A je to právě Evropská unie, která je nejdůležitější arénou pro hájení českých zájmů v dnešním světě. Není to tak jen proto, že na evropské úrovni má původ přes šedesát procent všech nových pravidel a zákonů, které u nás platí, ale zejména proto, že jakékoliv ekonomické či politické změny v Evropě na nás mají přímý a nevyhnutelný dopad. Příkladem za všechny je vývoj hospodářské krize. Základem úspěchu je samozřejmě promyšlená a efektivní hospodářská a sociální politika u nás doma. Ale pokud se zároveň nebudeme aktivně podílet na rozhodování o směřování EU jako celku, dlouhodobě nám sebevětší snaha o domácí reformy nepomůže. Jinými slovy, bez ohledu na to, zda EU máme rádi či nikoliv, rozvoj a úspěch naší země je neoddělitelně spjat s vývojem v Evropě. A nutno říci, že tomuto faktu naši političtí představitelé dosud věnovali jen pramálo pozornosti. Nyní, při sestavování nové vládní koalice, je znovu příležitost tento postoj přehodnotit.
Dnes již snad všichni chápou, že agenda evropských záležitostí není součástí zahraniční politiky, jelikož většina toho, co se na evropské úrovni řeší, souvisí s fungováním vnitřního trhu, otázkami hospodářského růstu či nastavením měnové a fiskální politiky. Je tedy logické, že to není ministerstvo zahraničí, které koordinuje dojednávání české pozice mezi jednotlivými resorty, ale Sekce pro evropské záležitosti při Úřadu vlády. Lisabonská smlouva a praxe mezivládních vyjednávání při řešení ekonomické krize navíc ještě zvýšily důležitost, kterou hrají předsedové vlád členských států. Principiálně by to měl být premiér, kdo je arbitrem mezi jednotlivými resorty při formulaci české pozice pro jednání v EU. Je to také on, kdo české zájmy na jednáních Evropské rady prosazuje a kdo by měl pro rozhodnutí vlády získávat podporu české veřejnosti. Z praxe ale víme, že premiér má nejvíce práce s tím, aby udržel strany vládní koalice pohromadě a na nějakou evropskou politiku mu mnoho času a energie nezbývá.
Konkrétní politická odpovědnost
Řešením by mohl být úřední post státního tajemníka pro evropské záležitosti, který by byl jednak blízkým spolupracovníkem předsedy vlády a zároveň silnou a respektovanou osobností schopnou urovnávat spory mezi resortními ministry. Ale záležitosti EU nejsou jen technokratickou agendou. Často jde o politicky velmi sporné otázky typu zdůrazňovat úsporná opatření, či investovat do dalšího růstu nebo připojit se k fiskální integraci, či se držet stranou. Ten, kdo má koordinaci evropských záležitostí na starosti, by se neměl schovávat za pozici státního úředníka bez politického mandátu, ale naopak by měl být schopen a ochoten veřejnosti vysvětlovat, jaká je evropská politika vlády a proč je v zájmu České republiky. A nejenže by za evropské záležitosti měl být zodpovědný politik, měl by být i plnohodnotným členem vlády.
Zavedení postu ministra pro evropské záležitosti samozřejmě samo o sobě nevyřeší všechny neduhy působení Česka v EU, ale byl by to systémově moudrý krok, který by potvrdil, že si strany vládní koalice uvědomují důležitost této agendy a jsou rozhodnuty skoncovat se slabým výkonem předchozích vlád. Inspirací by nám mohly být skandinávské země nebo i Irsko, které svého ministra pro EU mají. Ani pro Českou republiku by to nebyla novinka. Během českého předsednictví jsme měli dokonce místopředsedu vlády pro evropské záležitosti. Bohužel koalice pod vedením Petra Nečase se rozhodla, že křeslo v kabinetu evropská agenda nedostane. Jedním z argumentů tehdy bylo i šetření ve státní správě. To je ovšem nesmyslný a populistický argument, jelikož z hlediska nákladů zde jde jen o to, zda šéf již existujícího útvaru pro záležitosti EU bude sedět ve vládě, či ne.
Zřízení postu ministra pro evropské záležitosti má tři hlavní výhody. Zaprvé tím, že šéf evropské agendy bude mít funkci ministra vlády, se posílí jeho pozice v jednání s představiteli jednotlivých resortů, jejichž často odlišné postoje je potřeba koordinovat a sladit, aby Česko mohlo v EU vystupovat jednotně. S tím souvisí druhá výhoda: bude-li Česká republika mít jako svého hlavního vyjednavače ministra, bude nás moci v Bruselu zastupovat na Radě pro všeobecné záležitosti a dojednávat dohody na nejvyšší úrovni s našimi evropskými partnery, kteří budou vědět na koho se v Praze obracet. A konečně zatřetí, nejen že ministr bude silnější pro koordinaci doma a pro vyjednávání v Evropě, jako politik a člen vlády bude mít i demokratický mandát a tudíž zodpovědnost za vysvětlování evropské politiky vlády české veřejnosti. Premiér na to čas mít nebude a úředník politická rozhodnutí obhajovat nemůže. Odborná veřejnost by navíc měla na úrovni vlády partnera, se kterým by mohla vést kontinuální dialog o českých zájmech v Evropské unii.
Nakonec už zbývá jen otázka, kdo by novým ministrem pro evropské záležitosti mohl být. Předně by to měla být komunikativní osobnost s diplomatickými schopnostmi a znalostí evropské problematiky. Z hlediska fungování koaliční vlády by bylo ideální, aby tento ministr pocházel ze stejné strany jako premiér, nebo alespoň, aby mohl být jeho blízkým a důvěryhodným spolupracovníkem, jelikož předseda vlády je ve finále zodpovědný za jednotnou pozici ČR a prosazování českých zájmů na evropských summitech. Sestavování nové vládní koalice je příležitostí k tomu, aby se političtí představitelé vážně zamysleli nad tím, jak podpořit úspěšné působení České republiky v Evropské unii. Zavedení postu ministra pro evropské záležitosti by nám jistě pomohlo.
Text vyšel ve zkrácené verzi 5. prosince v Hospodářských novinách
Tématu se hlouběji věnujeme v našem policy paperu a rozsáhlé kapitole naší publikace Tajemství českého úspěchu v EU ?! (Kapitola 7, Koordinace evropských záležitostí v České republice, str. 191-209, Shrnutí v angličtině 211-216).
