Unie je lynčována za neakceschopnost a příliš měkký přístup. Její kritici tvrdí, že nejdrsnější reakcí evropských diplomacií je pohoršená nóta, zatímco si ruské tanky parcelují ukrajinskou půdu. V Evropské unii ale na rozdíl od Kremlu nerozhoduje jeden autoritářský hlas, nýbrž osmadvacet vlád s často velmi rozdílnými zájmy – Portugalce a Řeky pálí hořící Ukrajina mnohem méně než Poláky. Projděme si tedy možnosti, které mají evropští státníci stále na stole.
Pokud evropští i američtí politici mluví o zásadním porušení mezinárodního práva a ruské agresi, která vyřazuje Moskvu ze společnosti slušných států, měli by podle toho jednat. Jinak půjde jen o prázdná slova. Osmadvacítka se může dohodnout, že koordinovaně vyhostí ruské velvyslance a stáhne své ambasadory z Moskvy, což už obratem udělala Kanada. Toto viditelné diplomatické bouchnutí do stolu nemá masivní ekonomické dopady, ambasády budou fungovat dále a linka dialogu s Kremlem se díky komunikačním technologiím nepřeruší.
Obvyklou reakcí by bylo udělení sankcí. Lidé zodpovědní za ruskou agresi mohou být zařazeny na seznam nevítaných osob v EU a jejich účty v evropských bankách mohou být zmraženy. Reálně by tak tento seznam zahrnoval celé osazenstvo Kremlu a ruské generality, což by zablokovalo dialog na měsíce až roky a jistě by vedlo ke znovuobnovení studenoválečné atmosféry, kdy bylo úspěchem, že se představitelé Západu a Moskvy vůbec setkali.
Na politické úrovni je téměř jisté zrušení červnového summitu G8, Američané již otevřeně mluví o vyloučení Putina z této elitní společnosti a zahájení neúprosné mezinárodní izolace. Unie pravděpodobně zastaví jednání o bezvízovém styku a společných hospodářských projektech, což je však nyní marginálie. Na Krym už směřují mezinárodní pozorovatelé na pozvání kyjevské vlády, ovšem žádoucí by byla koordinovaná cesta skupiny unijních ministrů zahraničí do Kyjeva a na východní Ukrajinu, kde by svou fyzickou účastí demonstrovali důležitost, kterou této krizi jejich země přisuzují. Český ministr zahraničí by měl prosazovat takovouto misi složenou minimálně ze svých protějšků z Visegrádské čtyřky a Německa.
Nastavit zeď
Údernější variantou by bylo zavedení plošných hospodářských sankcí. Američané již obratem zmrazili veškeré investiční projekty a diví se, proč se Evropanům do tvrdé reakce nechce. Proti ekonomickým sankcím se už otevřeně postavili Britové, kteří se bojí dopadu na svou domácí ekonomiku a tyto obavy sdílí i český premiér. Rusko je totiž největším světovým vývozcem energií a 32% plynu přichází do Evropy ze země, kde dnes znamená včera. Starý kontinent a zejména jeho východní část se zdá být na ruských energiích tak závislý, že se hospodářskému biči vyhýbá.
Jelikož z unijní osmadvacítky je dvaadvacet členů NATO, možným postupem je nediplomaticky řečeno „vycenění zubů.“ Z historie víme, že jediná cesta, jak získat dlouhodobý respekt ruského cara, je ukázat sílu. To by vyžadovalo koordinovanou mobilizaci nejaderných bojových sil NATO na půdě evropských členů a zejména americké bitevní loďstvo v blízkých mezinárodních vodách jako ukázku toho, že Severoatlantická aliance je akceschopná a má čím hrozit. Moskva stupňuje tlak testem mezikontinentální balistické střely, zatímco její tanky fakticky okupují křehký nestabilní stát s aktuálně zřetelným zájmem patřit do západní rodiny. Koordinované cvičení by jistě uklidnilo Lotyšsko, Litvu a Polsko, které aktivovaly alianční závazek o krizových konzultacích, jelikož se ruskou agresí cítily bezprostředně ohroženy. Část veřejnosti by se plácala do čela, že jde o zbytečné harašení zbraněmi a eskalaci. Kdy jindy by se ale byť symbolické konvenční síly NATO měly po letech cvičení seskupit na východní hranici Aliance a demonstrovat, že Západ nežije jen výhružnými nótami, než v okamžiku napadení přímo sousedícího státu?
Soustředěný tlak vojenského cvičení NATO, diplomatického políčku vyhoštěním osmadvaceti Putinových velvyslanců a reálná hrozba mezinárodní izolací by jistě vyvolal protireakci. Kreml by uzavřel kohoutky s plynem a Evropa by se potýkala se zdražením a nutností čerpat energii z arabského jihu. Zde leží otázka – nakolik jsou pro evropské státníky důležité principy a symbolické zadržení ruského medvěda, aby se vrhnuli do této tvrdé ekonomické hry? Polský ministr zahraničí vystihl přístup konzervativců i poučení z polské historie – s jídlem roste chuť, a pokud neukážeme Rusku tvrdou zeď nyní, v dalších letech se to Evropě bohatě vymstí.
EU se také musí zároveň věnovat Ukrajině, která je ve zbídačeném a značně nestabilním stavu. Nabídka Asociační dohody stále platí, Unie pokryje ukrajinský dluh kremelskému Gazpromu a dále ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem navýší přímé finanční příspěvky posílané přímo do Kyjeva. Včera Unie potvrdila, že dá na stůl patnáct miliard dolarů, současná kyjevská vláda však říká, že pro přežití dalších dvou let potřebuje miliard třicet pět. Ovšem za své peníze bude EU požadovat konkrétní reformy. Otázkou zůstává, zdali to Ukrajinci snesou a nečeká je jen další vystřízlivění z místních politiků, jako se to stalo po Oranžové revoluci před téměř deseti lety.
Vyšlo v Hospodářských novinách dne 6. března 2014, informace jsou aktuální ke středě 5. března.
Dále si můžete přečíst:
Komentář: CO a proč se EU na Urajině nedaří?
Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty
