- Prezident republiky začal opakovat rétoriku Kremlu
Miloš Zeman si nechal od Putinova blízkého spolupracovníka zaplatit dovolenou na Rhodosu, navzdory informacím od českých i aliančních rozvědek popíral přítomnost ruských vojáků na Ukrajině, rozhodnutí Ukrajinců v prezidentských i parlamentních volbách směřovat západním směrem označil za umělý pokus o změnu vlastního geopolitického směřování, v čínské státní televizi uváděl nepravdivé informace o ukrajinském jazykovém zákoně přesně podle linie Kremlu.
I proto je západními médii oprávněně označován za Putinova ústa ve střední Evropě. Jeho nejvýraznějších pět kroků ve prospěch Vladimíra Putina jsme již sepsali.
- Už nejsou slyšet silné euroskeptické hlasy
České debatě přestaly dominovat k evropské integraci negativní hlasy. ODS postavila svou eurokampaň proti přijetí eura v Česku, ovšem ukrajinský konflikt ji ukázal jako opozici, která systematicky nepracuje na rozložení EU.
Krajní a bizarní skupinky principiálně odmítající EU se postupně přesunuly z největších médií primárně na alternativní weby. Václav Klaus se finálně zdiskreditoval, když hájil ruské zabrání ukrajinského Krymu a stal se verbálním velvyslancem Kremlu pro Českou republiku.
Nutno říct, že proevropské strany nebyly schopny za poslední rok vyprodukovat nic hlubšího (jako třeba skutečnou evropskou strategii ČR) , a tak dnešní debata o evropských otázkách vypadá jako dlouhé ticho přerušované občasným (proevropským) výkřikem a diskuzemi několika desítek odborníků mimo partaje.
- Prezident, premiér i vicepremiér otevřeně zpochybňují společné evropské sankce
Evropské státy byly až překvapivě schopné shodnout se na společném postupu proti ruské agresi, gradující sankce odsouhlasilo všech osmadvacet zemí. Přestože se k nim český kabinet souhlasně připojil, smysluplnost a účinnost sankcí zpochybňovali nejen prezident, ale dokonce sám premiér Sobotka,vicepremiér Babiš a ministr Mládek (který sankce veřejně označil za americkou hru). Metodu odsouhlasit a pak veřejně zpochybňovat naopak ve vládě nezaujali lidovci, ministr Zaorálek či Sobotkův státní tajemník Prouza.
Česko se tak v jeden okamžik zařadilo do zvláštní skupiny států zpochybňujících společnou evropskou reakci po bok Maďarska, Slovenska a Kypru. Kompletní obrázek dokreslil sám Vladimír Putin, který přiznal, že za 20 – 30% ruských obtíží mohou právě sankce, které měly být podle mnoha českých vrcholných politiků neúčinné a kontraproduktivní. Postoj některých českých lídrů byl jasným signálem našim pobaltským a polským spojencům, jak to se společnou obranou myslíme vážně.
- Ukrajinská krize v plné kráse ukázala, jakých hodnot se drží která politická strana
Nezpochybnitelná ruská agrese ve formě okupace a anexe Krymu a přítomnosti ruských vojáků na východní Ukrajině postavila české partaje před nutnost odhalit své vnitřní hodnotové ukotvení. Volba stála mezi obranou mezinárodního práva a možnosti národů si nezávisle vybrat své směřování a tleskání Putinovu silovému a siláckému postoji podle středověkých pravidel.
Jednoznačný postoj odlišil ODS od eurofobních Svobodných, kteří drželi linii argumentace Kremlu a omlouvali Putinovu agresi údajnou „umělostí“ ukrajinského státu.
Komunisté se už od počátku krize situovali do role kritiků Západu v jakémkoliv smyslu, postsovětských nostalgiků a mluvčích Ruské federace pro Česko, což málokoho překvapilo. Dokonce i v době ruského ukusování území Ukrajiny pro bezpečí Česka navrhovali rozpuštění NATO.
Nejzáludnější situace nastala v ČSSD, kdy se část jejích členů i voličů pohybuje na škále od konspiračních teorií „proti Západu“, přes odmítání sankcí dokonce jejími europoslanci, až po lídra stranické kandidátky, který jako jediný mezi evropskými socialistickými europoslanci odmítl léta dojednávanou asociační dohodu, kterou si Ukrajina ústy svého prezidenta, parlamentu i vlády přeje. Tato silná vnitrostranická opozice svazuje ruce sociálním demokratům ve vládě, na které čeká v březnu volební stranický sjezd.
- Hnutí ANO nemá zahraniční politiku a nikomu to nevadí
Pokud ukrajinská krize donutila české politické strany k jasnému vyjádření, odborná komunita se už přes rok shoduje, že hnutí ANO zahraniční politiku prostě nemá. Sám lídr hnutí jednoho muže si to uvědomuje, přesto subjekt nemá v rozporu se svými vlastními stanovami už rok a tři čtvrtě regulérní místopředsedy (když si odmyslíme Věru Jourovou, která v létě odešla do Evropské komise) a v předsednictvu ani jednoho člověka, který by měl znatelnou zkušenost se zahraniční politikou. Sám vicepremiér evidentně v těchto tématech plave, jak ukazují naše rozbory jeho výroků o vízové politice či eurozóně.
Jak hnutí evidentně nesleduje běžící klíčové diskuze na evropské úrovni, dokladuje Babišovo vyjádření o sankcích z 1. září, kdy se již několik měsíců seriózně debatovaly další kroky proti ruskému postupu:
„Jsem překvapen tou debatou o sankcích a nikdo neví jakých. Já jsem nejdříve chtěl mluvit s premiérem o tom, co se vlastně děje.“
Fakt, že subjekt, který reálně vyhrál třetí volby v řadě, téměř systematicky ignoruje klíčové evropské a zahraničně politické otázky, je zarážející. Ještě více zarážející však je, že nepozorujeme silný hlad médií po vyjádřeních nejsilnějšího hnutí v zemi k tolika hořícím zahraničním tématům. Jedním ze smutných důvodů může být, že jich sám vicepremiér značnou část vlastní.
- Debata o zahraniční politice se smrskla na odstřelování Petra Druláka
Diskuzi o dalším směřování české zahraniční politiky od jara dominuje vyostřený spor mezi prvním náměstkem ministra zahraničí a částí odborné a mediální komunity, která v jeho ideách vidí odklon od hodnot reprezentovaných Václavem Havlem.
Pokud se dnes řekne „ministerstvo zahraničí“, není viditelnějšího tématu než válka o Druláka. Náměstek dle kuloárních informací ustál už tři požadavky o odvolání. Svým jednáním si vysloužil veřejnou kritiku z úst premiéra během odhalování busty Václava Havla v americkém Kongresu, už během jara byl šéf vlády Drulákovými veřejnými prohlášeními nemile překvapen. Do úřadu dorazili už dva další náměstci, kteří jsou osobně a stranicky blízcí předsedovi vlády, aby se situace dále nevyhrocovala.
Zdali Česko pod taktovkou Petra Druláka změní svou podporu disidentů, zůstává otázkou, kterou si kladou nevládní organizace, ale i Washington Post či americké ministerstvo zahraničí. Strategické dokumenty týkající se zahraniční politiky i podpory lidských práv se uvnitř rezortu teprve píší, od doposud zveřejněné pracovní verze se ministr distancoval s tím, že ji ještě neviděl.
- „Proevropská vláda“ zatím diskuzi o euru nebere vážně a užívá klasické metody „počkejme a pak počkejme“
Kabinet si ve své koaliční smlouvě slíbil, že bude připravovat ČR ke vstupu do eurozóny. Z jednání jeho představitelů je však patrné, že ten strategický proevropský krok odsouvají až na čtvrtou kolej a za přípravu trochu alibisticky považují snahu o rozumnou národní fiskální politiku. Premiér sice opakovaně prohlásil, že Česko vstoupí v roce 2020, vicepremiér Babiš se k euru prakticky nevyjadřuje a stejně toto strategické téma ignorují lidovci. Přirozeně lze chápat, že s vědomím skeptičnosti české veřejnosti dlouhá léta masírované pohádkami o zlém Bruselu koalice postupuje pomalu. Premiér i další političtí lídři však pořád dokola opakují, že euro rozhodně chtějí, až „budeme připraveni“. Je chybou i novinářské obce, že dodnes od našich lídrů nevíme, co to přesně znamená.
Zajímavé je, že samotné ministerstvo financí (spolu s klausovsky euroskeptickou ČNB) potvrzuje, že Česko již dnes plní tři ze čtyř konvergenčních kritérií, přičemž tím čtvrtým je jen vstup do mechanismu směnných kurzů, který čeká jen na politický souhlas na české straně.
V dalším roce možná budeme sledovat, jaké konkrétní podmínky si tři vládní proevropské strany vymyslí, aby nemusely veřejnosti vysvětlovat, proč Česko do eurozóny dlouhodobě potřebuje. Jde totiž o čistě politické rozhodnutí. Nebo se koaliční strany rozhodnou skutečně naplňovat své ideové zakotvení a pozvolna rozvinou diskuzi o přijetí eura. Vstup do eurozóny by mohl být další velkou strategickou vizí, která by mohla sjednotit část politického spektra, jako byl dříve vstup do EU. Ten ve své době fungoval jako motor reforem, které citelnou rychlostí posunovaly ČR blíže civilizovanému světu. Ovšem když i v deklarovaně proevropských partajích chybí vůle, pak se nemůžeme divit, že absentuje kompetence i personální zdroje nutné k dosahování cílů, které zůstanou jen na papíře.
- Politické strany vytrvale pokračují v masivním nezájmu o zahraniční i evropskou politiku
Jestli je něco smutnou konstantou českých politických stran, je to téměř systematický nezájem o zahraniční a evropskou politiku. Ani po deseti letech členství v EU nemá česká politická elita vydiskutovanou reálně platnou strategii ČR v EU, natož jakýkoliv seriózní pokus o nalezení shody na národních zájmech v sektorových politikách. V málokteré partaji najdete dnes tři politiky schopné hovořit o zahraniční a evropské politice hlouběji než co si lze přečíst v titulcích novin, které v evropských záležitostech píše zhruba dvacet stále stejných novinářů. Strany nemají skutečné analytiky pro zahraniční a evropskou politiku, tudíž téměř nikdo v politických stranách skutečně kvalifikovaně nesleduje aktuální agendu v jednotlivých oblastech. Vláda sice spustila dialog s nevládním sektorem a z kabinetu nezní samé „ne“, ale v samotných stranách se mnoho nemění.
Nezájem a z něj pramenící nekompetence jsou často zakořeněny, ministr vnitra například letos vynechal tři ze čtyř summitů se svými evropskými kolegy. Čest výjimkám, ovšem slabý zájem a časté problémy se znalostí angličtiny v politických stranách znamenají to, že se značná část rozhodnutí o evropské politice Česka odehrává na úrovni (byť povětšinou značně kompetentních) úředníků. Zvýšenému mediálnímu zájmu se těší europoslanci, které citelně a správně začala po květnových volbách vytěžovat Česká televize.
Velmi aktivní sněmovní evropský výbor pod vedením Ondřeje Benešíka jedná až dvakrát častěji než to bylo v minulých dvou volebních obdobích, naopak sněmovní zahraniční výbor pod taktovkou Karla Schwarzenberga během horké letní fáze ukrajinského konfliktu nezasedl ani jednou.
Množství však ne vždy znamená kvalitu. Stále se na výborech stává, že se jednotliví zákonodárci na jednání nepřipravují a diskuze někdy zůstává v rovině těch nejprimitivnějších klišé. Bohužel jednání těchto orgánů až na občasné výjimky média ignorují a grilování premiéra před klíčovými summity je stále spíše formalitou.
- Česko odmítá vojáky NATO na svém území
Premiér i ministr obrany se během vrcholící ukrajinské krize shodli, že Česko odmítá přítomnost vojáků NATO na svém území. Ministr Stropnický dokonce alianční jednotky nepřímo přirovnal k okupačním silám Varšavské smlouvy.
Zatrhli tak jakoukoliv potenciální možnost skladiště či podpůrného objektu NATO v době, kdy Polsko ze strachu před ruskou agresí žádá 10 000 vojáků na své území, masivně buduje domobranu a přepisuje svou bezpečnostní strategii. V časech, kdy si v pobaltských republikách podávají dveře americký prezident s německou kancléřkou, aby se ujistili, že jejich národy dodrží své závazky a budou za své velikostí a silou malé spojence bojovat se zbraní v ruce.
Na zářijovém summitu ve Walesu si mohla česká vláda říct o libovolný menší projekt Aliance na našem území s cílem zajistit přítomnost alespoň symbolického počtu spojeneckých vojáků na našem území. Aby byla Česká republika dobrým spojencem, který chápe obavy svých blízkých spojenců a chce alespoň symbolicky přidat ruku k dílu skrze libovolný logistický či operační objekt například ve Vyškově, kde by žádnému občanovi fyzicky nevadil.
Bohužel, i tuto šanci vláda promarnila. A slova premiéra a ministra obrany budou v uších našich nejbližších spojenců cítících ohrožení vlastní územní integrity zvonit ještě dlouho.
- Lubomír Zaorálek příjemně překvapil
Příchod intenzivního parlamentního řečníka do Černínského paláce sledovala odborná komunita s oprávněnými obavami, a to i kvůli jeho hutné účasti v kampani proti americkému radaru.
Nový ministr spadl rovnýma nohama do rozhořeného ukrajinského konfliktu, což znamenalo množství mimořádných jarních summitů a nastupující vnitrostranický proruský tlak. Místopředseda ČSSD však tlak zvládl a držel pevnou pozici k ruské agresi, nutnosti sankcí zpochybňovaných jeho vlastním premiérem, a zároveň stranickým šéfem, či českém zapojení v boji proti ISIS. V otázkách ukrajinské krize se vyloženě našel, dokonce (na českého ministra nečekaně) trávil hodiny konzultacemi s předními odborníky jako je šéf Slovenské asociace pro mezinárodní politiku Alexandr Duleba. Stejně až překvapivě drží proamerickou linii, což mu v jeho domovské ČSSD vytváří mnoho nepřátel.
Pokud vynecháme lidovce, je dříve parlamentní bouřlivák v otázkách zahraniční politiky po necelém roce v úřadu nejstabilnějším článkem Sobotkovy vlády. Ministr však schytává porci oprávněné kritiky kvůli svému náměstkovi Drulákovi, jehož jednání je pro Zaorálka největším vnitropolitickým problémem. Drulák je však Zaorálkovým blízkým spolupracovníkem, proto ho ministr odmítá i přes opakované požadavky odvolat.
- Středolevicová vláda nemění českou pozici k USA, ani k Izraeli
Latentní a místy i otevřená opozice nové levice vůči tradiční proamerické a proizraelské pozici České republiky budila očekávání, zdali socialisty vedený kabinet nevychýlí kormidlo. Nabízelo se zrušení strategického partnerství s Izraelem a tiché či otevřené uznání Palestiny po vzoru několika západoevropských socialistických vlád. Stejně jako jednoznačná podpora TTIP nebyla od kabinetu v klíčových pozicích složeného ze sociálních demokratů převážně Sobotkova křídla blízkého nové levici automatická. Babišovo hnutí zahraniční politiku nevede a lidovecká linka je sice citelná a zřejmá, ovšem KDU-ČSL opravdu ve vládě tahá za nejkratší provaz.
Přesto Sobotkův kabinet pokračuje ve strategické vazbě s Izraelem, jezdí na společná zasedání vlád a citelné změny české pozice neplánuje. TTIP si vláda vytkla do svého programového prohlášení a česká sociální demokracie až na jisté výjimky nestojí nejdůležitější obchodní dohodě Evropy posledních desetiletí v cestě.
