Nový impuls k regionální spolupráci mezi státy západního Balkánu
The Western Balkans' Berlin process: A new impulse for regional cooperation
Velina Lilyanova; The European Parliamentary Research Service
Šest zemí západního Balkánu - Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii, Kosovo, Černou horu a Srbsko - spojuje společný cíl, a to vstoupit do Evropské unie. Nedostatkem těchto zemí však i nadále zůstává zoufalá ekonomická situace, nestabilní politické prostředí a především nevyřešené spory, které mezi sebou mají. Podaří se těmto státům západního Balkánu prostřednictvím Berlínského procesu překonat vzájemné neshody?
Možnost členství spojená s vědomím, že dlouhodobá stabilita a transformace regionu by mohly být nejlépe zajištěny prostřednictvím ekonomického růstu a zvýšením regionální spolupráce, vedly k tzv. Berlínskému procesu. V jeho rámci v letech 2014-2018 probíhají každoroční schůzky představitelů těchto šesti zemí západního Balkánu se zástupci vybraných zemí EU, tzv. Western Balkans 6. Unijní země, které se těchto setkání účastní, jsou Německo, Rakousko, Francie, Itálie, Slovinsko a Chorvatsko, a dále se mohou podílet státy, které jsou aktivně zapojeny do rozšíření regionu či summit hostí, zástupci Komise anebo mezinárodních finančních institucí. Zajímavé je zvolené časové rozmezí každoročních setkání mezi lety 2014 a 2018, které má připomínat 100. výročí začátku a konce 1. světové války.
Berlínský proces je také novým rámcem pro regionální spolupráci. Ta je spolu s dobrými sousedskými vztahy nejenom základním předpokladem pro vstup do Unie, ale také strategií pro řešení souvisejících problémů. Chorvatsko svým vstupem do Unie v roce 2013 společně se snahou Slovinska o integraci západního Balkánu do EU zahájily “Brdo proces”, ze kterého poté vzešel Berlínský proces, jenž získal své jméno dle místa první schůzky. Tento projekt je založen na třech pilířích opírajících se o ekonomické, diplomatické a soft nástroje (tj. zlepšení úrovně vzdělání, podpora občanské společnosti, snížení nezaměstnanosti). Vzhledem k dlouhodobé ekonomické krizi, vysoké nezaměstnanosti zejména mezi mladými a skutečnosti, že žádná z těchto zemí nemá fungující trh, je správa ekonomických záležitostí na špičce agendy a také obdržela největší alokaci prostředků. Dalšími tématy jsou například posílení dobrého vládnutí, pozitivní investiční klima, zvýšení konkurenceschopnosti, rozvoj Energetického společenství pro jihovýchodní Evropu či spolupráce v oblasti dopravy. Konkrétní agenda však nebyla nikdy striktně stanovena, a naopak je předpokládána její revize.
Evropa na cestě k větší vojenské zodpovědnosti
Defence Budgets and Cooperation in Europe: Trends and Investments
Alessandro Marrone, Olivier de France a Daniele Fattibene; Istituto Affari Internazionali
V současné nestabilní době je velice důležité sledovat vojenské a obranné trendy evropských států a kriticky je zhodnotit. Jakým směrem se vyvíjí evropské vojenské schopnosti a spolupráce států napříč Evropou? Podrobný rozbor rozpočtů na obranu evropských států v této oblasti ukazuje rostoucí trend výdajů a jejich pravděpodobné navýšení v průměru o 8,3 % v roce 2016 oproti předešlému roku. Tento pozitivní trend však není jediným faktorem a je potřeba blíže prozkoumat i vývoj armádní a obranné spolupráce.
V posledních měsících z této kooperace vychází především několik hlavních trendů, které byly zaznamenány v 31 evropských státech. Hlavní formou i nadále zůstává bilaterální spolupráce. Příkladem je Polsko, které podepsalo bilaterální dohody o vojenské spolupráci jednotlivě se Švédskem, Německem, Spojenými státy, Bulharskem, a Itálií. Důležitou bilaterální spolupráci také navázala Francie s Velkou Británií za účelem vyvinout novou generaci vzdušných protilodních střel. Celkově bylo zjištěno 22 bilaterálních případů spolupráce z celkových 39 analyzovaných. Důležité je také uvést, že státy upřednostňují navazovat vztahy v oblasti obrany a vojenských cvičení spíše se sousedními státy než s ostatními. Takových případů sousedské armádní spolupráce bylo zaznamenáno 16.
Další trend odhaluje zvýšenou důležitost, kterou státy v poslední době přikládají multilaterální kooperaci projevující se především v rámci EU a NATO. V případě Unie souvisí tento pozitivní vývoj hlavně s projekty zaměřenými na vylepšování automatizace letadel řízených na dálku a podporu výzkumu Evropské kosmické agentury. Co se týče Aliance, ta byla nejaktivnější v oblasti operací pro řešení krizí a v kolektivní obraně.
Rostoucí výdaje na obranu a intenzivní kooperace v rámci Evropy však nejsou to jediné, co může přivést 31 evropských států k větší obranné soběstačnosti a zodpovědnosti. Z tohoto pohledu je významný poslední zaznamenaný trend, a to ten, že se státy střední, východní, a jihovýchodní Evropy snaží redukovat závislost na ruském vojenském vybavení. Toto směřování potvrzuje uzavření mezivládní dohody mezi polským a bulharským ministerstvem obrany, která je zaměřena na logistickou podporu pro stíhačky MIG-29. Také má být vystavěno tréninkové centrum na Slovensku, a to na základě dohody mezi ministerstvem obrany se Sikorskym, která má podpořit spolupráci mezi evropskými vlastníky helikoptér UH-60M.
Může být brexit pro Evropu sjednocujícím momentem?
Could Brexit be a unifying moment for Europe?
Catherine De Vries; LSE European Politics and Policy Blog
Zatímco je britské rozhodnutí o odchodu z EU vnímáno jako nepříznivý vývoj pro integrační proces, objevují se také názory, že by naopak mohlo povzbudit ostatní státy k hlubší spolupráci. Jak moc je tedy pravděpodobné, že rostoucí euroskepticismus bude převážen větší integrací?
Unie již v minulosti krize zažila. Tou nejznámější byla tzv. krize prázdných křesel v roce 1960, kdy se Francie v reakci na návrh zvýšení pravomocí Evropské komise neúčastnila jednání. Celkově však krize šedesátých let nakonec přinesly kromě kompromisů i hlubší integraci ve formě zvýšeného zájmu o právní záležitosti, jež byl doprovázen posunem v ekonomické a politické spolupráci v podobě stanovení principu přímého účinku práva EU a zásady nadřazenosti aplikace unijního práva nad národním právem.
Pozitivní dopady současné krize jsou však diskutabilní. Od dřívějších dob se hodně změnilo. Otázka evropské integrace je dnes mnohem méně oddělitelnou součástí agendy domácích politických stran. Při pokusech o integraci je tak třeba brát v potaz možnou ztrátu podpory domácího obyvatelstva. Je tedy nerealistické očekávat, že tyto strany budou motorem nynější evropské integrace. Současnou situaci také odlišuje velký rozdíl v preferencích mezi státy Unie. Euroskeptici ze severu se staví hlavně proti unijní mobilitě, zatímco státy na jihu jsou znepokojeny rozsáhlou nezaměstnaností a úspornými opatřeními.
Ačkoli by bylo možné dosáhnout kompromisu na obou stranách pomocí přerozdělovacích mechanismů, které by se vypořádaly se strukturálními nerovnováhami v eurozóně, a tím napomohly omezit budoucí migraci, byla by tato opatření zřejmě velmi drahá a jejich dopady by se projevily až za několik desítek let. Vzhledem k tomu, jakou roli hraje u politických stran vize znovuzvolení, je pravděpodobné, že se budou orientovat jen na krátkodobé cíle. Následující vývoj se tak spíše než ve jménu integrace bude řídit protloukáváním se politických stran skrz nynější situaci. K tomu přispívá i strategie euroskeptiků, kteří využívají Bruselu jako boxovacího pytle, když chtějí zapůsobit na voliče.
Junckerova slabina? Absence vize budoucnosti EU
Juncker's weakness? His lack of vision for the future of the EU
Adriaan Schout a Hedwich van der Bij; Netherlands Institute of International Relations – Clingendael
Po nástupu současné Komise do úřadu představil její předseda Jean-Claude Juncker svůj tým jako „Komisi poslední šance“. Naznačoval tím, že jeho Komise má poslední příležitost k tomu, aby získala zpět důvěru občanů v EU. Za cíl si Juncker stanovil zefektivnění práce Komise a učinění takových kroků, které budou dokazovat důležitost Unie.
Splnění těchto cílů ovšem výrazně znesnadňuje existence četných krizí, kterým musí EU čelit. Samotné členské státy ztrácejí důvěru v Unii v důsledku pomalého tempa zotavování svých ekonomik a vysoké nezaměstnanosti. Ale asi nejvíce se členské státy obávají zvyšující se centralizace a postupného vytvoření evropského superstátu.
Jedním z dalších cílů, které si současná Komise pod Junckerovým vedením předsevzala, je zaměření se na oblasti, které unijní představitelé považují za prioritní. Výsledkem je značné omezení nových legislativních návrhů Komise a naopak zvýšená pozornost na revizi již existující legislativy. Komise se taktéž snaží být více přístupná názorům občanů. Za tímto účelem byla vytvořena internetová platforma, prostřednictvím které mohou občané sdělovat Komisi své mínění.
Co je ovšem Junckerově Komisi z mnoha stran vyčítáno, je absence vize, jak by měla Unie v budoucnosti vypadat. Změna volby předsedy Komise zvýšila demokratickou legitimitu tohoto orgánu a Juncker se snaží této skutečnosti využívat k politizaci Komise a její silnější centralizaci. Sám Juncker zdůrazňuje, že v současné době, kdy Unie čelí mnoha zásadním výzvám, je nastavení političtějšího přístupu k řešení problémů nezbytné. Je ovšem otázkou, jaké následky bude mít tento nový přístup do budoucna. Přímá volba předsedy Komise Evropským parlamentem navíc zesílila propojení mezi těmito orgány, a toto silnější spojení může narušit rovnováhu moci mezi unijními institucemi a členskými zeměmi.
Zásadní otázkou tedy zůstává, jakým směrem se Unie vydává. Juncker není žádným fanatickým federalistou, nicméně z jeho kroků není zcela zřejmé, jakou podobu Unie si do budoucna představuje. Na jednu stranu sdílí obavy členských zemí o vytvoření evropského superstátu, na druhou stranu aktivně přispívá k vytváření politizovanějšího a centralizovanějšího přístupu Unie. Quo vadis, EU?
Konec rivality mezi EU a Ruskem?
EU-RUSSIA: BEYOND RIVALRIES?
Cyrille Bret a Florent Parmentier; Notre Europe – Jacques Delors Institute
Vztahy mezi Ruskou federací a západními zeměmi jsou silně napjaté již od anexe Krymu a akcí na Donbase. Evropská unie i Spojené státy v návaznosti na tyto události uvalily na Rusko sankce, a Federace uvalila sankce zase na ně. Mezi Ruskem a EU tedy v současnosti nevládne přímé nepřátelství, ale spíše rivalita co do sféry vlivu v oblasti východní Evropy a Kavkazu.
Problémem ve vztahu EU-Rusko je především nevyjasněný vztah ze strany Unie k Federaci a neexistující koncepce, která by měla upravovat interakce mezi oběma aktéry. V této chvíli je situace vcelku jasná: byly uvaleny ekonomické sankce. Ze strany EU by tyto sankce měly trvat až do roku 2017. A v tomto roce by se mělo rozhodnout o tom, zdali budou pokračovat, či se zmírní, anebo zmizí úplně. Tyto tři možné scénáře závisejí na tom, jakou povahu budou mít rusko-unijní interakce a jaký vztah bude mezi těmito aktéry vybudován.
Tomuto vývoji však musí předcházet vytvoření unijní koncepce pro interakci s Ruskem. Jednou z problematických oblastí vztahu EU-Rusko je totiž fakt, že Rusko se mnohem častěji chápe iniciativy a EU se pak musí vyrovnávat s následky hry, kterou Federace rozehraje. V této koncepci by měly být vytyčeny body, na kterých bude celá komunikace a možná i spolupráce postavena. Ty by měly zahrnovat spolupráci na obnově Sýrie a boji proti terorismu. Dále je klíčová podmínka oproštění koncepce EU od ideologie a nahrazení racionálním a realistickým přístupem. Tento bod je důležitý z hlediska vyvarování se umisťování evropských hodnot jako protiváhy putinismu, což má zajistit to, aby se putinismus těmto hodnotám nestal alternativou. V praxi by ze strany EU mělo jít o podporu v oblastech boje proti korupci a udržování právního státu v Rusku namísto snahy o vyvážení liberální demokracie.
Další důležitou součástí řešení pro zlepšení vztahů mezi Unií a Ruskem je vytvoření platforem pro společné jednání a komunikaci, kdy v případě, že by se tyto prostředky osvědčily, lze uvažovat i o spolupráci mezi EU a Euroasijskou unií.
Sýrie a stabilita v Libanonu, Jordánsku a Turecku
The war next door: Syria and the erosion of stability in Lebanon, Jordan and Turkey
Julien Barnes-Dacey; European Council on Foreign Relations
Od začátku občanské války v Sýrii uplynulo pět let a její dopad na zemi a region byl devastující. Během června tohoto roku vyvolala série útoků Islámského státu znovu strach z možné eskalace a rozšíření konfliktu i do sousedních zemí, a to zejména Jordánska, Libanonu a Turecka. Podobné obavy se objevily již mnohokrát od začátku krize a jednotlivé země se s problémy vypořádaly různě.
I přes příliv uprchlíků, ekonomických problémů způsobených válkou v sousedních zemích a útoky islamistů se Jordánsko i Libanon vypořádaly s krizí dobře. Libanonský Hizballáh i jordánská armáda uzavřeli hranice v pravý čas a zabránili tak nezvladatelnému příchodů uprchlíků i jednotek ISIS. Obě země také zažily vnitřní nepokoje, které ovšem obě přečkaly a nadále zabraňují jakékoliv eskalaci a šíření konfliktu ze Sýrie.
V Turecku je ovšem situace úplně jiná. Turecká vláda se aktivně zapojila do syrské krize, a to se stalo velkým problémem. Nejenom že Turecko vyhrotilo vztahy s vlastní kurdskou populací, když otevřeně zahájilo kampaň proti syrským Kurdům, ale také nedokázalo zabránit příchodu 2,7 milionů uprchlíků. Pozice Turecka se zhoršila i mimo region, když sestřelení ruského letounu nad tureckými hranicemi vyvolalo odvetné sankce ze strany Ruska, které stály Ankaru okolo 10 miliard eur. Ke zhoršení došlo i ve vztazích s Unií, která nesouhlasí s tureckým postupem v Sýrii.
Kromě nesouhlasu se ale může Unie do konfliktu zapojit i jinak. Členské státy by měly zvýšit finanční a další podporu pro syrské sousedy. Například v Libanonu dosahuje počet uprchlíků okolo 25 % populace celé země a proto je Libanon závislý na zahraniční pomoci. EU nesmí zapomínat ani na spolupráci uvnitř regionu a zároveň nezavírat oči před politikou prezidenta Erdoğana, kterou zaujalproti syrským a tureckým Kurdům. To ovšem neznamená, že by Unie měla bezhlavě poslat do regionu zdroje. Podpora musí dorazit tam, kam má, a ne do rukou dalších ozbrojenců, kteří budou region dále destabilizovat.
Hledání „férové“ mobility pracovní síly v EU
Labour Mobility in the EU Addressing challenges and ensuring ‘fair mobility’
Mikkel Barslund a Matthias Busse; Centre for European Policy Studies
Mobilita zakotvená ve svobodném pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu je jedním ze základních pilířů evropské integrace. Mobilita osob patří k nejvíce praktickým a prospěšným právům, která Unie zajišťuje svým obyvatelům. Její existence zvyšuje v rámci EU zaměstnanost a posiluje její konkurenceschopnost, neboť vede k efektivní alokaci pracovní síly k nabízeným místům a přispívá tak k růstu firem a zvyšování investic. I proto Unie vnímá mobilitu jako jeden z klíčových prostředků jak dosáhnout svých dlouhodobých cílů v oblasti ekonomické výkonnosti, a právě proto se ji snažila prohloubit v reakci na finanční krizi.
I přes toto úsilí však zůstává míra mobility v rámci Unie relativně nízká. V rámci EU žije v jiném než rodném členském státu asi 20 milionů lidí, což přibližně odpovídá pouze 3 % unijní populace. Každý rok se mezi členskými zeměmi přesunou přibližně 2 miliony lidí, tedy asi desetina všech mobilních občanů. Například v USA, které jsou často používány pro srovnání, jsou relativní čísla měřící mobilitu přibližně desetinásobně vyšší.
Existence relativně nízké mobility v Evropě má několik důvodů. Jedním z hlavních jsou nepochybně jazykové bariéry, jejichž odstraňování je běh na velmi dlouhou trať. Další tvoří například rozdílné instituce působící na trhu práce, odlišná práva zaměstnanců nebo pro občany obtížné zjišťování nabídky pracovních míst v jiných unijních zemích. Postupným snižováním těchto bariér je možné posílit mobilitu, a tím i konkurenceschopnost Unie, ovšem každá takováto snaha bude nevyhnutelně narážet na takzvané sociální trilema.
Sociální trilema je model, podle kterého není možné mít zároveň plně integrovaný trh práce, národní systémy sociálního zabezpečení a vysokou míru sociální ochrany. Tento problém je vyvoláván především rozdílnými úrovněmi ekonomické vyspělosti jednotlivých členských zemí, kdy sociální dávky v jedné zemi mohou být vyšší než průměrná mzda v jiné zemi. Unie musí mezi těmito třemi cíli najít rozumný kompromis, který sice bude prohlubovat integraci trhu práce, ale zároveň zachová sociální stát, a vytvoří tak formu mobility, která bude vnímána jako férová.
Analytický tým vybírá každou neděli nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
