Ruské zájmy a roztříštěná země
Ukrajina není monolitem prosícím o vstup do Evropské unie, ale pětačtyřicetimilionovou zemí mnoha silných mocenských a sociálních skupin s odlišnými zájmy a názory. Při prostém pohledu na mapu najdeme urbanizovanější východní část okolo Krymu s dominantní ruskojazyčnou menšinou a chudší proevropštější západ sousedící s unijním Polskem a Slovenskem.
Dnešní krvavé střety původně zažehly protesty proti Janukovyčovu couvnutí před podpisem Asociační dohody s Unií a demonstranti na kyjevském Maidanu už od listopadu mávají modrými vlajkami se žlutými hvězdami. Ovšem není možné dnes plošně tvrdit, že si všichni, či dokonce většina Ukrajinců přeje rychlé přiblížení Západu – tedy podpis Asociační dohody a mnoho domácích úkolů, které k němu vážou. Konflikt na hranici občanské války je bojem různých skupin od nacionalistů požadujících část území Polska, přes radikály zapalující policisty molotovovými koktejly, až po tisíce obyčejných Ukrajinců autenticky frustrovaných jednáním současného prezidenta.
Požadavek na rychlé přiblížení Evropské unii sdílí část protestujících, ale část oligarchů z pozadí podporujících současnou opozici si však rozhodně nepřeje liberalizaci trhu a vymahatelnost práva, které by Ukrajinci museli prokázat, pokud by se chtěli přiblížit o krok blíže unijnímu členství. V říjnu si podpis Asociační dohody s EU přálo 50% Ukrajinců, avšak přistoupení do celní unie organizované Ruskem podporovalo 48% obyvatel. Země modré a žluté vlajky je ve svém západo-východním směřování prokazatelně rozdělena.
Zdroj: http://www.dazeddigital.com/artsandculture/article/18929/1/ukraine-on-fire-kiev-euromaidan-protests-molotov-cocktails
Druhou překážkou jsou zájmy Ruska, které si nemůže dovolit ztratit Ukrajinu ze své sféry vlivu. Unijní i ruští diplomaté se dušují, že nejde o hru s nulovým součtem, ale reálně je bitva o Kyjev právě klasickou geopolitickou přetahovanou. Ztráta Ukrajiny by pro Vladimíra Putina znamenala citelnou domácí porážku.
Nedokázal by před zraky svých občanů udržet pohromadě ani zbytky sovětského impéria. Ukrajina je pro EU zemí, bez níž její projekt Východního partnerství postrádá smysl. Kreml se nemůže smířit s tím, že by se Ukrajinci do budoucna věnovali budování vymahatelnosti práva, liberalizaci trhu (do nynějška silně provázaného výhradně s ruskými obchodními zájmy) nebo postupnému zapojování do společného unijního vnitřního trhu. Unie by si na druhou stranu přála získávat Kyjev na svou stranu, aby si pojistila dodávky energetických surovin, zvětšila svůj trh a posílila svoji evropskou a globální prestiž.
Proto Putin bojuje, jak jen může, a vytahuje zbraně, které Unie nemá k dispozici. Ruská opatření proti ukrajinskému exportu posledních měsíců se neustále stupňovala až do chvíle, kdy ukrajinská vláda vyjádřila svou neochotu dohodu s EU podpořit. Podle Interfaxu poklesl od počátku roku 2013 obchod mezi Ruskem a Ukrajinou o 25%. Prezident Janukovyč byl tahounem jednání s evropskými představiteli o Asociační dohodě až do okamžiku, kdy mu ruský prezident oznámil, že uzavře společnou hranici a tvrdě postihne vzájemný obchod. Ukrajinští diplomaté neoficiálně šeptali: „Rusko nám dává nabídku, kterou nemůžeme odmítnout. Evropská unie předkládá nabídku, které nerozumíme.“
O co hraje Evropská unie?
Z ukrajinské strany se ozývají hlasy, že Rusové dávají na stůl tvrdé peníze, zatímco Evropská unie požaduje složité a bolestivé reformy, na jejichž realizaci nenabízí dostatek financí, které ukrajinský stát stojící před bankrotem nutně potřebuje. Ukrajina je klíčovou zemí Východního partnerství, bez jejíž reálné účasti se projekt s Arménií, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Gruzií a Moldavskem stává druhořadou iniciativou.
Evropská diplomacie dlouhodobě čelí kritice za svou neschopnost a neakceschopnost. Její možnosti jsou totiž omezené. Na rozdíl od Rusů nemůže nabídnout miliardy na stole, ani nemůže hrozit uzavření hranic a přerušením veškerého obchodu. Unijní cukr zahrnuje požadavky na změny v právním řádu, otevírání evropského trhu či drobnou podporu ukrajinské občanské společnosti. Pomyslný bič evropské diplomacie se skládá z různých typů sankcí na představitele režimu či oddálení spolupráce s Unií.
Vývoj na Ukrajině poskytuje jak unijní diplomatické službě, tak členským státům dvě zásadní poznání. Zaprvé, evropská měkká síla může na sousedící státy působit přitažlivě, dokud se nesetká s tvrdými zájmy jiné velmoci drsnějších způsobů – v tomto případě Ruska. Pak je unijní diplomacie jako celek slabá a má svázané ruce demokratickými limity.
Zadruhé, skutečně společná evropská zahraniční politika je pouze mýtem. Tvrdé zájmy členských států se v zahraniční politice dlouhodobě liší a není možné je sladit jedinou smlouvou.
Vyšlo v Hospodářských novinách dne 21. února 2014.
Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty
