Populistické strany a jejich komunikační kanály
Us and them: How populist parties get their message across
Toril Aalberg a kol.; LSE European Politics and Policy Blog
V posledních několika letech lze sledovat nárůst populismu v západních demokraciích. Tento fenomén se neomezuje pouze na prostředí Evropské unie, kde jedním z hlavních impulzů k tomuto vývoji byla uprchlická krize z roku 2015, ale úspěšně se rovněž etabluje v USA, jak lze pozorovat v kampaních předcházejících prezidentské volby. Populismus rovněž hrál důležitou roli v červnovém rozhodování o brexitu, v němž právě populistická rétorika byla jedním z hlavních faktorů, které pomohly zvrátit výsledek referenda ve prospěch odchodu Velké Británie z EU.
Populismus není jednotným politickým nástrojem, ale přichází v různě rozvinutých formách, které však mají vždy společný model vytvoření dichotomie „my proti nim". Napříč státy lze pozorovat případy, ve kterých jsou jako „oni“ označovány elity, nebo jiné skupiny obyvatel, ale existují i případy, ve kterých se populismus vymezuje jak proti vybrané skupině, tak proti elitám. Pro populistické hlasy je typické, že postrádají jakékoli jiné téma než jen vymezení se proti daným skupinám. Nepropracovanost programů a rétorika pohrávající si s emocemi ale nepředstavují odpověď pro řešení celospolečenských problémů či alternativu vůči stávajícímu establishmentu. Jednoduchost a nabízení rychlých řešení je však pro určitou část populace velmi atraktivní.
Důležité je rovněž zmínit, že za sílící populismus nesou svůj podíl zodpovědnosti média. Byť v mnohých případech stojí proti daným populistickým entitám a prezentují je v negativním světle, dále přispívají k šíření populistické rétoriky. Zároveň si ale neuvědomují, že negativní vyznění informace o populismu rezonuje především u odpůrců populistické rétoriky, ale její příznivci naopak informaci často vnímají kladně, což přispívá k dalšímu šíření a utvrzování populistických pozic.
Populistické směry jsou vystaveny na účinné komunikaci se svými příznivci, kdy kombinace nespokojenosti části populace a emotivní rétoriky poskytuje populistům silný komunikační kanál. Ten je dále umocněn prezentací těchto výstupů v médiích. Právě takové podmínky představují ideální prostředí pro rozvoj populistických praktik a naznačují, že populismus jen tak nezmizí.
Můžeme stále hovořit o „sociální Evropě“?
Is there such a thing as "Social Europe"?
Sofia Fernandes a David Rinaldi; Notre Europe – Jacques Delors Institute
Soudržnost a společenský pokrok patří mezi hlavní cíle EU, ale také národních politik. Evropa si prošla integrací, během které byly vytvořeny sady nástrojů v sociální oblasti, např. finanční podpora, evropská legislativa a mechanismy pro koordinaci národních politik. Díky nim nyní můžeme hovořit o ,,sociální Evropě“. Avšak v důsledku hospodářské krize a rostoucího veřejného dluhu došlo k vytvoření nerovnováhy mezi společenskou a ekonomickou dimenzí v rámci Unie. Je tedy označení ,,sociální Evropa“ stále aktuální? A je možné tuto situaci nějakým způsobem zvrátit?
Původně nebyl vznik ,,sociální Evropy“ samostatnou prioritou, protože zakladatelé Unie předpokládali, že po vytvoření společného trhu bude sociální pokrok důsledkem toho ekonomického. Avšak již koncem 90. let se stala sociální oblast, do které spadá boj proti nezaměstnanosti či mobilita občanů, pro EU klíčovou. V poslední době však byla tato agenda upozaděna, protože Unie musí momentálně čelit významnějším výzvám.
To však není trend, který je žádoucí. Pro posílení důležitosti sociálního aspektu hovoří tři argumenty. Zaprvé, ekonomická krize, která vedla ke zvýšení nezaměstnanosti a míry chudoby, vytvořila velké sociální rozdíly mezi členskými státy. Dalším důvodem je, že by ,,sociální Evropa“ měla mírnit účinky prohloubení jednotného trhu, který může nutit státy k soutěživosti, jak v ekonomické, tak i společenské sféře. Prohloubení společného trhu musí být doprovázeno inciativami, které zaručí, že větší integrace nenaruší národní sociální modely. Posledním argumentem je, že členské státy čelí společným výzvám a transformaci společnosti, které mají vliv na jejich trhy práce a celkově na budoucnost sociálních modelů.
V současném prostředí extrémního skepticismu a lhostejnosti vůči Unii je nutné, aby se EU pro své obyvatele jevila jako zdroj blahobytu, aby tak předešla dalšímu poklesu podpory ze strany občanů členských států. K tomu je nutné, aby se státy EU podílely na posilování sociálního rozměru evropského projektu. Mezi cíle patří omezení potenciálních negativních účinků na jednotném trhu, globalizace národních sociálních modelů a podpora sociální konvergence mezi členskými státy. Podaří se je však naplnit?
Evropská komise, Apple a Irsko: Pohled ze Smaragdového ostrova
The European Commission, Apple and Ireland: the view from the Emerald Isle
Eoin Drea; Wilfried Martens Center for European Studies
V posledních letech se pod vlivem medializovaných skandálů do popředí začalo postupně dostávat téma vyhýbání se daním ze strany velkých nadnárodních firem, které se snaží přesouvat své aktivity do zemí s velmi nízkým zdaněním. V Bruselu se postupně vytvořil široce akceptovaný konsensus, že proti daňovým rájům a tendencím dávat velkým investorům příliš lákavé pobídky je potřeba nekompromisně bojovat, což se projevilo rozhodnutím Komise o povinnosti Irska zpětně vybrat daně od společnosti Apple. Jak toto rozhodnutí vnímají Irové?
Úsilí přinutit nadnárodní společnosti férově platit daně stejně jako to dělají malé firmy je nepochybně oprávněné a důležité, ovšem snaha Komise retroaktivně ukládat daně Applu se pravděpodobně ukáže jako kontraproduktivní. S tím spojených problémů se ukazuje hned několik. Prvním z nich je právní nejistota, kterou rozhodnutí vyvolává a která může v budoucnu vést ke snížení investic v Evropě.
Ještě více problematický je ale politický rozměr tohoto rozhodnutí, které v Irsku nikoliv neprávem vyvolává pocit, že se ve skutečnosti nejedná o snahu přinutit velké firmy k placení férových daní, ale o pokračování dlouhodobé snahy velkých unijních států prostřednictvím Bruselu přinutit menší státy ke zvýšení daní. Irsko má dlouhodobě nízkou korporátní daň, která je stanovena na 12,5 %, zatímco země jako Francie nebo Německo mají firemní daně kolem 30 %. Irové mají oproti těmto zemím celkově méně regulovanou ekonomiku s nižší mírou sociálních výdajů, což jejich zemi dělá konkurenceschopnou, a to velkým kontinentálním státům může být trnem v oku.
V řešení daňových úniků je potřeba přistupovat více systémově a vytvořit globální dohodu, do které budou zapojeny i USA, ze kterých pochází velká část největších světových korporací. To sice bude běh na dlouhou trať, během kterého bude nutné změnit americké finanční právo, ale na jeho konci může být přehledná a efektivní dohoda vytvářející předvídatelné právní prostředí a nikoliv ad hoc rozhodnutí jednotlivých států, nebo v tomto případě EU.
Zároveň je potřebné zdůrazňovat, že pravomoc určovat si daně v Unii náleží členským státům a že daňová konkurence je pro evropskou ekonomiku potřebná a zdravá. Ostatně, v současné atmosféře populismu a euroskepticismu by jistě nebylo moudré usilovat o nějakou formu fiskální unie.
Společný trh zemního plynu v zemích V4
Single Gas Market and Energy Security in the Visegrad States: Models, Challenges, Perspectives
Natalia Slobodian, Nolan Theisen, Samuel Goda a Michaela Karaskova; Slovak Foreign Policy Association
Evropská energetická bezpečnost se stala jednou z hlavních otázek, kterými se Evropská komise v poslední době zabývá. Na agendu Komise se téma dostalo zejména po krizi se zemním plynem v roce 2009 a po prohlášeních ruského Gazpromu o ukončení dodávek plynu na Ukrajinu. Problémy mezi Ukrajinou a Ruskem jenom zhoršily obavy politiků v Bruselu a států střední a východní Evropy. Jaké kroky EU dělá, aby předešla další krizi?
Komise situaci řeší pomocí liberalizace trhu se zemním plynem. Komise je přesvědčená, že odstranění překážek na trhu povede k větší provázanosti a integraci mezi jednotlivými členy Unie, a díky tomu k vybudování lepší a odolnější infrastruktury pro zásobování plynem. Kromě integrace jednotlivých trhů Komise aktivně dohlíží na větší smlouvy a dohody ohledně plynu mezi členy EU a zeměmi mimo ni.
Evropa se bez zásob zvenčí neobejde. Dnes se až 66 % zemního plynu musí dovézt a je pravděpodobné, že se toto procento ještě zvýší. Tato situace se dá zvládnout v mnohem provázanějším a diverzifikovanějším prostředí trhů v západní a severní Evropě. Na východě Unie se ale jedná o problém. I přes to že, mezi zeměmi V4 zatím nevznikla větší spolupráce ohledně energetické bezpečnosti, ministři těchto zemí si důležitost kooperace uvědomují.
Diskuzi o energetické unii začal bývalý premiér Polska Donald Tusk již v roce 2014 v kontextu ruské invaze na Krym. Problém se ale týká i ostatních členů V4, protože celé uskupení je do jisté míry závislé na energetických zdrojích z Ruska Dále trhy těchto zemí jsou stále relativně izolované a nabídka není příliš různorodá. Kromě toho je potřeba vybudovat novou infrastrukturu, která by dodávky plynu z jiných zdrojů dovolila. Země V4 jsou navíc ekonomicky a kulturně blízko k Ukrajině. Pro stabilitu a energetickou bezpečnost je potřeba stabilizovat i Ukrajinu. Visegrádská skupina by tak měla více spolupracovat a chovat se při jednání s Ruskem jednotně namísto prosazování svých národních zájmů.
Dohoda mezi Unií a Tureckem: Nezbytnost obestřená nejistotou
The Refugee Card in EU-Turkey Relations: A Necessary but Uncertain Deal
Laura Batalla Adam; Istituto Affari Internazionali
Válka v Sýrii vyvolala jednu z největších humanitárních a uprchlických krizí v novodobých dějinách lidstva. Při snaze o její vyřešení je velmi důležitým aktérem Turecko. To je totiž pro mnoho uprchlíků tranzitní zemí při jejich cestě do Evropy. V současnosti se v Turecku nachází na 2,7 milionů uprchlíků, a tento počet z něj tak dělá zemi s největším počtem utečenců na světě. EU i Turecko si uvědomují, že bez vzájemné spolupráce nenastane žádný pozitivní posun v řešení celé krize. Důležitým bodem tak bylo uzavření dohody mezi oběma aktéry s cílem omezit nekontrolované toky migrantů na evropskou půdu. Jaké jsou základní body této dohody a jak se daří jednotlivé body dodržovat?
Základem dohody, která je platná od 20. března tohoto roku, je vytvoření nového systému přijímání uprchlíků. Podle dohody by měli být z Řecka zpět na turecké území vráceni všichni uprchlíci, kteří nemají nárok na azyl. Za každého Syřana, který mezi nimi bude, přijme Unie jednoho syrského uprchlíka pobývajícího na tureckém území. Výměnou za to přislíbila EU Turecku zrychlení liberalizace vízové povinnosti a do konce roku 2018 zaslání dalších tří miliard eur.
V průběhu tohoto roku bylo z řeckých ostrovů na tureckou půdu navráceno přes 1 500 migrantů. Na základě dohody bylo z Turecka do států EU přesídleno přes 800 uprchlíků, přičemž nejvíce z nich přijalo Německo a Švédsko. Problémovým bodem se stala liberalizace vízové povinnosti pro turecké občany. Dle dohody mělo zrušení vízového režimu nastat nejpozději koncem června tohoto roku, nicméně Turecko doposud nesplnilo všechny podmínky, které zrušení vízové povinnosti podmiňují. A vzhledem k tomu, že Ankara stále prohlašuje, že nehodlá upravit své protiteroristické zákony, je zavedení vízové liberalizace v nedohlednu.
I přes někdy ostrou výměnu názorů mezi Ankarou a čelními politiky některých členských států je nutno přiznat, že dohoda výrazným způsobem snížila počet uprchlíků překračujících řecko-tureckou hranici. Je proto důležité, aby Ankara s Unií spolupracovala i nadále. Je to totiž v zájmu obou aktérů.
Vývoj americké a evropské monetární politiky po Bretton Woods
The Evolution of US and European Monetary Policy after Bretton Woods
Matthew Oxenford; Chatham House– The Royal Institute of International Affairs
Po několik desetiletí od rozpadu brettonwoodského systému fixních směnných kurzů prováděly centrální banky ve Spojených státech a Evropě poměrně ad hoc monetární politiku. Tvůrci politik se snažili vybalancovat často poměrně konfliktní cíle ekonomického růstu, udržování nízké míry inflace a stabilních směnných kurzů. Zároveň neexistovaly všeobecné principy, které by určovaly, jak by měly centrální banky operovat.
Avšak finanční krize, jež proběhla v letech 2008-2009, a její následky změnily pohled na dnešní monetární politiku. Ta byla v krizi povolána, aby pomáhala vládám se stabilizací finančních trhů a obnovováním likvidity. Nicméně tradiční představy o prvenství v odpovědnosti centrálních bank za cenovou stabilitu byly napadeny, když např. nekonvenční politika tzv. kvantitativního uvolňování (QE) nepotvrdila obavy, že v jejím důsledku dojde k vysoké inflaci. Ve skutečnosti je míra inflace osm let po finanční krizi ve většině vyspělých ekonomik stále velmi nízko.
Hned zpočátku krize vyčerpal Federální rezervní systém (FED) poměrně rychle klasické nástroje monetární politiky, když snížil úrokové míry až téměř k nule. Ani to však nepomohlo k oživení ekonomického růstu v USA. FED tak musel přistoupit k alternativnímu nástroji kvantitativního uvolňování, když ostatní monetární nástroje selhaly. U QE se konkrétně jednalo o nakupování dlouhodobých amerických obligací a cenných papírů krytých hypotékami. Tím se zvýšila celková likvidita v systému. Tento přístup však vyvolal rozporuplné reakce, převážně v zemích jako je Brazílie, která tuto politiku nazvala měnovou válkou. Co je však nejdůležitější, došlo k rozproudění diskuze o nutnosti reformy dosavadní praxe monetární politiky jak v USA, tak v Evropě.
Nový systém bude muset zreformovat ty oblasti starého režimu, které selhávaly posledních osm let a zároveň uchránit a institucionalizovat oblasti, které byly sice úspěšné, ale zároveň kontroverzní. Je třeba formalizovat nové přístupy jako je třeba QE a též se zaměřit na to, jak se FED, Evropská centrální banka a Bank of England vypořádají s nově nabytými pravomocemi bankovního dohledu. Na základě historických poznatků tak navrhujeme pět doporučení pro FED a Evropskou centrální banku, které by jim v těchto reformách mohly pomoci.
Jak udělat Evropskou unii znovu populární?
How can we make Europe popular again?
Pascale Joannin; Robert Schuman Foundation
EU postupně ztrácí v očích svých občanů důvěryhodnost, a s britským referendem o vystoupení z Unie se krize její kredibility dále prohlubuje. Občané EU vědí, že ani nejsilnější členské státy nejsou schopny si samy poradit se současnými výzvami jako je migrace nebo klimatické změny, avšak unijní neschopnost vypořádat se s bezprostředně přítomnými problémy nezaměstnanosti a slabého ekonomického růstu prohlubuje mezi lidmi skepsi. Odborníci proto tvrdí, že po vystoupení Velké Británie by se měla zbývající sedmadvacítka semknout a prohloubit integraci EU. Jaké jsou možnosti udělat Unii znovu populární a důvěryhodnou?
Revize primárního práva EU se záměrem posílit unijní moc, aby mohla lépe dosáhnout svých cílů, je momentálně vyloučena. Myšlenka o navrácení se k původní zakládající šestici států, nebo že by Francie a Německo znovu spojily své síly a iniciovaly zásadní změny, jsou rovněž dva velmi nepravděpodobné scénáře. Zachování statusu quo i čekání na to, že se něco změní, samo představuje momentálně pro celou Unii obrovské riziko. S čím by tedy mohly a měly přijít hlavy členských států 16. září 2016 na neformálním střetnutí v Bratislavě?
Nejdůležitější je navrhnout konkrétní a okamžitá opatření týkající se eurozóny, která nevyžadují revizi zakládajících smluv. Mimo jiné je potřeba přitvrdit a žádat o větší stabilizaci rozpočtových politik členských států a vyhnout se nadměrným rozpočtovým úpravám ve státech zasažených krizí tím, že budou restrukturalizovat státní dluh. Nutné jsou taky okamžité kroky v oblasti imigrace, které se už pomalu projednávají. Musí se reformovat dublinský systém a přijmout nová opatření vůči zemím jako je Maroko, Turecko a ostatní státy subsaharské Afriky. Nezbytná je značná finanční pomoc Jordánsku, Libanonu i Libyi, aby tyto státy byly schopny se vypořádat s miliony uprchlíků.
Tyto kroky by určitě pomohly, ale není to dost na obnovení důvěry v EU. Proto je na čase jasně vysvětlit voličům, jaké jsou cíle Unie, co od ní můžou očekávat a jednoznačně zodpovědět aspoň některé důležité otázky, které trápí občany EU. Mezi ty patří například ta, zda nás čeká větší spolupráce mezi členskými státy s důrazem na zachování národní suverenity bez dalšího sdílení kompetencí, nebo jaká je budoucnost států západního Balkánu, Srbska, Turecka nebo Ukrajiny v EU. Unie musí zaujmout jasné stanovisko, které bude dobře čitelné pro její občany.
Analytický tým vybírá každou neděli nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
