Plán za Evropskou komisi předložila vysoká představitelka Federica Mogherini s komisařem pro migraci Dimitrisem Avramopoulem a podpořili jej ministři členských států. Očekává se, že na čtvrtečním summitu bude tento plán oficiálně schválen na nejvyšší úrovni. Několik uvedených bodů je ale spíše kontroverzních. Podívejme se tedy podrobněji, co tento plán obsahuje.

1. Posílení společných operací Triton a Poseidon ve Středozemním moři zdvojnásobením objemu financí i počtu prostředků umožňujících vyhledávací a záchranné operace.

Posílení těchto operací je logickým požadavkem. Hlavním cílem je bránit pašeráckým lodím s nelegálními imigranty v připlutí ke břehům Itálie a Řecka a jejich vracení zpět do země vyplutí. Problém ovšem spočívá v tom, že tyto operace nejsou dnes vybaveny k tomu, aby primárně vyhledávaly a zachraňovaly plavidla s migranty. Snažit se zachránit všechny migranty z lodí, které pašeráci záměrně potápějí, je teoreticky možné, ale vyžadovalo by to finanční prostředky, k jejichž uvolnění není politická vůle (předchozí italská záchranná operace Mare Nostrum stála měsíčně 9 milionů eur). Pouhé zdvojnásobení zdrojů (z dnešních 3 milionů eur měsíčně na operaci Triton) je však naprosto nedostatečné. Jinými slovy, je potřeba udělat vše pro záchranu těch lodí ve Středozemním moři, které již vypluly, ale absolutní prioritou musí být zabránit dalším ve vyplutí. Vedle toho si připomeňme, že viditelné a koncentrované snahy o systematické zachraňování potápěných lodí jsou přihrávkou pašerákům a nepřímou podporou jejich snah.

2. Systematická snaha dopadat a ničit plavidla užívaná pašeráky. Pozitivní výsledky operace Atalanta (kolem Somálska) by měly inspirovat k podobným krokům proti pašerákům ve Středozemním moři.

Tento restriktivní krok směřuje právě k potřebné prevenci vypravování lodí s uprchlíky. Je obecně známo, že až 90% nelegální imigrace do Evropy je spjato s organizovaným zločinem, vůči němuž by měla směřovat hlavní část unijní reakce. Jádrem snahy EU by mělo být maximálně účinně zabránit pašerákům v jejich kriminální činnosti. Měly by proto být identifikovány další konkrétní kroky, které povedou tímto směrem. Český ministr například hovoří o nutnosti najít právní základ pro potápění prázdných lodí užívaných pašeráky.

 

Absolutní prioritou musí být zabránit ve vyplutí dalším lodím. Foto zdroj Wikimedia.

 

3. Agentury Europol, Frontex, EASO (Evropský podpůrný azylový úřad) a Eurojust se budou pravidelně setkávat a spolupracovat na sdílení informací o způsobech práce pašeráků, na jejich trestání a na sledování jejich finančních zdrojů.

Jednotné úsilí agentur by mělo být samozřejmostí, posílení jejich spolupráce lze jednoznačně podpořit. Otázkou zůstává, proč se již neimplementuje plán na likvidaci pašeráckých sítí, když o jejich aktivitách víme již řadu let.

4. EASO vyšle týmy do Itálie a Řecka v rámci společného vyřizování žádostí o azyl. 

Tyto týmy již jsou vysílány, aby pomáhaly italským a řeckým úřadům. Ty své povinnosti v rámci azylového řízení nezvládají. Lze podpořit posílení těchto podpůrných týmů, nejedná se však o nové řešení

5. Členské země zajistí., že všem migrantům budou odebírány otisky prstů.

Již dnes je základní povinností členských států, aby všem žadatelům o azyl odebíraly otisky prstů. Itálie s tím má evidentně problém a neoficiální zdroje uvádějí, že je to i nedůsledností italských úřadů. Jen v minulém roce přes Itálii do Schengenského prostoru (primárně do Německa) proniklo zhruba 50 tisíc neevidovaných nelegálních migrantů. To zvyšuje nedůvěru mezi bezpečnostními složkami jednotlivých států a právě bez důvěry celý systém fungovat nemůže. Neschopnost či neochota některých členských států (primárně Itálie a Řecka) plnit své povinnosti blokuje další projevy solidarity ze zemí integračního jádra EU.

6. Zvážení možnosti mechanismu nouzového přemisťování.

O mechanismu přemisťování uprchlíků se již na evropské úrovni diskutuje delší dobu. Pilotní projekt, který měl za cíl ulehčit situaci na Maltě, skončil však spíše neúspěšně. Zájem o předepsané přemístění nemají totiž ani členské země, ani sami migranti. Dlouhodobou snahou Komise je prosadit nějaký mechanismus, kterým by mohla přinutit členské státy k přijetí uprchlíků v případě krizí.

