněnými státy, a to dokonce i v NATO. Jako příklad lze uvést kritický přístup k zemím Visegrádské skupiny, který projevily některé státy západní Evropy v rámci NATO. To má původ v jejich nespokojenosti se způsobem, jakým V4 přistoupila k uprchlické krizi, která je ovšem součástí unijní agendy. Právě přenášení sporů z jedné organizace do druhé může představovat nebezpečí, neboť spory mezi státy mohou snížit obranyschopnost NATO vůči externí agresi.
Nový impulz pro zahraniční a bezpečnostní politiku: Globální strategie EU
The EU Global Strategy: Realpolitik with European Characteristics
Sven Biscop; EGMONT – The Royal Institute for International Relations
Federica Mogherini představila 28. června Evropské radě Globální strategii EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku (EGS). Unie se nesmí po referendu o vystoupení Británie z EU, které pro ni znamená velkou výzvu, uzavřít do sebe a nová strategie je proto nyní ještě důležitější než kdy jindy. EGS zavádí nový přístup pro zahraniční a bezpečnostní politiku a je na ni možné pohlížet jako na úpravu předcházející Evropské bezpečnostní strategie (EBS) z roku 2003. V čem konkrétně je přístup EGS změnou oproti EBS?
Za prvé tento dokument poprvé v historii vyjmenovává prioritní zájmy EU. EGS klade větší důraz na zajištění unijní bezpečnosti a politiku sousedství. Po teroristických útocích v Paříži a Bruselu a kvůli probíhající uprchlické krizi je zaměření se na výše zmíněné priority nezbytné pro to, aby EGS mohla být důvěryhodnou jak pro občany, tak pro jednotlivé členské státy. Druhý posun je vidět v menším důrazu na demokracii a demokratizaci. EGS se spíše zaměřuje na posílení stability v problémových zemích, než na změnu tamějších režimů. Cílem je boj proti chudobě a společenské nerovnosti tak, aby v budoucnu mohla vyvstat pozitivní změna zevnitř dotčených států.
Třetí významnou změnou oproti EBS je větší důraz na vojenské prostředky. Ambicí je, abychom byli schopni chránit Evropu, okamžitě reagovat na vnější krize a pomoci s obrannými kapacitami našim partnerům. EU by měla mít možnost konat samostatně, ale i přispívat k akcím NATO. EGS volá po větší spolupráci a integraci v oblasti bezpečnosti a navrhuje každoroční koordinovaný přezkum plánů vojenských výdajů jednotlivých členských států. Nová strategie také více než EBS odráží geopolitické napětí mezi globálními a regionálními mocnostmi. Velký důraz je zde kladen na diplomatickou iniciativu a platformy, jako jsou ASEM nebo partnerství EU-ASEAN, a také na zahrnutí obchodní politiky do celkové strategie EU.
Aby nová Globální strategie splnila své cíle, musí být převedena do reálných politických rozhodnutí a činů. EGS už teď přináší návrh na implementaci, jasný postup a časový rámec, což nebyl případ EBS. Strategie by měla být institucionálně zakotvena nejen v rámci ESVČ ale i v rámci Komise a je nezbytné, aby ji členské státy přijaly za svou. Současné mezinárodní prostředí potřebuje sebevědomou EU. Jen tak může její zodpovědný přístup přinést pozitivní změnu ve světě.
Krize a selhání unijní azylové politiky
Asylum policy: the EU’s ‘crises’ and the looming policy regime failure
Florian Trauner; The Institute for European Studies
V roce 2008 nastala světová finanční krize, která ovlivnila nejenom trhy a světovou ekonomiku, ale také schopnost a ochotu mnoha členských států Evropské Unie řešit problémy s migrací. Jedním takovým problémem je dublinský systém. Podle tohoto systému jsou migranti odkázáni na první členský stát EU, do kterého vstoupí.
Zde ovšem vyvstává další problém, a tím je nejednotnost legislativy jednotlivých členských států ohledně migrace. EU se pokusila tuto otázku řešit zavedením jednotného azylového systému, nicméně rozdíly mezi členy EU přetrvaly. Mnoho zemí bylo významně zasaženo finanční krizí a jednoduše nemělo prostředky k tomu, aby dokázalo systém plně implementovat. Toto byla situace, která nastala zejména v Řecku a Itálii, kde místní autority nechaly mnoho migrantů bez kontrol překračovat hranice dál do Evropy.
Jako následek Unie zavedla novou generaci pravidel, která měla krizi vyřešit. V důsledku se například agentury Frontex a Evropský podpůrný azylový úřad (EASO) staly více aktivní a jejich rozpočty byly navýšeny. I když byla migrace viděna zejména jako problém jihu Unie, tak většina migrantů mířila do malého zlomku členských států více na severu. Nejpopulárnější pro ně bylo Německo, Švédsko, Francie a Maďarsko. Německo se přitom stalo jednou z nejproblémovějších zemí ve chvíli, kdy podobně jako Řecko a Itálie přestalo aplikovat Dublinské nařízení a nabídlo azyl uprchlíkům ze Sýrie, a to bez ohledu na místo jejich vstupu do EU.
Aby znovu získala kontrolu, EU zavedla nový relokační mechanizmus pro migranty v Řecku a Itálii. Toto rozhodnutí prošlo až po přehlasování čtyř východoevropských členů Unie v Radě EU. Toto jen dále poukazuje na krizi, kterou si Unie prochází. Dublinský režim ovšem i přes to zůstává beze změn. Otázkou zůstává, jak moc je tento stav udržitelný. Pouhé přidávání pravidel a zavedení nového relokačního mechanizmu nemůže samo o sobě krizi vyřešit. Současná legislativa může jednoduše být i nadále ignorována jižními státy, které nemají prostředky, stejně jako těmi severními, jež zase nemají chuť se jí podřídit.
Dopady brexitu na EU
Estrangement Day: The implication of Brexit for the EU
Steven Blockmans a Stefani Weiss; Centre for European Policy Studies
Po vyhlášení výsledků britského referenda, ve kterém se necelých 52 % zúčastněných voličů vyslovilo pro odchod Spojeného království z EU, se postupně začaly naplňovat prognózy, které předpovídaly negativní důsledky možného brexitu. Kromě ekonomických důsledků, jako je například prudký pokles hodnoty libry, způsobil brexit také silnou polarizaci britské společnosti. Strana Sinn Fein se vyslovila pro opětovné připojení Severního Irska k Irsku a čelní skotští představitelé se ihned po vyhlášení výsledků velmi hlasitě vyjadřovali pro uspořádání dalšího referenda o otázce vystoupení Skotska ze Spojeného království. A jaké dopady bude mít brexit na samotnou Unii?
Nejenom v Británii je společnost v pohledu na EU rozdělená. Také v mnoha dalších zemích, například ve Francii či Nizozemí, sílí protiunijní nálady a významně rostou preference protievropských stran, které vnímají brexit jako možnost pro vyhlášení referend o vystoupení ve svých zemích. Z nedávného sociologického šetření společnosti Pew Research Center mezi více než 10 000 respondenty z 10 členských zemí Unie vyplynulo, že v průměru 47 % obyvatel vnímá EU negativně. Navíc v některých zemích, například ve Francii, je nárůst protievropských nálad v posledních letech opravdu markantní. V souvislosti s konáním francouzských prezidentských voleb na přelomu dubna a května příštího roku nabývá tedy tento trend ještě více na vážnosti.
Výsledky referenda poukázaly nejenom na neschopnost britské vlády čelit lžím a polopravdám rozšiřovaným bulvárními médii a některými politiky prosazující odchod Británie z EU, ale také na neschopnost čelních představitelů sdělit srozumitelnou formou občanům pozitiva, které členství Británie v Unii přináší. Ani to ovšem nestačí. Unie musí prosazovat realistické pojetí, které nevytváří zkreslené iluze o tom, čeho mohou EU a vlády členských zemí společně dosáhnout.
Britské referendum je varovným signálem pro další unijní směřování. Unie se musí více zaměřit na spolupráci v otázkách, na které mají jednotlivé členské země stejný názor a které přinášejí viditelná pozitiva pro občany EU. Snižování roamingové zátěže, vytváření příhodných podmínek pro studium v zahraničí či ochrana spotřebitelů mohou být názornými příklady. Důležitým bodem by mělo být také důsledné dodržování principu subsidiarity.
Hodilo by se EU, aby čínská ekonomika měla status tržní ekonomiky?
China's market economy status and the European interest
François Godement; European Council of Foreign Relations
Do letošního 11. prosince musí Evropská unie učinit rozhodnutí, zda by se Čína měla zařadit k ostatním zemím se statusem tržní ekonomiky. Důležitější než status tržní ekonomiky se však zdají být pravidla proti čínskému dumpingu, která jsou v Unii uplatňována a jež mají skončit v prosinci 2016. Mělo by v případě uznání tohoto statusu obchodování s Čínou podléhat politice specifických cel, nebo ne? A co se stane, až skončí protidumpingová pravidla?
Čína se v roce 2001 připojila ke Světové obchodní organizaci (WTO) a započala tak patnáctileté tranzitní období. Během toho měli ostatní členové WTO jistou možnost uplatňovat protidumpingová cla v reakci na neférově nízké ceny čínských vývozců. Čína během tohoto období přislíbila provést ekonomické reformy s cílem stát se tržní ekonomikou. Avšak od roku 2004 Čína splnila pouze jedno z pěti kritérií stanovených Evropskou komisí, která ji měla přiblížit k přidělení statusu tržní ekonomiky. S koncem tranzitního období se také Čína začala soustředit na dílčí cíl, a to na zrušení protidumpingových opatření ze strany evropských států, jelikož status tržní ekonomiky je pro ni spíše symbolický.
Čína dnes zcela jistě tržní ekonomikou ještě není. Na rozdíl od Evropy jsou ceny pozemků pro podnikání, ceny energií a další formy financování, které firmy získávají, stanovovány vládou. Díky tomu jsou čínské firmy schopny koupit i evropské podniky jako jsou Volvo či Syngenta. V důsledku vládních podpor tak Čína zaplavuje mezinárodní trh produkty s nižšími cenami, než jsou jejich výrobní náklady. Otázkou tedy je, jak by se EU měla s touto asymetrií trhů vypořádat. Existuje několik možností, které mohou po 11. prosinci nastat. Unie může změnit protidumpingová kritéria, aniž by zavedla zmírňující opatření, která by chránila evropské výrobce, může změnit kritéria a zavést zmírňující opatření, nebo nemusí dělat vůbec nic. V tom případě lze z čínské strany očekávat soudní spor.
Možným postupem by mohlo být schválení statusu tržní ekonomiky pro Čínu. Ten je totiž jen chabě definován a jeho neposkytnutí by vyvolalo zbytečný konflikt. Navíc to může Čínu povzbudit v nynějších snahách se na tržní ekonomiku přeměnit. Unie by také prozatím neměla měnit svá protidumpingová opatření, jelikož ani celková reforma ochranných nástrojů není před 11. prosincem možná. Brexit tento proces navíc pravděpodobně ještě zpozdí. EU by též měla obnovit snahy přimět Čínu, aby se zavázala k ekonomickému dialogu a přijala opatření, jež by zamezilo náhlým vlnám vývozu.
Řešení migrační krize, které může být výhrou pro obě strany
Win-win solutions to Europe's refugee crisis
Giles Meritt a Shada Islam; Friends of Europe
Solidaritou zemí Evropské unie otřáslo hned několik vln příchozích přistěhovalců. Navíc jsou zakládány protiislámské strany a ve společnosti převažuje negativní postoj vůči příchozím migrantům. Avšak mohou to být právě oni, kdo může pro Evropu představovat výhru. Mohou totiž pomoci vyřešit problémy, se kterými se dlouhodobě potýká celý náš kontinent.
Unijní průměr aktivně pracujících vůči důchodcům klesl ze 4:1 na 2:1. Nově příchozí by tedy mohli být alternativou, která by markantně zvýšila počet pracovních sil. A to také souvisí se sociálním systémem. Jeho současná situace je taková, že je nedostatek populace v produktivním věku, a naopak příliš lidí ve věku poproduktivním. Sociálnímu systému v konečném důsledku chybí finanční zdroje. Aby se tato situace změnila, je třeba zvýšit počet mladých pracovníků, s čímž mohou pomoci právě imigranti.
Dalším problémem, kterému Evropa také dlouhodobě čelí, je stárnutí populace. V následujících dvaceti letech dojde k takovému úbytku populace, který Evropa zažila naposledy ve 14. století v důsledku morové epidemie. Například německá populace, která v roce 2015 činila 82 milionů, by se v roce 2030 měla snížit o 6 milionů, což rozhodně není zanedbatelné číslo. Nově příchozí a jejich děti by mohli být východiskem ze snižování počtu obyvatel Evropy.
Dalším z mnoha pozitiv je nárůst HDP, který by migrace mohla způsobit. V severských zemích se díky migraci odhaduje zvýšení HDP do roku 2020 o 2,5 %. Velkým limitem je zde však doba, po kterou trvá, než se nově příchozímu podaří integrovat se na trhu práce. Zajistit migrantům rychlejší a snazší přístup k pracovním příležitostem je nyní úkol pro vlády členských zemí.
Přístup Unie k migrační krizi je založen na dvou domněnkách: že příliv migrantů je pouze dočasný a že přísnějšími opatřeními se podaří tento tok zastavit. Na představitelích Unie leží nesnadný úkol. Je nutné přestat budovat postoj k migrační krizi na domněnkách a vyměnit je za fakta. Příchozí by měli být bráni jako alternativa, která vytrhne EU trn z paty v mnoha oblastech. Úkolem vlád členských států je nejenom vybudovat podmínky vedoucí k jejich integraci, ale i přesvědčit veřejnost a zejména média, že imigranti pro nás mohou být výhrou.
Analytický tým vybírá každou neděli nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