7. Celoevropský dobrovolný pilotní projekt přesidlování s 5000 místy pro osoby, které potřebují ochranu.

Přesidlování je nástroj přebírání azylantů ze zemí mimo EU. Zatím k přesidlování dochází jen z iniciativy samotných členských států. Na tomto základě například česká vláda v lednu rozhodla o přijetí 70 syrských uprchlíků z Jordánska. Německo a Švédsko jich přijímá nepoměrně více. Komise by si ovšem přála přesidlování koordinovat a stanovovat pro členské státy „dobrovolné“ kvóty.

 

Na pondělním mimořádném jednání sešli unijní ministři zahraničí a vnitra.

Foto zdroj: http://tvnewsroom.consilium.europa.eu/

 

8. Zřízení nového programu návratu nelegálních migrantů z členských zemí na hranicích EU, který bude koordinovat agentura Frontex.

Posílení efektivních návratů je potřeba. Zde je hlavním problémem fakt, že s řadou zemí, ze kterých nelegální přistěhovalci přicházejí, nemá EU kvůli tamním komplikovaným režimům dostatečnou spolupráci. Zapracovat tedy musí především diplomacie, musí dojít ke skutečné stabilizaci politických režimů a společností v těchto zemích. To je však během na dlouhou trať.

9. Větší angažmá v zemích sousedících s Libyí prostřednictvím společné snahy Evropské komise a Evropské diplomatické služby. Posílení iniciativ v Nigeru.

S ohledem na dlouhodobé řešení by měla být hlavní prioritou změna a lepší zacílení zahraniční a rozvojové politiky EU a členských států v oblasti evropského sousedství. Okolo EU se pohybuje zhruba 25 milionů uprchlíků včetně vnitřně vysídlených osob, což je nejvíce od druhé světové války. Několik milionů z nich má zájem v EU požádat o azyl. V kontextu nálad evropské veřejnosti si nelze představit, že by byl v EU azyl, doplňková ochrana nebo povolení k pobytu z humanitárních důvodů takto obrovskému počtu lidí umožněn. Nejen že by to bylo nepředstavitelně finančně nákladné, ale voliči by nepochybně ve volbách potrestali jakoukoliv stranu, která by k velkému otevření hranic přikročila. Jediným skutečným (ale dlouhodobým) řešením, je tak snaha politicky, ekonomicky a sociálně stabilizovat státy v širokém evropském sousedství, aby z nich lidé nebyli vyháněni bídou a konflikty. To však bude trvat řadu let a masivní migrace do Evropy se tak v blízké době těžko zastaví.

10. Rozmístění styčných úředníků pro migraci v klíčových třetích zemích tak, aby mohli sbírat informace o migračních tocích, a posílit roli zastoupení EU.

Posílení počtu a kapacit úředníků EU ve třetích zemích je jistě potřeba. K návrhům Komise je však třeba přistupovat s opatrností tak, aby zájemci o azyl mohli své žádosti podávat již ve třetích zemích na zastoupeních EU a vyhnout se tak nebezpečné cestě přes Středomoří. Otázkou však zůstává, jak by se rozhodovalo o tom, v jakém konkrétním státu EU získá žadatel azyl. Komise by ráda uprchlíky rovnoměrně přerozdělovala, ale většina členských států na něco takového nechce přistoupit.  

 

Povinné přerozdělování uprchlíků podle kvótového klíče je naprosto nepřijatelné hned z několika důvodů. Tento mandatorní mechanismus by okamžitě vzbudil politické bouře v jednotlivých členských státech a vzbudil by silný odpor vůči EU jako nástroji donucování. Realisticky by snížení migračního tlaku nepomohl. V jednotlivých unijních zemích bychom sledovali raketový nárůst podpory pro krajní pravici, která by hněv občanů mohla obrátit vůči cizincům, EU a aktuálním establishmentům, které tuto situaci dopustily. Technicky i logisticky jsme samozřejmě schopni přijmout i tisícovky uprchlíků, politicky však nikoliv.

Komise plánuje představit plány komisaře Avramopoulose na vytvoření azylových úřadů ve třetích zemích. Žadatelé o azyl v EU by si tak mohli podat žádost na unijním úřadě v zahraničí, například v Libyi. Fakticky by to znamenalo značnou politickou, finanční i kapacitní investici EU. Kolem azylových úřadů by se totiž koncentrovala mohutná infrastruktura uprchlických táborů, v nichž by přebývali tisíce a desetitisíce žadatelů o azyl. Ti mají totiž během azylového řízení nárok na ochranu. Tento krok by musel znamenat zásadní změnu fungování Dublinského systému. Tento mechanismus funguje tak, že žadatel musí podat žádost v první unijní zemi, ve které vstoupí na území EU. Těžko si následně dokážeme představit jiný mechanismus přerozdělování úspěšných azylantů mezi členské státy mimo kvótového klíče. Proti němu se většina členských států (včetně ČR) logicky staví, jelikož by šlo o politickou sebevraždu nejen pro strany umírněného proevropského středu.

 

Naše doporučení pro komplexní český přístup k akutní azylové krizi v rámci Národního konventu o EU jsou ke stažení ZDE.

Pro komentáře je k dispozici: